Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Setkání japonské premiérky Sanae Takaičiové s americkým prezidentem Donaldem Trumpem v Bílém domě se z rutinní diplomatické schůzky proměnilo v test vztahů ve stínu eskalace konfliktu s Íránem a blokády Hormuzského průlivu. Klíčové dopravní tepny pro přepravu ropy, plynu, ale i hnojiv.
Blízkovýchodní konflikt nakonec zastínil původně plánovanou agendu - posílení americko-japonské aliance, bezpečnost v Indo-Pacifiku a rostoucí vliv Číny.
Oba lídři doufali, že navážou na pozitivní atmosféru z Trumpovy návštěvy Tokia, při níž oba mluvili o tom, že americko-japonské spojenectví vstupuje do „zlaté éry“.
Sanae Takaičiová tehdy dostala příležitost prezentovat Japonsko jako spolehlivého partnera v oblasti obrany a bezpečnosti. Trump ji na oplátku chválil jako první ženu v čele japonské vlády a jednání vedl v osobním tónu. Premiérce dokonce řekl, „ať prostě zavolá“, pokud bude něco potřebovat.
Několik dní před čtvrteční schůzkou však Donald Trump na své platformě Truth Social vyzval některé země, aby pomohly zajistit bezpečnost lodní dopravy v Hormuzském průlivu. Konkrétně zmínil i Japonsko a připomněl jeho závislost na energiích z Blízkého východu.
„My z Hormuzského průlivu získáváme méně než jedno procento naší ropy a některé země získávají mnohem více… Chceme, aby přišly a pomohly nám,“ napsal šéf Bílého domu.
Reakce spojenců však byla spíše vlažná a Trump později v jiném příspěvku uvedl, že Spojené státy „nepotřebují pomoc od nikoho“.
Nekonkrétní příslib
Těsně před setkáním v Bílém domě vydalo Japonsko společně s několika evropskými zeměmi prohlášení. Vyzvalo v něm k „okamžitému moratoriu na útoky proti civilní infrastruktuře, včetně ropných a plynových zařízení“, a zároveň vyjádřilo připravenost „podílet se na vhodných opatřeních k zajištění bezpečného průjezdu Hormuzským průlivem“.
„Vítáme odhodlání zemí, které se zapojují do přípravných plánů,“ napsali ve společném prohlášení představitelé Japonska, Francie, Německa, Itálie, Nizozemska a Spojeného království.
Trump na začátku setkání s novináři prohlásil, že Japonsko podle něj „k věci přistupuje čelem“, a dodal, že na rozdíl od některých jiných spojenců reagovalo aktivně.
Prohlášení je však ve své podstatě velmi vágní a konkrétní vojenské závazky z něj zatím nevyplývají. Státy mluví spíše o přípravách než o přímém nasazení sil.
Jejich pomoc by se tak mohla omezit například na vyslání vojenských plánovačů k americkému centrálnímu velení (CENTCOM), koordinaci scénářů pro případ eskorty tankerů nebo spolupráci na stabilizaci energetických trhů - například prostřednictvím zvýšení těžby ropy či uvolnění strategických rezerv ve spolupráci s Mezinárodní energetickou agenturou. Většina zemí zatím odmítla slíbit vyslání válečných lodí.
Trump zdůraznil, že Spojené státy by neměly nést hlavní odpovědnost za bezpečnost námořních tras samy. „Očekávám, že Japonsko zvýší své úsilí,“ řekl. „Máme velmi blízký vztah. V Japonsku máme asi 45 tisíc vojáků a vynakládáme tam spoustu prostředků.“
Takaičiová však už před cestou do Washingtonu naznačila, že možnosti Tokia jsou omezené.
Připomněla, že vyslání japonských Jednotek sebeobrany, jak se oficiálně jmenuje tamní armáda, do oblasti naráží na právní limity vyplývající z pacifistické ústavy. Tu mimochodem napsali právě Američané, když Japonsko po skončení druhé světové války okupovali.
Limity japonské „armády“
Klíčovou roli v tomto ohledu hraje článek 9 japonské ústavy.
„Budu-li parafrázovat, Japonsko se navždy zřeklo práva řešit mezinárodní spory vojenskou cestou a zavázalo se, že nebude udržovat pozemní, námořní ani letecké síly určené k vedení války,“ vysvětlil pro Seznam Zprávy japanolog Jan Sýkora z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
V praxi Japonsko od roku 1954 disponuje ozbrojenými silami (Jednotky sebeobrany), které ale vláda interpretuje jako síly sebeobrany, nikoli armádu určenou k vedení války. „Jejich status a aktivity jsou velmi přesně vymezeny samostatným zákonem,“ doplnil Sýkora.
