Pešán dřív řídil český hokej i dráždil fanoušky. Teď se zklidnil a uspěl

Před deseti roky získal Filip Pešán titul s Libercem. Taky měl v týmu hvězdy, Michal Řepík a Michal Birner se nacházeli v nejlepší fázi kariéry. „Těší mě, že jsem u toho znovu,“ řekl Pešán pár minut po úterním zápase v Třinci. V Pardubicích šéfoval jednomu z nejnabitějších týmů extraligové historie.

Jedna věc se od příběhu s Libercem výrazně lišila. Tehdy působil osmatřicetiletý kouč mezi domácí trenérskou elitou jako zázrak. Mluvil jinak, působil, že si užívá, když na něj míří kamery nebo jeho citát má potenciál vyrobit titulek v novinách.

Využíval média i jako nástroj k práci trenéra. Při liberecké misi dobře věděl, kdy má řvát v kabině u otevřených dveří, aby to slyšeli novináři. Věděl, že jeho slova druhý den poletí éterem.

Po deseti letech zvedl pohár znovu. Už v souvislosti s jeho jménem nikdo nepoužívá termíny jako mladý a progresivní. Podstatné teď je, že z úspěchu nevystupuje jako někdo, kdo stvořil zázrak. Celou sezonu působil spíš nenápadně, pečlivě své výstupy hlídal.

„Titul je v první řadě hráčů,“ odvětil na dotaz Seznam Zpráv o naplnění osobních ambicí. „Kluci byli fantastičtí, teď si mohou všechno oslavit. Je to tým plný velkých profíků, které je snadné koučovat.“

„Je to fajn,“ dodal pak s širokým úsměvem.

Za deset let se toho u něj stalo hodně. V jednu chvíli se stal odpovědí na každou otázku týkající se českého hokeje. Kdo bude trénovat reprezentaci? Pešán, je mladý a nejlepší. Kdo nám řekne, kudy se má český hokej ubírat? Pešán, vzdělává se, umí anglicky.

V roce 2019 se stal šéftrenérem Českého hokeje, pak i hlavním trenérem reprezentace. Chtěl mít odpověď na každou otázku, tvořil playbook, podle kterého měly hrát národní týmy. Hokej se v tu chvíli nacházel v největší krizi. Poslední medaili národní tým dospělých získal na MS 2012. Juniorské výběry se jezdily na akce spíš jen účastnit a neschytat debakl.

Kouč využíval tehdy i sociální sítě, kde občas uměl vypálit ostrý šíp směrem k hráčům. Když útočník Marcel Barinka odmítl nominaci na MS do 20 let, že radši zůstane v klubu, vyťukal na tehdejší Twitter: „Tak tohle mi hlava nebere! Kde je, k čertu, česká hrdost?“

Pešán přijal hlavní roli v depresivní době, kterou ještě prohloubil covid. Vzal ji a hrál. Nakonec se jeho jméno stalo i odpovědí na poslední otázku. Kdo může za krizi? Pešán. Řešily se nesmysly typu, jestli se raduje po gólech hodně, nebo málo.

„Rozhodně si nemyslím, že má český hokej v současné chvíli pravidelně bojovat o medaile. To určitě ne,“ řekl v únoru 2022, když se vrátil s národním týmem z olympiády v Pekingu.

Česko prohrálo s Dánskem a v osmifinále ho vyřadili Švýcaři. Byl to nejhorší výsledek historie.

Tehdejší šéf svazu Tomáš Král ho s výkonným výborem následně odvolal. O pár měsíců později národní tým s Karim Jalonenem získal bronz na MS ve Finsku.

Bývalý reprezentační kouč se po ročním angažmá ve Švýcarsku vrátil do Liberce. Ale tam už to vypadalo spíš jako přechozený vztah, který neposouvá nikam jeho ani klub. Bývalý Pešánův svěřenec Michal Birner se v Liberci stal sportovním ředitelem a před rokem trenérovi řekl, že Liberec půjde dál bez něj.

