Talent na NHL v Česku máme, s pracovitostí je to horší, říká manažer

V lednu naskočil jako nový sportovní ředitel v Liberci, aby pomohl zachránit sezonu. Teď se v klubu už jede naplno podle jeho pravidel. Michal Birner vybírá hráče i trenéry. „Dřív jsem zodpovídal jen za svůj výkon. Tady jsme složili tým a já měl poslední slovo. Cítím zodpovědnost za celou organizaci,“ popisuje změnu z hráče na manažera.

Ve velkém rozhovoru pro Seznam Zprávy přibližuje, kam by chtěl Bílé Tygry posunout.

Jako hráč vyhrál titul s Libercem a jeden získal ve Finsku. Za reprezentaci nastupoval na MS i na olympiádě. Když do kabiny přicházel se svraštělým obočím, dalo se čekat dusno. Vždycky uměl říkat věci tak, jak je cítil. Nejlépe hned.

Platilo to na pozitivní momenty i na kritiku. Pohled válečníka mu zůstal, jen se přesunul do kanceláře.

Hokejovým prostředím se nese, že byste měl být podobně přísný manažer, jako jste byl hráč. Sedí tahle informace?

Neměním se. Moje hráčská zkušenost říká, že tvrdá práce ve výsledku vždycky předčí talent, pokud talent nepracuje. Nadání je výhoda, ale současně platí, že talentovaní hráči, kteří pracují, hrají dnes NHL. V Česku máme hodně hokejistů s talentem na NHL, ale nemají pracovitost.

To je přísný pohled.

Ale takhle to vidím. Rovnice je jasná – kdyby kluci měli přístup, jako mají hráči za mořem, hrají nejlepší soutěž na světě. Existuje nějaký důvod, proč jsou tady, přitom dost z nich má nadání, aby nastupovali v nejlepší lize světa. Pak je samozřejmě skupina hráčů, která v NHL už byla, má svůj věk a potkala je třeba zranění. Buď nemohli naplno ukázat, co v nich je, nebo už jim tělo nedovolí pracovat na nejvyšší úrovni. Takže si vyhodnotili, že se chtějí vrátit. Tady není co řešit. Ale pokud se budu bavit o hráčích mezi dvaceti a třiceti lety? Je jich tady hodně s NHL talentem, ale bez NHL pracovní morálky.

Takže základní vize Michala Birnera je, aby se v Liberci pracovalo tvrdě, jako kdyby se hrálo o NHL?

Jasně jsme si řekli hodnoty, na kterých chceme stavět. Dvě základní jsou pracovní morálka a disciplína. Pokud tyhle dvě věci chybí, nikam se neposouváte.

Souvisí s tím motivace?

Máte ji každý den, na takové úrovni, abyste byl nejlepší a udělal práci nejlépe na světě?

Těžko.

No, a to je ono. Ale práci uděláte, protože máte vnitřní disciplínu. Takže stejně odvedete nejlepší, co umíte. To samé platí ve sportu. Nikdo po hráčích nechce, aby byli každý den v životní formě. Vyznávám pohled, že máte být nejlepší, jak jen to v konkrétní den je možné. Nic neošidit. Někdy jste níž, někdy výš, ale potřebujete držet linii, která neklesá. Musíte si držet standard a pod něj nejít. S vedením a s trenéry mám cíl nastavit prostředí pro vysoký standard.

V manažerské pozici se vyžaduje, aby existovaly krátkodobé i dlouhodobé cíle. Kam má tenhle vysoký standard tedy Liberec dovést?

Plány má celá organizace, spočívají v zabudovávání co největšího počtu hráčů z akademie do dospělého hokeje. Tady chceme být dál špičkou v Česku. Prvním našim cílem v áčku je pak stabilizace. Za poslední roky se tady protočilo hodně hráčů, snažíme se podepisovat smlouvy, abychom měli většinu týmu dva, tři roky pohromadě.

A pak?

Ve výsledku má čtrnáct týmů jeden sen, vždycky chcete vyhrát titul. Nejsme výjimkou, povedlo se to tady v sezoně 2015/16 a nevidím důvod, proč bychom tam v nějakém časovém horizontu zase nemohli vystoupat. Může se to povést v téhle sezoně, současně i nemusí. Dlouhodobý cíl by měl být dostat celou organizaci zpátky na absolutní vrchol.

Abyste si mohli každou sezonu říct, že Liberec jde hrát o titul, ne že o něm sní?

V létě jsem poslouchal skvělý podcast s majitelem Kansas City Chiefs (tým amerického fotbalu), kde mluvil o tom, jak museli předělat celou organizaci, nedařilo se jim. Za cíl si nebrali, že by chtěli vyhrát jeden titul. Řekli, že chtějí být týmem, který o titul stabilně bojuje.

A v letech 2020 až 2024 ho získali třikrát.

Chceme být stabilně vnímaní jako top tým v extralize. To je náš dlouhodobý cíl, kam míříme.

