Komentář: Pastrňákovo volno bude užitečné. Ukáže realitu

Představte si, že se na soupisce reprezentace nyní objeví David Pastrňák s Martinem Nečasem. Najednou by se mluvilo o medaili, možná i o zlaté. Dva stobodoví hráči z NHL by posunuli ambice národního týmu do úplně jiné sféry.

Není náhoda, že oba velké výsledky posledních pěti let jdou za Davidem Pastrňákem. Desetileté čekání na medaili ukončilo v roce 2022 jeho řádění, když dorazil do Finska. O dva roky později vstřelil ve finále zlatý gól. Přijel do Prahy polámaný a cestu si vydupal u svého klubu NHL. Bostonu vysvětlil, jak je pro něj MS důležité.

David Pastrňák jezdí na reprezentační akce vždycky, když může. V květnu mu bude 30 let a elitní útočník NHL hrál už na šesti šampionátech.

Doteď to nikdy nedělal, ale je čas, aby myslel i na sebe. Do rodiny se mu narodilo druhé dítě, sezonu mu znovu bořilo zranění. Volnější léto u něj dává teď smysl jako nikdy dřív. Musí umět i říkat „ne“, aby mu z hokeje nezmizela jeho největší zbraň – radost.

Pokud Pastrňák příští týden vedení reprezentace opravdu potvrdí, že do Švýcarska nedorazí, nejde mu vyčítat vůbec nic.

Bude dobře i pro český hokej, když se bez Nečase a Pastrňáka podívá na realitu. S nimi totiž podvědomě doufáte, že jim stačí odevzdat puk a přijde zázrak.

Bez nich si uvědomíte tu obrovskou propast, kterou Česko poslední roky na vrcholných turnajích maskuje právě díky ochotě těch nejlepších hráčů dorazit na turnaj za každých okolností.

Reprezentace si potřebuje jednou vyzkoušet jiný režim než jen „dej puk Pastrňákovi, on může udělat zázrak“.

Právě to je chvíle, kdy se ukáže to podstatné: jakým způsobem se český hokej v posledních letech vyvíjel, jestli se posunul. Protože závislost na výjimečných hráčích nevzniká náhodou. Pastrňák často býval jediným řešením, jak vyzrát na kvalitativně širší soupisky soupeřů.

Čtyři medaile z posledních čtyř MS do 20 let by přece měly být někde vidět, ne? Měly. Jenže problémem je hlavně éra, která tady panovala do té doby.

Možná spíš i způsob, jakým se u nás mezinárodní zápasy v mládežnických kategoriích hrály. Česko neprodukovalo individuality, které udělají drzou věc ve chvíli, kdy se láme zápas. Hodně dlouho se pracovalo v režimu, že je lepší kotouč zahodit, protože soupeř je lepší.

Od roku 2022 je to jinak, mladší reprezentace víc míří k odvaze. Hráči z medailových MS do 20 let jsou ale pořád ještě na cestě do elitního hokeje.

Naplno se ukazuje náš výchovný proces, který má mezery. Kdo neumí zapracovat hráče jako Karlovy Vary Petra Tomka nebo Jiřího Kulicha, Liberec Tomáše Galvase nebo Třinec Petra Sikoru, dožene ho, že mladí hráči odcházejí do kanadských juniorek.

Z pohledu MS dospělých to vypadá jako drobný detail, ale není.

Pokud porovnáte, v jakém režimu vyrůstají mladí Švédi a Češi, uvidíte podstatný rozdíl. Ve Švédsku funguje model, že talentovaný hráč se navzdory podstatné taktické nedokonalosti posune do A týmu. Nejdřív spíš trénuje a ochutná zápasy. Pak dostane větší roli a postupně dostává prostor zářit, stejně jako jsme všichni byli teď v Česku paf z Tomka nebo z Galvase.

Výsledkem je, že kluby NHL Švédy v klidu nechávají v jejich soutěži i po draftu. Nikdo je nenutí chodit do kanadských juniorek. Pravidelně se tak stává, že ve dvaceti přichází do NHL hotový hráč z dospělé evropské ligy, který dovede mít velkou roli v nejlepší lize na světě.

Česká cesta míří k tomu, že do NHL naši hráči nakukují někdy ve 22-23 letech, pokud se jejich cesta bude ubírat správným směrem. Jen v tu chvíli ale už třeba nejtalentovanější Švédi mají pozici.

Čtyři roky po první medaili z MS do 20 let a hráči jako Jaroslav Chmelař si začínají budovat kariéru v NHL. Někomu to bude trvat ještě delší dobu.

Aktuální stav českého hokeje je, že má naději, aby se věci dávaly pomalu dohromady a nebylo jediným řešením čekat na Pastrňáka.

Aktuálně ovšem platí, že naše špička je strašně úzká. Dokážeme třeba i do reprezentace dodat spoustu pracovitých hráčů, což je samozřejmě dobrá zpráva. Ale vedle nich je klíčový i talent.

Dnes vidíme Adama Jiříčka, Tomáše Galvase, Radima Mrtku, Václava Nestrašila, Eduarda Šalého, Petra Tomka, Adama Benáka, Adama Novotného, Petra Sikoru, Vojtěcha Čihaře a další, kteří mají v sobě něco extra, proč by mohli uspět v NHL. Po mládežnických šampionátech nebo po draftu je často tipujeme na první dvě formace a výraznou roli.

Nevyjde to všem. Ale skupina je natolik široká, že někdo ze seznamu by uspět měl.

Klíčové ale je, aby i domácí kluby myslely na to, že budoucnost zásadně ovlivňují doma. Jedna věc je vychovávat hráče. Pak ale potřebujete mít i cestu, co s nimi dál. Mít odvahu, koncepci a trpělivost.

V noci na úterý zaplnil sociální sítě unikátní kousek, jak útočník Anaheimu Leo Carlsson drzou kličkou oklamal obranu Dallasu. Je mu 21 let, je jedním z nejzajímavějších hráčů NHL.

Těžko by se jím teď stal, kdyby si švédský klub Örebro řekl, že je mu teprve 17, nemá zkušenosti, bude dělat chyby a místo v lize si musí teprve zasloužit.

Nejlepší na tom je, že odešel Carlsson, klub vytáhl další hráče. Konkurují sami sobě, vědí, že nesmí nic podcenit, nebo je přeskočí někdo další. Současně ale taky chápou, že tohle je dobrá cesta, jak se dostat do velkého hokeje. Dává jim větší smysl, než chodit v sedmnácti do kanadských juniorek nebo jinam po Evropě.

Proto se na mistrovství světa může dostat Petr Sikora z Třince i Tomáš Galvas z Liberce. Kluby je chtěly vychovat a posunout. Práce s nimi se hodně podobá tomu, jakou péči dostávají Carlsson a další mladí hráči ve Švédsku.

Tohle je cesta, abychom pak nemuseli jen maskovat díry a současně se nemodlili k Pastrňákovi, aby přijel každý rok na MS.