Hlavní obsah

Slowdive: „Kapela tvýho táty je odpad, říkali dceři. Teď chtějí lístky“

Foto: Ingrid Pop

Christian Savill (vlevo) ze Slowdive: „Co jiného nám zbývá? Ve všem ostatním jsme loseři. Proto dál děláme hudbu.“

Reklama

Článek

„Je hezké spolu hrát. Dokud tohle bude platit, nepřestaneme,“ říká kytarista Christian Savill z britské kapely Slowdive. Když se poprvé rozpadla, účetní skončil ve vězení a kapela na mizině. O 30 let později je na vrcholu slávy.

28. ledna vystoupí v pražském Divadle Archa britská shoegazová kapela Slowdive. Říct, že kdysi nepatřila zrovna mezi ty nejslavnější a nejoblíbenější, je eufemismus. „Za půl roku budete zase doplňovat zboží v supermarketu,“ vzkázal kapele jeden hudební kritik už zkraje jejich kariéry v devadesátých letech. Slowdive tehdy vydali tři desky a v roce 1995 se na téměř 20 let odmlčeli.

„Náš účetní skončil ve vězení a my v bankrotu,“ vypráví o konci Slowdive Christian Savill. Přesto jeho kapela, která se v roce 2014 opět probudila k životu, vypráví příběh o rezilienci a upřímné radosti z hudby. Od svého zmrtvýchvstání stačila britská pětice vydat dvě alba a odehrát spousty koncertů, od slavného festivalu Primavera až po české Colours of Ostrava. Do Prahy teď přijíždí představit oceňované album Everything Is Alive.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy, pořízeném online před vyprodaným koncertem, mluví Savill o léčebné síle hudby i o tom, proč mladé lidi fascinují devadesátá léta, nebo o tom, že dobrou kapelu dělá přátelství.

Hudební server Pitchfork před několika týdny konstatoval, že žánr shoegaze je momentálně na vrcholu. Jaké to je, číst o žánru, který vaše kapela začala hrát před více než 30 lety, že je právě trendy?

Je to samozřejmě fajn. Ale upřímně, nemyslím, že to v kapele nějak moc řešíme. Fungujeme v naší malé bublině, občas se na nás lidi napojí, občas ne. Teď to vypadá, že si kapely, jako je ta naše nebo třeba Cocteau Twins, posluchači zase užívají. Je hezké vědět, že nás teď poslouchá hodně mladých lidí. To je pro nás novinka.

Když jsme tourovali před šesti lety, tolik mladých lidí jsme neregistrovali. Jasně, jsme starší, takže všichni teď vypadají mladě. Ale stejně je fajn mít posluchače na své straně.

Zájem ze strany mladých posluchačů jste vyčetli ze streamovacích statistik, nebo je prostě vídáte na koncertech?

Ano, bylo mi řečeno, že na Spotify je většina našich posluchačů mladých. A z mého osobního malého průzkumu to vím taky. Před pár lety si mou dceru dobíral kamarád ze školy: Slyšel jsem kapelu tvýho táty, je to odpad! Teď ji spolužáci přemlouvají, aby jim sehnala lístky.

Když jste v roce 1991 vydali debutové album Just for a Day, jeden kritik o něm řekl, že je to „ku**a velké zklamání“. O desce Pygmalion z roku 1995 zase jiný hudební publicista prohlásil, že je to kariérní sebevražda. Pak přišel britpop a vypadalo to, že pro Slowdive je to konečná. Proč na vás byli kritici tak přísní? A jak jste na ně reagovali?

Takhle to prostě v té době fungovalo. Hudební tisk chtěl pořád něco svěžího a úžasného, takže nás nějakou dobu podporoval a vychvaloval, ale pak už potřeboval něco úplně nového. Zpočátku nás ta kritika zaskočila, ale v době, kdy vycházel Pygmalion, už nám to bylo úplně jedno. Po tom počátečním šoku jsme si uvědomili, že se takovými věcmi nemůžeme trápit.

Jak jsem říkal před chvílí. Když to lidi chtějí zažít s vámi, fajn. Když ne, nevadí.

