Hlavní obsah

13 minut nebo také vteřina, kterou už nejde vrátit

Foto: Shutterstock.com

13 minut nebo také vteřina, která už nikdy nejde vrátit

Reklama

22. 9. 8:00

„Tady to vypadá na smrťák.“ Teprve, když uslyšel tuto větu, uvědomil si Tomáš Beran naplno dosah toho, co způsobil. Bylo to několik minut po tragické dopravní nehodě, kterou zavinil ve stodvacetikilometrové rychlosti.

Článek

Vedle Tomáše tenkrát seděl jeho nejlepší kamarád Petr. Trvalo čtyři dny, než Tomáš v nemocnici zjistil, že svého kamaráda zabil. V protijedoucím vozidle na místě zemřel rovněž spolujezdec. Řidič, který přežil, skončil v nemocnici ve stejném pokoji jako viník nehody Tomáš. Netušil, že leží vedle něj, protože byli odděleni plentou, a neustále telefonoval a popisoval svým známým nehodu, ke které došlo. A Tomáš to musel poslouchat a s každým tím telefonátem si uvědomoval, jak strašlivou nehodu má na svědomí a jak zamíchal kartami osudu tří nevinných lidí a jejich nejbližších.

Zbytečný spěch

Tomáš Beran je jeden z mála, kdo jsou ochotní o svém selhání mluvit. Stal se proto jedním z protagonistů dokumentárního snímku Víta Klusáka nazvaného 13 minut. Dokument rozkrývá příběhy viníků těžkých autonehod. Všechny nehody mají jednoho společného jmenovatele – spěch. Spěch a iluzorní představu řidiče, že se rychlou jízdou dá něco dohnat nebo si něco dokázat. Nedá. Víte, že jízdou v průměru o 20 km/h rychleji, než dovoluje zákon, ušetříte jen 12 minut? To je méně než 8 % celkového času. Stojí to za zmařené životy?

Tomáš ve svém příběhu vyprávěl, jak nezvládl rychle jedoucí auto, protože prostě neměl dostatek řidičských zkušeností. Kolik takových řidičů vyráží denně na naše silnice? Kolik dalších jede rychleji jen proto, že zkrátka nedokážou jet podle předpisů? Ostatně stačí se podívat na to, jak sami řídíme. A když už jedeme tak, jak se má, zjišťujeme, že pro některé řidiče se stáváme otravnou brzdou provozu.

Foto: 13minut.cz

Tomáš Beran se snaží aspoň nějak odčinit, co způsobil

Autentické vyprávění

Dokumentární snímek 13 minut má silný emociální náboj. Cenné je to, že se nijak nesnaží hrát na city, ale příběhy lidí, které postupně rozkrývá, jsou natolik silné, že v každém řidiči odhalí jeho leckdy skryté obavy z dopravní nehody. Divák si díky autentickému vyprávění protagonistů uvědomí, jak křehká je hranice mezi životem a smrtí a jak se mu v jedné vteřině může nezvratitelně změnit život.

Tomáš Beran smrtelnou autonehodu přežil a každý den musí myslet na to, že zabil dva lidi. Přiznává, že i když zažívá v životě veselé události, nedokáže se z nich radovat naplno. Stín smrti ho bude provázet do konce jeho dnů. Svou vinu se snaží vykoupit tím, že o svém selhání hovoří, hlavně mezi mladými lidmi. Upozorňuje na rizika bezohledné jízdy a opakovaně se ke své vině přiznává a bere za ni zodpovědnost. To nedokáže každý.

Svůj filmový příběh končí slovy, která přesně popisují problematiku, na niž se celý dokument 13 minut zaměřuje: „Podle mýho názoru je auto zhuštěnou výpovědí o stavu týhle společnosti. Pokud nejsme schopní se donutit mít respekt k těm druhým v normálním životě, tak o to míň ho máme v autě.“

Tento článek nevyjadřuje názor redakce.

Sdílejte článek

Doporučované