Hlavní obsah

Trump vnímá Putina jako parťáka na golf, ne politika, říká expertka

Foto: Reuters

Americký prezident Donald Trump, čínský lídr Si Ťin-pching a ruský prezident Vladimir Putin v Šen-čenu. Snímek je z 18. listopadu 2026.

„Nejde nutně o politickou mazanost, ale spíš o součást jeho povahy,“ říká socioložka Mabel Berezinová z Cornellovy univerzity o Trumpově vztahu k Putinovi a Si Ťin-pchingovi. Podle ní vnímá tyto vazby jako osobní, ne politické.

Článek

Slova o přátelství jako by rámovala čtvrteční historickou třístrannou schůzku mezi Donaldem Trumpem, Vladimirem Putinem a Si Ťin-pchingem.

„Je jimi natolik fascinovaný, až si myslím, že ho dokážou poměrně snadno zmanipulovat,“ říká na adresu šéfa Bílého domu socioložka Mabel Berezinová.

„Líbí se mu, že s ním chtějí mluvit a že o něj mají zájem. Je to zvláštní vztah,“ podotýká pro Seznam Zprávy profesorka Cornellovy univerzity s tím, že Trumpa nepřitahuje ani tak politická ideologie vůdců Ruska a Číny, jako samotná moc, kterou představují.

V rozhovoru také rozebírá, co přístup amerického prezidenta k moci vypovídá o jeho politickém uvažování a nakolik za jeho kroky stojí promyšlená strategie.

Donald Trump na adresu Vladimira Putina i Si Ťin-pchinga opakovaně nešetřil vlídnými slovy. Proč to podle vás dělá?

Vždycky jsem si myslela, že ho přitahuje především samotná moc. Líbí se mu představa, že jde o silné muže. Dávají příkazy a věci se dějí. Trump je podle mě svým způsobem mazaný, ale nemyslím si, že jde nutně o politickou mazanost. Je to spíš součást jeho povahy.

Každopádně ho tito muži přitahují, protože v nich vidí podobnou schopnost, jakou vnímá i sám u sebe.

Zajímavé přitom je, že je jimi natolik fascinovaný, až si myslím, že ho dokážou poměrně snadno zmanipulovat. Líbí se mu, že s ním chtějí mluvit a že o něj mají zájem. Je to zvláštní vztah, ale ta přitažlivost je z jeho strany téměř instinktivní. Miluje moc, kterou podle něj tito muži mají. To je moje interpretace.

O schůzce Putin - Si - Trump

Prezidenti sice vydali společné prohlášení, zásadní otázky – od války na Ukrajině přes jaderné odzbrojení až po budoucnost světové bezpečnosti – však zůstaly bez jasného řešení.

To ale není úplně běžný přístup, který bychom viděli u jeho předchůdců.

Jednou z věcí, které lidé u Trumpa nechápou, je jeho zázemí v soukromě vlastněné rodinné firmě. Nikdy ji neuvedl na burzu, nikdy nenabízel její akcie veřejnosti. Je zvyklý na to, jak funguje rodinný podnik, kde je hierarchie velmi jasná: příkazy vydává člověk nahoře.

Myslím si proto, že jeho základní nastavení není nutně takové, aby se vnímal jako součást nějaké instituce a spolupracoval s ní. Jeho uvažování je spíše hierarchické. Autoritářské v tom smyslu, že když řídíte vlastní firmu, nepřemýšlíte, jestli jste autoritář. Prostě děláte, co chcete.

Tohle je u Trumpa velmi důležitý rozměr, který by si lidé měli uvědomovat, aniž bychom zacházeli do nějaké hluboké psychologie. Je to pro něj instinktivní.

Mabel Berezinová

Americká socioložka a profesorka na Cornellově univerzitě, kde vede Institut pro evropská studia.

Ve svém výzkumu se zaměřuje na politickou kulturu, nacionalismus, populismus a proměny demokracie v Evropě a ve Spojených státech. Zabývá se také vzestupem autoritářských tendencí v současné politice a ve svých analýzách se věnuje Donaldu Trumpovi, jeho politickému stylu i dopadům jeho vlády na americkou demokracii.

Je autorkou několika knih o evropské politice a společnosti, mimo jiné o fašismu v meziválečné Itálii a vzestupu populismu v současné Evropě. Píše názorové články pro The Nation, CNN, Global Dialogues, Huffington Post a The Conversation.