Hokejové prostředí vás pořád vnímá hlavně jako bývalého hráče, který nejúspěšnější část kariéry vystavěl na urputnosti a tvrdé dřině. Může být díky tomu snazší prosazovat vize o pracovní morálce?

Je to jeden z důvodů, proč jsem chtěl mít v Liberci kluky, kteří mě zažili jako hráče v nejlepších letech. Viděli, jak tehdejší jádro fungovalo. Co všechno jsme obětovali, aby organizace patřila do špičky. Byli v tom vychovávaní mojí generací a teď jsou to oni, aby DNA Liberce utvářeli a drželi. Klukům jsem na začátku přípravy říkal, že mám vizi, jak všechno stavět a co dělat. Ale už nejsem přímý budovatel, to jsou teď oni v kabině. Mají jedinečnou šanci vybudovat novou kulturu.

Na druhou stranu, první, na koho hráči nadávají, když mají něčeho plné zuby, jsou trenér s manažerem. Tušíte, že vnímání vaší osoby se může v kabině postupně měnit?

Pro mě je ale důležité, co vidím na ledě. Třeba s přípravným obdobím jsem byl maximálně spokojený. Bylo vidět, jak kluci po sobě sami vyžadují určité standardy.

Že jsou na sebe nároční?

Jo, jsou sami na sebe nároční, což je strašně důležité.

Jaké dojmy jste měl ve chvíli, kdy Liberec ale prohrál první tři zápasy ze čtyř?

Nepovedl se nám jenom jeden zápas s Plzní, jinak herně bylo všechno v pořádku. Výsledek je samozřejmě důležitý, ale nacházíme se ve fázi budování týmu. Snažili jsme se udržet hlavně klid, soustředit se na vlastní hru a neřešit, co se děje kolem nás. To se povedlo.

Klid se ale v takovou chvíli daří držet trochu hůř, ne?

Není žádné tajemství, že nejsem extra velkým fanouškem dat v hokeji. Pořád věřím, že co vidí oči, je to nejdůležitější. Data mají sloužit, aby se pohled buď potvrdil, nebo vyvrátil. Nějaký přístup k číslům máme ovšem taky a tady nás utvrzovala, že jdeme po dobré cestě.

Že vidíte hokej, který vidět chcete?

Většinou ano. Třeba v Třinci jsme předvedli jeden z nejlepších výkonů za poslední dobu, který tam Liberec podal. Prohráli jsme kvůli kratší ztrátě koncentrace, kde se projevilo, jak jsme křehcí a že stále tým budujeme. Rozhodně jsme ale neslevili z nároků a neuděláme to nikdy. Trenér Jirka Kudrna je jeden z nejpracovitějších lidí, které jsem poznal, celý trenérský štáb dře s ním. My jsme ti, kteří dávají mužstvu informace. Ale vzít za to musí kluci v kabině. Když na sebe jste tvrdí a nepolevíte, ve výsledku vidíte, že se posouváte. Pak vás všechno baví.

Jiří Kudrna pracoval v Liberci dlouho jako asistent. Proč vlastně nastala zrovna teď doba, aby se stal hlavním koučem?

Udělali jsme si analýzu minulé sezony. Na jednu stranu jsme byli pár sekund od čtvrtfinále, což je určitá meta, kde se začíná mluvit o úspěchu. Ale faktem je, že jsme se tam nedostali.

To je ovšem výsledek a vy mluvíte o důležitých principech.

Ano, ale když jsme i viděli, jací hráči tady byli, kdo se rozhodl odsud odejít, najednou nastal souběh několika faktorů. S majitelem jsme probírali různá jména, kdo by tým mohl trénovat, což je normální proces. Ze všech vyšel závěr, že to bude Jirka.

Což je na extraligu ale poměrně odvážný krok. Trh jako kdyby se poslední dobou zastavil, neustále recyklují stejní trenéři, jen se mění adresy. Co konkrétního vás přesvědčilo, že vytáhnete nové jméno?

Za Jirkou Kudrnou byla historie v první lize, kde vedl jako hlavní trenér Benátky (farma Bílých Tygrů), šest let pracoval v Liberci po boku Filipa Pešána a Patrika Augusty, dvou nejúspěšnějších koučů celé organizace. Chceme něco změnit, možná se malinko vrátit k tomu, jaký byl Liberec dřív. Takže nebylo lepší načasování než teď. S majitelem jsme se absolutně shodli.

A vzdali jste se Filipa Pešána, což je pořád jeden z nejlepších trenérů extraligy. Ale připadalo mi, že on tady měl takovou historii, vlastně i sílu a logicky moc. Pokud chcete Liberec budovat teď vy, s ním by nová cesta nešla nastavovat tak hladce. Změnu potřeboval klub, možná i on. Je to tak, nebo celou situaci vidím špatně?