Článek 9
1. Japonský lid, který upřímně usiluje o mezinárodní mír založený na spravedlnosti a pořádku, se navždy vzdává války jako svrchovaného práva státu a hrozby silou nebo použití síly jako prostředku řešení mezinárodních sporů.
2. Aby byl naplněn cíl předchozího odstavce, nebudou udržovány pozemní, námořní ani letecké síly, ani jiné válečné prostředky. Právo státu vést válku nebude uznáno.
Až do roku 1992 tyto jednotky nesměly působit mimo území Japonska. Později jim legislativa umožnila účast na zahraničních misích, zpravidla však pouze v nebojových rolích nebo v rámci mírových operací OSN.
„Pokud se nějaká podpora bude konat, pak spíše logistická. Například během války v Iráku japonské jednotky zajišťovaly zásobování amerických letadlových lodí v Indickém oceánu pohonnými hmotami,“ dodal Sýkora.
Lichotky a pokus o vtip
Ačkoli japonská premiérka prakticky dostála svým slovům, tedy že bude „hájit zájmy Japonska“, po setkání se v médiích neobjevila jen slova chvály. Kritiku vyvolala především její snaha vycházet Trumpovi vstříc.
„Věřím, že právě vy, Donalde, jste jediný, kdo může přinést mír a prosperitu celému světu,“ řekla během tiskové konference. Později při společné večeři pochválila i prezidentův vzhled.
Hitoši Tanaka, bývalý japonský diplomat, označil její vystupování na síti X za „bizarní a trapné“. „Jde o vztah mezi hlavami států. Určitá míra lichocení je v pořádku, ale pokud se to přežene, může to působit nepatřičně,“ napsal.
Dle jeho názoru je důležitá „rovnocennost vztahu“, tedy ne lichotky, ale „získání respektu“ tak, jak se dařilo „ženám jako (britská expremiérka Margaret) Tchatcherová nebo (bývalá německá kancléřka Angela) Merkelová“.
Rozruch vyvolal také Trumpův výrok, kterým vysvětloval, proč Japonsko a další spojence předem neinformoval o americkém útoku na Írán. „Chtěli jsme překvapení,“ řekl. „Kdo ví o překvapení víc než Japonsko? Proč jste mi neřekli o Pearl Harboru?“
Prezident zmínil japonský útok na americký přístav ze 7. prosince 1941, po kterém se Spojené státy přímo zapojily do druhé světové války. Japonsko tehdy bojovalo na straně nacistického Německa a fašistické Itálie, nešlo tedy o spojence USA.
V místnosti se po Trumpových slovech ozval rozpačitý smích. Výrok však pobouřil řadu komentátorů. „Ukazuje to nepříjemnou stránku prezidenta Trumpa,“ řekl komentátor televizní stanice Asahi Toru Tamagawa. „Nevadilo mu, že vedle něj seděla japonská premiérka.“
Profesor japonské politiky na Tokijské univerzitě Izuru Makihara pro New York Times upozornil, že Trumpova poznámka je problematická, přestože se běžných Japonců nejspíš nedotkne. „Je to něco, co by se rozhodně říkat nemělo,“ řekl s tím, že by to mohlo vést k relativizování dalších tragických událostí, například Hirošimy nebo Nagasaki.
Bez komentáře: Setkání s novináři v Oválné pracovně. Video: Reuters
Sama premiérka na Trumpův „vtip“ podle svědků reagovala podiveným výrazem a krátkým pohledem směrem k japonskému novináři, který otázku položil, a ponechala ho bez komentáře.
„Incident v Pearl Harboru není něco, na co by se dalo reagovat spontánně na místě,“ hájila reakci Takaičiové bývalá poslankyně Šiori Jamao. „Její klidná reakce byla také legitimní.“
Podle Sýkory je však třeba rozlišovat mezi reakcemi odborníků a běžných Japonců. „Většina lidí otázku starou více než osmdesát let už příliš neřeší. Pearl Harbor je pro ně historie, kterou se učili ve škole a kterou občas připomene nějaký film,“ uvedl.
Připomněl také tradiční japonské rozlišení mezi tím, co se říká navenek (soto), a tím, co si lidé skutečně myslí (uči). „Paní premiérka prostě diplomaticky řekla to, co chtěl prezident Trump slyšet. Skutečná reakce Japonska bude pravděpodobně mnohem zdrženlivější,“ dodal.
V samotném Japonsku je pohled na útok na Pearl Harbor složitý. Někteří nacionalisté a část starší generace jej stále vnímají jako reakci na tlak ze strany Spojených států. Po válce však Japonsko přijalo pacifistickou orientaci a oficiální interpretace útok spíše kritizuje.
Mezi mladšími Japonci navíc zájem o tuto kapitolu dějin postupně slábne a mnozí ji vnímají jako vzdálenou minulost.