Ve svém výzkumu se věnujete i tomu, že v Trumpově politickém stylu hraje výraznou roli maskulinita. Proč je pro něj tak důležitá a jak pomáhá pochopit jeho pojetí politické moci?

Na fyzickém vzhledu, na maskulinitě, mu záleželo ještě předtím, než se stal prezidentem Spojených států. Dnes je to svým způsobem ještě výraznější, ale samo o sobě na tom není nic úplně zvláštního. Existují lidé, kteří zdůrazňují maskulinitu, a přitom nejsou diktátory ani nepatří mezi podobné podnikatele.

U Trumpa je to rozhodně velmi důležitá součást osobnosti. Nezapomínejme, že se narodil a vyrůstal v New Yorku. To je podstatné. Má v tomto ohledu, řekla bych, dvojí ambici.

Jednak chce být hráčem ve velmi konkurenčním prostředí, prosadit se v tvrdém světě, kde se soupeří o postavení a vliv. To je ta maskulinní stránka. Zároveň chce být obklopen krásnými ženami a být s nimi viděn.

Má ale ještě jednu stránku. V newyorské vyšší společnosti, v té staré společenské elitě, nebyl nikdy skutečně přijímaný. Nezvali ho na nejvybranější večeře na Park Avenue a podobné akce. Vždycky se do tohoto prostředí snažil proniknout, ale nikdy se mu to úplně nepodařilo.

Myslím, že v něm zůstala určitá zášť, že nikdy nebyl jedním z nich, přestože měl spoustu peněz. To je podle mě důležité. Obvykle se ve svých textech nepouštím do psychoanalýzy, ale pokud chcete mluvit o Trumpově vztahu k moci a o tom, jak ji vnímá, musíte vzít v úvahu prostředí, ze kterého pochází, a místo, kde vyrůstal.

Vždycky byl někým, kdo se chtěl dostat nahoru, někam proniknout, ale nikdy se mu to tak úplně nepodařilo.

Nezapomeňme také, kde se narodil. Queens není Manhattan a ve Spojených státech to znamená velmi důležitý společenský rozdíl. Jeho rodiče se do tohoto prostředí snažili zapadnout a do určité míry se jim to dařilo. Děti chodily do dobrých škol - Donaldova sestra byla soudkyní, ale on studijně tak úspěšný nebyl.

Podle mě jde o komplikovaného člověka, který v sobě nese spoustu křivd a zášti. Myslím, že právě to byl jeden z důvodů, proč na začátku dokázal oslovit lidi, kteří se cítili odstrčení nebo se na ně ostatní dívali svrchu. Teď už je situace jiná, tehdy to ale fungovalo.

Mohl jim říkat, že jim rozumí, že ví, jaké to je, když vás ostatní vylučují. Samozřejmě to neříkal takhle doslova, protože zdůrazňoval, že je miliardář a mluvil o spoustě dalších věcí, ale dokázal k lidem promlouvat právě tímto způsobem.

Prezident Trump často zdůrazňuje osobní vztahy se zahraničními lídry. Jako by věřil, že vzájemné sympatie mohou překonat i politické rozdíly. Čím je tento přístup podle vás specifický?

Osobní vztahy samozřejmě do určité míry hrají roli, protože s těmi lidmi musíte jednat a je lepší, když spolu dokážete vycházet.

Trump uvažuje velmi staromódním způsobem. Nerozumí institucím, nebo si jich přinejmenším neváží a nechce, aby ho jakkoli omezovaly. Mám na mysli komplexní instituce, které považujeme za důležité pro fungování demokracie a státní správy obecně.

Myslím, že se je ani nesnaží pochopit. Lidé říkají, že se je pokouší rozložit, což samozřejmě dělá, ale podle mě si zároveň vůbec neuvědomuje, jak fungují. Instituce jednoduše nejsou součástí jeho způsobu uvažování.

Když jsem říkala, že osobní vazby jsou důležité, myslela jsem tím, že někteří politici spolu dokážou vycházet lépe než jiní. Samozřejmě i v Evropské unii jsou politici, kteří si rozumějí, a jiní, kteří spolu příliš nevycházejí. (Italská premiérka Giorgia) Meloniová má s (francouzským prezidentem Emmanuelem) Macronem někdy dobrý vztah, jindy ne. Jde zkrátka o určitou vzájemnou sympatii, díky které spolu dokážou komunikovat.