„Organizace něco chce, člověk to vidí trochu jinak, tak se cesty rozejdou. Není v tom nic špatného, spíš bych řekl, že k sobě byly obě strany upřímné,“ komentoval v rozhovoru pro Seznam Zprávy Birner.

Řekl ještě jednu důležitou věc, která se teď může třikrát podtrhnout: „Filip je nejtalentovanější kouč, který mě kdy vedl. Má v sobě něco výjimečného, instinkt na rozhodování se v zápase. Skvěle se hodí ke zkušenému týmu. Ukázal to, když Liberec měl zkušené týmy. Je natolik inteligentní, že sám viděl šanci uspět v Pardubicích.“

Pešán tak přišel k mužstvu, které mělo dvě polohy. Trenéři dostávali od majitele Petra Dědka luxus v podobě přísunu dalších a dalších skvělých posil. Jenže zároveň platilo, že v klubu nevydrželi dlouho.

Od roku 2018 se v Pardubicích nestalo, že by jeden trenér začal dvě sezony po sobě. Zmíněná linie sahá ještě před Dědkův nástup do vlastnické struktury v roce 2020.

„Jasně, že to byla výzva,“ přikývl Pešán k angažmá v Dynamu. „Ale není to jen moje práce, je to práce fantastických kolegů, tedy nás. Měli jsme vynikající kolektiv, moji kolegové jsou přímí, fungovali jsme luxusně. Tady vůbec není téma, že bych já byl geniální kouč. Ale měl jsem celou sezonu skvělý realizační tým. Teď půjdeme spolu slavit.“

Pikantní je, že v Pardubicích už jednou působil. Platil za talentované pravé křídlo, chodil na sportovní gymnázium a hrál hokej. „Jako junior jsem v letech 1993/94 chodil koukat na pana Šejbu s panem Lubinou a přál si, že si s nimi třeba jednou zatrénuju,“ vybavil si.

Nezatrénoval. Před 30 roky v klubu skončil a vrátil se domů do Liberce. Juniorka pak hrála nejvyšší soutěž a on v ní vystupoval jako zkušený lídr.

Mezi dospělé se v Pardubicích nedostal. Když slyšel, že je to od jeho konce v klubu přesně 30 let, do tváře mu naskočil v Třinci lehký úsměv. „No, když jsme u těch kulatých čísel, spíš si vybavím těch deset let, kdy jsme vyhráli s Libercem titul na Spartě,“ odvětil.

Následně téma stočil zpátky ke svým asistentům: „Vytvořili jsme si úžasnou vnitřní atmosféru, což bylo lehčí, než kdybych do klubu nastoupil sám.“

Důležitým mužem v pozadí je pro Pešána bývalý litvínovský kouč Karel Mlejnek. Z pozice hlavního trenéra couvnul a šel pracovat k němu. Už jednou takovou věc udělal, když v roce 2016 odešel jako hlavní trenér Karlových Varů pomáhat Pešánovi do Liberce.

Teď si dali repete a vytvořili hodně silný tandem. Bývalého obránce Václava Kočího zdědili. Ale shodou okolností má vazbu na Pešána taky, hráli spolu za juniorku Liberce.

„Nemyslím si,“ odvětil hlavní kouč na téma, jestli nejtěžší bylo, aby hvězdný tým v sezoně potlačil ega, že někdo hraje méně, než by si přál. „Tohle nebyl problém. Když vidíte Romana Červenku nebo Lukáše Sedláka? Stáhnete je z ledu, pošlete je tam s někým jiným. Nevadí jim to, pracují, věří koučům a celý tým to měl stejně. Naše práce nebyla ve stylu, že bychom přemlouvali někoho, aby polykal ego. Kluci jsou největší vítězové.“

Na další rozbory už na třineckém ledě nebyl po finále čas. „Nezlobte se. Ale můžu jít slavit?“ omluvně pronesl k novinářskému hloučku, který u něj postupně narůstal.