Slowdive a shoegaze

Britská kapela založená v roce 1989 v Readingu hrající žánr shoegaze. Debut Just for a Day (1991) se umístil mezi deseti nejhranějšími nahrávkami v UK Indie Chart. Kritikům se ale album nelíbilo.

Ani následující alba Souvlaki (1993) a Pygmalion (1995) se v době svého vzniku nesetkala s nejlepším kritickým přijetím. Hudební byznys v Británii i v USA se v té době zaměřoval jen na grunge a britpop. Abstraktnější žánr shoegaze spíše zapadl.

Slowdive se po vydání Pygmalionu odmlčeli na téměř 20 let. V roce 2014 začali znovu koncertovat, v roce 2017 vydali eponymní album, na které loni navázali další deskou Everything is alive (2023).

Shoegaze

Žánr, který svým názvem odkazuje na kytaristy hrající s pohledem zarytým do podlahy, respektive na své efektové pedály. Zvuku shoegaze dominují distorze, reverb, kytary se rozplývají do hlučných zvukových ploch. Shoegaze má blízko k dream popu, evokuje sny a melancholii. Hudba pro introvertní nálady. Za reprezentativní album žánru je považováno Loveless od kapely My Bloody Valentine.

Kdybych byl teenager v kapele, tak jako vy ve svých začátcích, a viděl v novinách, že jsem úplně k ničemu, asi bych se zbláznil.

Nebyl to zrovna příjemný pocit. Byl jsem na festivalu v Readingu chvíli předtím, než měla vyjít ta inkriminovaná recenze, o které mluvíte, a potkal tam kritika, který ji napsal. Řekl mi: „Brzy vyjde můj článek o vaší desce. Vážně mě to mrzí, ale nelíbí se mi.“ Říkal jsem si: Sakra, tak to je smůla, ale aspoň jste upřímný. Pak ale přišel další kritik, kterého jsem nikdy předtím neviděl, a řekl: „Jo, za půl roku budete zase doplňovat zboží v supermarketu.“

V duchu jsem si myslel: A vy jste kdo? Proč jste tak agresivní? Jo, v té době to bylo hrozně zlé. Na druhou stranu tuhle zkušenost potřebujete. Hudební průmysl je brutální. Každý k tomu musí jednou dojít. My to zjistili velmi brzo.

Dnes je vaše deska Souvlaki (1993) kultovní záležitost a na novém albu (Everything Is Alive, 2023) zníte velmi sebevědomě a uvolněně. Co se změnilo? Vy, nebo vnímání žánru shoegaze…?

Asi trochu obojí. Ale víc se přikláním k tomu, že se změnila percepce hudby. Původní kritika se prostě ráda posouvala k nějakému jinému trendu, který zrovna chtěla milovat a obdivovat. Třeba k britpopu nebo čemukoli dalšímu. Ale my jsme prostě chtěli dělat hudbu, která nás bavila. Nic dalšího jsme stejně neměli pod kontrolou. Lidi naši hudbu v průběhu let pořád znovuobjevovali. Nikdy jsme přitom neřešili, jak to udělat, aby nás měli rádi. Prostě se to nějak stalo.

Jistě, naše hudba se taky změnila. Ale nedávali jsme si žádné příkazy: musíme znít tak nebo onak.

Pamatujete si moment, kdy se smůla kapely zlomila? Kdy Slowdive najednou přestali být loseři a stali se oblíbenými? Po Pygmalionu jste totiž opravdu skončili a dali se znovu dohromady až po devíti letech.

Ano, po letech nefungování přišla velmi konkrétní nabídka ze španělského festivalu Primavera (Slowdive tu zahráli v roce 2014, pozn. red.). Prostě to zkusili, říkali, že by o nás vážně stáli. Pak se ozvali dramaturgové dalších festivalů. Primavera je podle mého jeden z nejlepších festivalů na světě. To jsme nemohli ignorovat. Všichni jsme byli v životní fázi, kdy jsme si říkali: jo, proč ne. Nikoho z nás ale nenapadlo, že deset let poté budeme stále hrát.