Když mají politici podobné vztahy, komunikují spolu mimo jiné proto, že jsou součástí Evropské unie a zastávají nějaké funkce. Jakmile v nich skončí, pravděpodobně už spolu tolik komunikovat nebudou. Jsem si jistá, že Meloniová s Macronem nepůjdou jen tak na čaj.

U Trumpa je to trochu jiné. Podle mě tyto vztahy skutečně vnímá čistě osobně, odděleně od jakýchkoli institucí. Myslím, že věří, že ho Putin má opravdu rád. Téměř jako by byli parťáci na golf.

Foto: Reuters, Reuters

Donald Trump a Vladimir Putin.

Nesouvisí to s tím, že Trumpův přístup není moc politický, jak jste zmiňovala?

Myslím, že politiku nechápe tak jako my, kteří se jí zabýváme. Nemyslím si, že ji vnímá stejně jako Marine Le Penová nebo další politici. V určitém smyslu si vůbec neuvědomuje, jak tyto věci fungují. A když si něco člověk vůbec neuvědomuje, je velmi těžké ho to odnaučit nebo přimět, aby svůj pohled změnil.

Je těžké někomu vysvětlovat: „Demokracie funguje tak a tak. Proto máme tyto instituce, proto máme Kongres a tak dále.“ To k němu vůbec nedolehne. A nemyslím si, že je to proto, že by měl nějaký hlubší plán.

Právě proto jsem jeho politiku nikdy nedokázala spojovat s Evropou ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy za tím byly určité ideologie a záměry. Moje rodina z manželovy strany uprchla před holokaustem, takže nechci, aby to vyznělo, že nějak obdivuji tehdejší diktátory; jen chci říct, že si nemyslím, že Trump má vůbec nějaký podobně promyšlený plán.

Má spíš instinktivní nápady. Řekne si: „Postavíme zeď. Zavedeme cla.“ Přitom to vůbec nedává smysl. Nebo: „Udělejme z Kanady nepřítele.“

A pak to zase vezme zpátky.

Samozřejmě, že to vezme zpátky. A mezitím ho všichni nenávidí.

Co podle vás dělá dobře?

Někdy dokáže být instinktivně velmi mazaný. Má určitý cit, který mu v některých situacích funguje. Jeho instinkt byl ale mnohem lepší v době Trumpa 1.0, tedy v jeho prvním prezidentském období. U Trumpa 2.0 je úplně mimo. Myslím, že se vymkl kontrole.

Aktuálně se věnuju tomu, jaké věci za sebou zanechá - sestavujeme seznam v podstatě všeho destruktivního, co Trump udělal od ledna 2025. A i já, která to celé průběžně sleduje, jsem při pohledu na ten seznam úplně ohromená. Jako by jeho administrativa všechno brala a bez rozmyslu ničila.

Donald Trump samozřejmě kolem sebe má i lidi, jako jsou zastánci Projektu 2025, kteří chtějí některé konkrétní věci zrušit nebo omezit. Když se ale podíváte na jednotlivé kroky, třeba na jeho snahy zasahovat do Kennedyho centra, rušit některé instituce, na cla nebo na věci, jako je válka proti Íránu, všichni říkají, že jde o špatné nápady.

Přesto se to pořád děje. Nemyslím si, že pro to někdo má nějaké přesvědčivé vysvětlení založené na faktech. Pokud Trumpa nemáte rádi, ale i pokud jste ho dříve podporovali, je těžké vysvětlit, co vlastně v tuto chvíli dělá.

Představuje podle vás tento Trumpův přístup nějakou proměnu americké politiky jako celku?

Neřekla bych. Řada věcí, které jsou pro Trumpa typické, se v americké politice objevovala už dříve.

Rasismus rozhodně není nic nového, stejně tak to, že elity, milionáři a miliardáři hromadí bohatství na úkor ostatních. Když se podíváte na americkou politiku ve 20. a 30. letech, také tam najdete silný izolacionismus.

Nic z toho tedy není úplně nové, často se to navíc opírá o odpor vůči těm druhým - vůči lidem, kteří jsou vnímáni jako odlišní.

Velmi americký přístup je také vize člověka, který řídí firmu, stojí v jejím čele a rozhoduje. Do politiky se ale nutně nepřenášel v takové míře.

A co se autoritářských tendencí týče, čas od času se někdo takový objevil, ale většinou poměrně rychle zmizel. V tomto smyslu tedy Trump není úplně nový fenomén.

Doporučované