Rusové se nechali ukolébat, dnes proti válce nic nezmůžou, říká rusistka

Když se mluví o dnešním Rusku, je to většinou v souvislosti s válkou na Ukrajině nebo válečnou propagandou režimu Vladimira Putina. Většina zahraničních novinářů musela Rusko opustit a za hranicemi své země skončilo také nemalé množství domácích opozičních novinářů. Ty režim označil za zahraniční agenty a svým občanům zakazuje s nimi mluvit. Ty, kteří zůstali, uvěznil. Zpráv o ruské společnosti je tím pádem sice minimum, to ale podle rusistky Aleny Machoninové neznamená, že se poddala propagandě nebo že by z ní zcela zmizela opozice.

Alena Machoninová, rusistka, filoložka a prozaička, žila v Moskvě s přestávkami patnáct let a i dnes se tam vrací. V podcastu MDŽ vzpomíná na Moskvu v letech 2011 a 2012, kdy se aktivizovala občanská společnost a na mnohatisícových protestech se hlásila o svá práva. „Režim si to uvědomil a zároveň pochopil, že když trošku zlepší životní podmínky, tak ti lidé umlknou. A právě to se stalo v Moskvě,“ popisuje Machoninová.

V ruském hlavním městě se v reakci na protesty změnil starosta, Moskva se otevřela, zmizely ploty a z dříve nepřátelského prostředí se podle Machoninové během pár let stalo příjemné místo pro život, postavené na moderních technologiích a dobré dopravní dostupnosti.

„Potíž byla, že lidé se tím tak trochu nechali ukolébat, jakoby přestali vidět to, co se děje kolem,“ vysvětluje Alena Machoninová. Do toho přišla pandemie koronaviru a veřejnost postupně ztratila možnost cokoliv ovlivnit. Během posledních týdnů navíc už ani život v Moskvě není takový jako dřív. Vypíná se mobilní internet, přestává fungovat WhatsApp nebo Telegram. A proti tomu už se lidé začínají ohrazovat.

„Samozřejmě ta míra možnosti se nějak vzbouřit je v současnosti velmi omezená. Nicméně je vidět, že i v té současné situaci je možné dojít k nějakému odporu,“ popisuje rusistka Machoninová. Opoziční politici například zorganizovali proti vypínání internetu petici, která - i když nic nezmění - je podle Machoninové důležitá. „Je to něco, co udržuje lidi v pohybu, připravuje je na to, že kdyby byly nějaké změny, tak tady jsou lidé, kteří jsou ochotni je nějak podpořit.“

Všichni už dnes, po čtyřech letech války, podle ní chápou, že vyjít na ulici a demonstrovat nic nezmění. Objevili se ale noví opoziční politici a političky, kteří proti válce ve svých programech vystupují - třeba Jekatěrina Duncovová, která v roce 2024 chtěla kandidovat proti Vladimiru Putinovi. A navzdory tomu je pořád ještě na svobodě.

„Stále se můžou pořádat nějaké konference, třeba pod záštitou nějaké univerzity, která se rozhodne, že jí to stojí za to. Je taky celá řada lidí, kteří chtějí riskovat a zkoušejí hranice možného. To se týká i knižní kultury,“ popisuje Machoninová, která je zároveň prozaičkou a autorkou úspěšné knihy Hella. Ta v roce 2024 dostala cenu Magnesia Litera v kategorii Kniha roku. Když jí ruské nakladatelství nabídlo, že Hellu v ruštině vydá, okamžitě souhlasila.

„Je to kniha, která je ve své podstatě naprosto proti tomu režimu,“ popisuje autorka a dodává, že nesouzní s postoji autorů, kteří od začátku invaze na Ukrajinu ruské překlady svých knížek odmítají. Pak se k lidem v Rusku žádné informace nedostanou. Přitom se tam stále vydávají i díla, která už by měla být zakázaná, „ale těm nakladatelům pořád stojí za to zkoušet meze a čekat, co se stane,“ vysvětluje Machoninová a dodává, že vždy jde o menší projekty, které se neodehrávají na státní úrovni.

A lidé jsou podle prozaičky a rusistky ve veřejném prostoru k sobě navzájem slušní, což bylo v Rusku dřív spíš neobvyklé. „Jakoby najednou pochopili, že ta situace je na dlouho a že v tom musí nějak žít. Všichni si vycházejí vstříc, pomáhají si, otevírají si dveře, podrží si tašky,“ popisuje rusistka. „Je to hrozné, protože zároveň na jednu stranu si řeknete, proč jsou ohleduplní k sobě a nejsou ohleduplní k tomu, co se děje na Ukrajině? Bohužel to, co se děje na Ukrajině, lidé reálně ovlivnit nijak nemůžou.“

Podle Machoninové je slušnost v ulicích způsobem sebeobrany proti vnější hrůze. „Teď se na mě sesype spousta lidí s argumentem, proč ti lidé nedělají něco venku? Protože prostě nevědí jak. A tohle je asi jediné, kde cítí, že mohou něco ovlivnit,“ vysvětluje Machoninová, která do Ruska stále jezdí a je v kontaktu s řadou lidí v Moskvě.

A zatímco ruská opozice je pro lidi zvenčí spíš neviditelná, proválečná a proputinovská propaganda se i díky Americkou filmovou akademií oceněnému filmu Pan Nikdo proti Putinovi dostala do popředí zájmu západních médií. Film očima učitele Pavla Talankina popisuje válečnou indoktrinaci ruských školáků.

Vliv propagandy na společnost se ale podle Aleny Machoninové přeceňuje. „Ono je to vidět trochu i v tom filmu,“ popisuje rusistka, „ano, určitě se najdou nějací zapálení učitelé, ale ta masa to dělá, protože musí. Nemyslím si, že lidé té propagandě propadli. Skoro nikdo si válku nepřeje. Samozřejmě jsou lidé, kteří mlčí a akceptují to, protože co můžou?“

Zároveň je podle ní důležité říct, že film rozčílil lidi, kteří se v Rusku o opoziční aktivity skutečně snaží. Skrz Pana Nikdo to totiž vypadá, že opoziční síla v Rusku není a že být proti režimu spočívá v gestech hlavního hrdiny učitele Pavla Talankina. To ale podle Aleny Machoninové není pravda. Například řada učitelů naopak v zemi zůstává a snaží se své žáky té nejtvrdší propagandistické masáže uchránit. Je pak podle ní na nich i na všech ostatních, co zůstávají, aby si stanovili hranice, ve kterých budou s režimem, i když třeba jen naoko, spolupracovat, a tím ho legitimizovat.

„Já věřím těm lidem, že když se rozhodnou, že zůstávají v Rusku, tak proto, aby sledovali skutečnost. Musí být přece někdo, kdo to uvidí, kdo to zaznamená. Navíc ti lidé, co tam zůstávají, to jsou ti, kteří budou společnost měnit, lidé ze zahraničí to nezmění,“ uzavírá rusistka, lingvistka a autorka próz Hella a nejnověji také Co myslíš, co vidí, Alena Machoninová.

Poslechněte si celý rozhovor v přehrávači na začátku článku nebo v podcastových aplikacích.