Pan Nikdo: Hledá se masa Rusů ochotných postavit se Putinovi

Historka o tom, jak ruský učitel a dokumentarista Pavel Talankin během letu z New Yorku do Frankfurtu málem přišel o svou 3,9 kg vážící sošku Oscara, pobavila minulý týden řadu jeho příznivců.

Pohotová „damage control“ německé letecké společnosti Lufthansa nakonec hrozící trapas zažehnala. Událost jako by ale nepřímo ilustrovala větší dilema, které se kolem jeho cenami ověnčeného dokumentu (ČT2 ho vysílá 5. května ve 21:00) dlouhodobě vznáší.

Najde Talankin kromě ztracené oscarové sošky a mezinárodního ohlasu taky dostatečný počet Rusů, kteří třeba díky jeho dokumentárnímu filmu prohlédnou, čeho jsou součástí? Pohne Pan Nikdo svědectvím o chytlavosti kremelské propagandy nehybným mocenským monolitem Vladimira Putina? Odpovědí je rozpačité mlčení.

Intimnost a srozumitelnost dokumentu, ve kterém pětatřicetiletý ruský učitel líčí příběh školy v malém uralském městečku Karabaš, propadající se do víru válečné propagandy, má nespornou přitažlivost. Autor má špinavé důlní městečko i jeho obyvatele upřímně rád. Takové, jací jsou. Ve škole vede pro žáky videokroužek a od počátku plošné kremelské agrese vůči Ukrajině v únoru 2022 má také povinnost natáčet školní propagandistické akce, naordinované z ústředí. Vojenské pochody malých školáků, hodiny tupého patriotismu nebo návštěvu žoldáků z tzv. Wagnerovy skupiny.

Kromě povinného zasílání materiálu na ministerstvo školství si ho ale zároveň schovává jako základ dokumentu o nebezpečné proměně malého školního společenství i blízkých přátel. „V Rusku je propaganda vážně všudypřítomná. Člověk pak přestává mít schopnost pochybovat. A to je jeho smrt. Ne fyzicky, ale mentálně,“ přiznává Talankin v nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Spor o rozsah a původ všeobecné ruské apatie provází Talankinův oscarový dokument od jeho vzniku. Příznivci mluví o mimořádně zdařilém demaskování kremelské propagandy, kritici dodávají, že mu kromě filmařské přitažlivosti schází přidaná hodnota. „Je to zoufale očekávatelný příběh, právě takový, jaký od Ruska chceme. (…) Mohl to být film o strachu, o pochybách, od kterých je to už jenom kousek k odporu. (…) Podobné svědectví vůbec nic nezmění, jenom nás utvrdí v tom, co beztak víme,“ píše o Panu Nikdo v časopise A2 rusistka Alena Machoninová.

Její kritika je místy nespravedlivá, dokument stěží může obsáhnout všechno. V jednom má ale pravdu: Pan Nikdo srozumitelně popisuje, JAK snadno se i nejmladší ruská generace chytá do osidel manipulativní propagandy, ženoucí stovky tisíc lidí na smrt. Na otázky PROČ a JAK je možné to zastavit, ale až na drobné záblesky nenabízí odpověď.

Alena Machoninová správně připomíná, že více než 140milionové Rusko není černé nebo bílé, ale je proměnlivých odstínech šedi. A že pod pomyslným obřím kobercem největší země na světě probíhají procesy, o kterých kvůli rostoucí izolaci i vlastní pohodlnosti nevíme téměř nic. Lze okamžitě připomenout drastické tresty za minimální náznak kritiky, statisíce liberálních Rusů, politiků, novinářů a spisovatelů, žijících v Evropě či jinde po světě a pokoušejících se nabídnout alternativu vůči čím dál agresivnějšímu autoritářskému režimu Vladimira Putina.