Filip je nejtalentovanější kouč, který mě kdy vedl. Má v sobě něco výjimečného, instinkt na rozhodování se v zápase. Skvěle se hodí ke zkušenému týmu. Ukázal to, když Liberec měl zkušené týmy. Je natolik inteligentní, že sám viděl šanci uspět v Pardubicích. A my chceme jít jinou cestou, mít jiný pohled na hokej a dostat do kabiny jiný hlas, což je úplně normální. Ve sportovním prostředí se taková rozhodnutí dějí. Organizace něco chce, člověk to vidí trochu jinak, tak se cesty rozejdou. Není v tom nic špatného, spíš bych řekl, že k sobě byly obě strany upřímné.

Chápu, jen mě zajímal váš pohled, proč jste se rozhodli nejít cestou jistoty a držet velké jméno.

Důležité je vnímat, že Liberec hraje extraligu přes dvacet let, něco se tady buduje. Hokej se tady hraje mnohem déle. Tahle organizace je skvěle nastavená, je tady teď a bude tady dál, ať v ní pracuje Filip Pešán, Jirka Kudrna, já a nebo tady ani jeden z nás nebude. Pořád to budou Bílí Tygři s nějakou vizí. A proto se cesty konkrétních lidí někdy sejdou a někdy rozejdou.

Na ledě jste hrál buď špatně, nebo dobře, a sám jste mohl ovlivnit vlastní hodnocení. Zvykl jste si, že teď se hodnocení vaší práce bude odvíjet od toho, jak pracuje někdo jiný, komu vy sám věříte, tedy hráči a trenéři?

Ano, tak to chodí. Od ledna, kdy jsem se rozhodl, že tuhle práci vezmu, jsem taky udělal nějaké chyby. Vždycky přijdou, jen jde o to, abych se z nich uměl poučit a nedělal je znovu.

Personální chyby, nebo komunikační?

Stoprocentně oboje. Poměrně rychle jsem poznal, že s hráčem se nemůžu bavit stejně, jako když jsem sám hrál. To pro mě byla největší škola. Byl jsem zvyklý věci nějak říkat v kabině, ale pokud je řeknete ostře v jiné pozici, je to složitější a stejně vyřčená slova mohou působit jinak. Snažím se tady být rozumnější, držet hranu.

Naučil jste se utlumit emoce a hodnotit věci s nadhledem?

Upřímně řeknu, že tady na sobě pořád pracuju. Jako hráč jsem na emocích žil a umíral. Když tam nebyly, věděl jsem, že je to špatně. Pokud jsem se do emocí dostal, věděl jsem, že zápas bude dobrý a všechno pojede, jak má. Ale jako manažer takhle fungovat nemůžu. Nechci být někdo, kdo chodí o přestávkách kopat do košů a dělá divadla.

Jednou za rok to funkční být může.

Je lepší se tomu vyhnout. Když přijdu do kabiny a budu mluvit, chci, aby to mělo správný efekt. Posouvám se, tady se pořád vzdělávám. Poslouchám manažery z různých sportů, baví mě poslouchat, jak uvažují. Tohle je moje inspirace. Sledovat, jak úspěšní lidé staví úspěšné týmy.

Jen asi neexistuje jeden univerzální návod, který jen vezmete a otočíte do vašich poměrů v Liberci, že ne?

Souhlasím, navíc málokdy se stane, že by se podařilo postavit úspěšný tým během jednoho roku. Tohle je vždycky proces, který lemují nějaké chyby. I když chyby… Je normální, že cesta nahoru vede přes různé odbočky.

Druhá věc je, že vám ale vyšly letní příchody. Radan Lenc se prezentuje jako dobrý lídr, ofenzivní potenciál v sobě doluje obránce Denis Zeman, Jaromír Pytlík dál pokračuje ve svém progresu. Je důležité vidět, že věci děláte správně?

Když hráče přivádíte, nikdy nemáte stoprocentní jistotu, že mu to u vás sedne. Ale troufnu si říct, že tady jsme odvedli dobrou práci i z pohledu, jak jsme si zjišťovali lidskou stránku, jestli kluci zapadnou. Pro ně je hodně důležité, že chytli na nové adrese začátek sezony. Čekali bychom tady od pár kluků ještě větší produktivitu, na druhou stranu je skvělé, že i bez většího bodového přísunu našich top útočníků dovedeme lámat zápasy na naši stranu.

Pytlík byl draftovaný New Jersey, ale jako kdyby dozrával postupně. Dělal velké pokroky na Kladně. Když ho Liberec vystřelí do reprezentace?

To není otázka na mě. (usměje se) Ale je s ním radost pracovat, je to dobře nastavený a vychovaný kluk. Cítíte rukopis jeho taťky (Jaromír Pytlík starší je dovednostní trenér, který má svoji akademii v Telči), Jarda má bruslení i hokejové dovednosti na vysoké úrovni. Do toho má věci, které neobsahují talent, tedy pracovitost a každodenní pracovní úsilí. Podle mě by neměl být jeho cílem jen nároďák a nejlepší evropské soutěže, ale klidně i Amerika.