Rusové, které vidí ze zákopu. „Všichni dost mladí, jsou tam i blonďáci“

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od zvláštního zpravodaje na Ukrajině/

Na vedrem rozpáleném parkovišti nedaleko Kyjeva vykládá skupina českých dobrovolníků z organizace Post Bellum solární baterie, terminály pro přístup k satelitnímu internetu od společnosti SpaceX. A připravují sanitku k předání zástupci ukrajinského Samostatného zdravotnického praporu.

Na věci se složili čeští dárci v kampani Paměti národa Pomozme Ukrajině. Ti, kterým jsou věci a auta určeny, se postupně sjíždějí z různých brigád, různých míst země a různých úseků fronty. Muži různého věku a zázemí, které spojuje jedno: brání Ukrajinu v kritických místech.

Jedním z vojáků, kteří dorazili, je Andrij z 56.brigády. V maskáčích a s dlouhým, hustým plnovousem. „Mým úkolem je přes video sledovat situaci a předávat informace operátorům dronů,“ říká pro Seznam Zprávy.

„Na frontě je situace taková, že naši a Rusové jsou od sebe někde jen stovky metrů, pak jsou o dalších několik kilometrů dál operátoři dronů a já jsem na další linii, takže nejsem úplně na frontě. Ale sleduju pohyby ruských vojáků. Většinou útočí v malých skupinách, většinu času jsou ale zahrabaní v zákopech jako v norách, stejně jako naši, protože drony mohou kohokoliv, kdo vyleze, rychle zabít,“ popisuje své zkušenosti.

V minulosti pracoval například pro Rozvojový fond OSN na Ukrajině a věnoval se ekologickým aktivitám. Teď sleduje nepřátelské vojáky. „Jsou všichni dost mladí. Nemohu potvrdit, že většina těch vojáků jsou z jiných etnik, například Burjati nebo Čečenci. Vidím často i blonďáky, ti určitě nepatří k takovým menšinám. Ale těžko říci, pasy jim nekontroluji,“ směje se Andrij.

Krátce po něm přichází v tmavých brýlích Serhij. Pracuje pro zdravotnický prapor, což obnáší například to, že evakuuje zraněné vojáky z fronty a zásobuje materiálem polní nemocnice, které jako první ošetřují zraněné, než je možné je převézt dále do týlu.

„Nejhorší na válce je, že mám pořád pocit, že máme málo času. Že bojujeme i s časem. Jestli mám strach, když zajíždím na frontu? Už jsem zvyklý. Beru to jako něco, co musím udělat. Těžké je vyrovnat se s tím, že nestihneme někomu zachránit život. Ne všichni se vrátí domů živí, bohužel,“ říká Serhij.

Jednu ruku má částečně znehybněnou, ale může s ní bez problémů řídit. „Je to památka na dobu před válkou, kdy jsem pracoval v Kyjevě jako policista. Při jednom zásahu mě postřelil do ruky člověk, kterého jsme měli zadržet,“ vypráví. Vyfotografuje se s českými dobrovolníky z Post Bellum, nasedá do darované sanitky a odjíždí.

V té době už si přebírá pomoc také starší muž. Dmytro ze 47. brigády, který bojuje na severu v Sumské oblasti. Tam se Rusové snaží prorazit. Dmytro patřil mezi ukrajinské vojáky, kteří se účastnili překvapivého loňského výpadu do ruské Kurské oblasti.

„Viděl jsem dost zajatých Rusů a také několik Severokorejců zajatých v Kurské oblasti. Ale odehrává se to tak, že mlčí a čekají, kam je odvezou. U jejich výslechů vojáci nejsou, to provádí specializovaný tým. Poté, co jsou zajati, se s nimi nikdo nebaví kromě pokynů, co mají udělat,“ líčí Dmytro.

Jeho volací znak je Magellan, podle portugalského mořeplavce Fernãa de Magalhãese. Přihlásil se do armády hned po začátku ruské invaze, ale řekli mu, ať počká, že jeho čas přijde. A za rok zavolali, aby se znovu hlásil. „Je mi třiapadesát, takže jsem takový starý voják. Ale starý voják – také voják,“ říká Dmytro s úsměvem.

„Nejhorší moment, řekl bych, nebyl někde na frontě nebo pod palbou, i když takových chvil jsem zažil hodně. V Kurachove, Pokrovsku a jinde. Nejhorší byl ten první den, když nás napadli. Byl to šok. Přiznám se, že jsem nevěřil, že to udělají. Každý má strach, je to takový podmíněný reflex, ale jak říká náš velitel: Je třeba se soustředit na splnění úkolu, na svoji práci a vše ostatní pokud možno vytěsnit,“ vypráví „starý voják“.

Kurachove padlo do ruských rukou na začátku letošního roku, před Pokrovskem stojí Rusové teď a podle posledních zpráv už do některých částí města pronikli.

V Sumské oblasti, kde bojuje Dmytro, působí také mladší důstojník Pavlo. Je náčelník skupiny BPS, což jsou vojáci, kteří mají na starosti drony. „Situace je těžká, nepřítel intenzivně útočí a chce se dostat do města Sumy. Ale pozice držíme, dokonce jsme na tom teď lépe než v květnu a červnu,“ říká muž, který pochází z Dnipra na východě Ukrajiny.

„Jsem druhým rokem v armádě, nastoupil jsem dobrovolně v červnu 2023. Měl jsem stavební firmu, ale předal jsem její vedení, abych se soustředil na práci v armádě. Nemáme volbu, protože napadli naší zemi a ohrožují budoucnost našich dětí. Je těžké přijmout smrt kamaráda, se kterým jste na frontě, ale taková je válka a všichni jsme věděli, že do ní jdeme,“ uvádí.

A se smíchem dodává, že je možné ho vyfotit, ale doufá, že se snímek objeví jen v Česku, a ne na Ukrajině. Protože před svojí matkou trochu mlží, kde je a co dělá, aby neměla strach.

Autor textu je součástí kolony Paměti národa, která veze na Ukrajinu sanitky a další pomoc.