Jenže ani to nám nakonec s odpovědí na otázku „PROČ“ příliš nepomůže. Ve světle současného kremelského vraždění na Ukrajině je i výzva Machoninové k citlivosti vůči ruským „strachům a pochybám“ problematická. Stojí proti ní obrovský balvan nepříjemné otázky: proč je stále kritická masa ruské společnosti i po čtyřech letech zjevného vraždění natolik netečná a slepá ke zločinům, páchaným (nejen) na Ukrajině v jejím jménu? Ukrajinci jsou tak blízko, s ruským prostředím natolik propleteni rodinnými, osobními vazbami, že kdo chce vědět, co se v nedaleké Buči, Charkově, Oděse i dalších místech děje, musí být v obraze. Jenže není, lépe řečeno, nechce být.

Pětatřicetiletý Talankin v již zmíněném rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje se zvláštní směsicí smutku a hořkosti reakci kolegů učitelů, kteří se zprvu pokoušeli nucené indoktrinaci z ústředí bránit. „Často říkali, že takhle to bylo vždycky. A že s tím stejně nic neuděláme. Měl jsem (…) pocit, že to, co se odehrává, jako by se jich vůbec netýkalo. Dělají prostě, co se jim řekne. Mlčky a poslušně,“ dodal.

Exiloví ruští autoři mluví o fenoménu „kolektivního Putina“. V tamním prostředí nevidí jen děsivé autokratické vrtochy stárnoucího vládce Kremlu a jeho věrných, ale i velký počet obyčejných Rusů, kterým mocenský systém buď vyhovuje, nebo se jím nejrůznějšími „vějičkami“ nechají ukolébat. Jde o klasickou směsici „cukru a biče“, strach, apatii, pohodlnost, naučený pocit bezmoci, ale taky všudypřítomné zbytky imperiálního myšlení.

„Mnoho lidí je stále ještě v drogovém opojení, jsou omámeni nádherou imperialismu. Tuhle drogu jsme kouřili po staletí, krmili jsme svou vlastní ješitnost. Mýtus velikosti nám cpali do hrdel, stříkali do žil. Utíkali jsme před realitou, neviděli, co se děje kolem nás, ztratili jsme soucit a lidskost,“ píše ve své dva roky staré knize Válka a trest ruský novinář Michail Zygar.

„Kolektivní Putin“ má navíc neuvěřitelnou schopnost adaptace. Dvacet pět let budovaný autoritativní systém stojí na neustálém rozehrávání soubojů mezi mocenskými skupinami, vtahování nových ambiciózních hladových krků do mocenského ringu. Pravidla drží v ruce pouze vládce Kremlu. Jeho popularita sice v poslední době klesá pod tlakem ekonomických potíží a utahování šroubů, včetně chaotického vypínání internetu. Nejde ale o reflexi ukrajinských zločinů nebo skutečných problémů země. Převládá diskomfort z hořících rafinérií, vypnutého Instagramu nebo snížení kvality života.

I podle relativně nezávislých sociologických zdrojů, jako je moskevské Centrum Levada, představovalo největší nárůsty Putinovy podpory v poslední době vždy zabíjení na Ukrajině – v roce 2014 nebo 2022.

Tzv. „smrtonomika“, neboli obrovský balík peněz (podle některých odhadů téměř 3 procenta ruského ročního HDP), nasměrovaný k rodinám lidí, ochotných za vysoké bonusy sloužit na ukrajinské frontě, znamená další silnou kartu podpory. Pro nižší sociální vrstvy ruské společnosti znamená neuvěřitelný sociální výtah. Těmto lidem je vcelku jedno, že jejich příbuzní přijdou o život nebo že to ekonomicky do budoucna nedává smysl.

Odchod zahraničních investorů z Ruska po únoru 2022 spustil v zemi navíc jednu z největších redistribucí majetku od devadesátých let minulého století. Podniky, továrny, investice zahraničních firem mají v rukou noví vlastníci, jejichž jediným zájmem je udržet si status. To vše – v kombinaci s řadou dalších procesů - drží při životě zvrácený autoritativní systém, nasvícený mj. i oscarovým dokumentem Pavla Talankina. Na klíčovou otázku „co s tím“ ale nemá odpověď ani jeho tvůrce.