S čím jste vlastně Slowdive zakládali, s jakým pocitem?

Když jsme začínali, nic jako termín shoegaze neexistovalo. Bylo nám 18 let, byli jsme děcka, kamarádi ze stejného města, všem se nám líbila stejná hudba, chtěli jsme znít trochu jako Cocteau Twins, ale víc popově. Chvíli nám trvalo, než jsme to vyžehlili a nezněli úplně jako My Bloody Valentine. Pak jsme nahráli demo a říkali si: Jo, tohle je přesně ten zvuk, který jsme hledali.

Shoegaze je paradoxní žánr. Je introvertní a melancholický, ale také euforický, jako by vlastně mířil ke hvězdám. Alespoň tak zní mně. Jak ho vnímáte vy?

Upřímně, nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel. V době, kdy mi bylo 18, ale i teď, je pro mě nejdůležitější, že jsme pohromadě. To je podle mě nejlepší věc na tom, být v kapele. Když to pak všechno dobře sedne, zažijete vážně speciální věci. A to se v životě nestává zase tak často. Řekl bych ale, že jsem vám teď trochu utekl z otázky.

Já to chápu. O hudbě se, myslím, dost těžko mluví. Proto ostatně hudbu děláme, protože nestačí slova. O vaší hudbě se musí mluvit ještě hůř, protože je tak intuitivní.

Asi ano. Dokážu si vybavit některé songy, které jsme nahráli v úplně syrovém tvaru. Třeba jako skladba Avalyn I (Z desky Blue Monday (1992), pozn. red.). Na desce ji najdete ve verzi, kdy jsme ji společně hráli teprve podruhé v životě. Tuhle verzi lidé dodnes poslouchají. My tu píseň tenkrát prostě nějak našli a řekli si: Tak, nic nemusíme měnit, tohle je ono. Tak to má být.

Na nové desce se takhle podařila udělat skladba A Prayer Remembered. Prostě jsme šli do studia a tu píseň tam našli. Přál bych si, aby takhle vznikly všechny naše songy. Tohle mám úplně nejradši. Ten moment, kdy nikdo nic neříká, nikdo nedává instrukce, jak se má co hrát, prostě se něco stane.

Pojďme mluvit o těch mladých fanoušcích. Máte nějaké teorie, proč vás tak rádi poslouchají?

Hodně o tom v kapele mluvíme. Řešíme to i s našimi dětmi, které jsou v podobném věku. Moje dcera mi říká: „Tati, spolužáci mají fakt rádi vaši kapelu.“ Sama je z toho rozhozená.

Myslím, že je to tím, že naše hudba je opravdu emotivní, úzkostná. Tak se asi mladí lidé cítí. To je všechno, na co jsem zatím přišel.

Stárnutí je zvláštní. Sám přemýšlím nad tím, jak moc se vlastně měním. Mám pocit, že po emocionální stránce stárnu daleko pomaleji než po té tělesné. Napadá mě, jestli to nemáte také tak? Není vám třeba také pořád tak trochu 18?

Jsme starší, takže možná je naše hudba trochu víc hloubavá a možná reflektujeme život jinak. Vždycky jsme ale měli melancholický zvuk. Navíc, ať už je vám 18, 35, nebo 53 let, jako je teď nám, vždycky si můžete podělat život. Tuhle naši melancholii mají lidi prostě asi rádi. Já sám jsem takovou hudbu jako teenager miloval a miluju ji dodnes.

Jak se vám daří zachovat tu odolnost a energii? Člověk má na hudbu čím dál méně času, ubývají mu ambice a naopak přibývají starosti. Vás ale jako by tohle míjelo.

No, naše kapela 20 let opravdu nefungovala. Hned při první příležitosti jsme se rozpadli a nikdo z nás už v kapele nechtěl být. Hudební průmysl mě pěkně pošramotil. A nemohli za to jen kritici. Náš účetní skončil ve vězení, my ostatní na mizině. Ale jak jsem už říkal, všichni jsme zůstali kamarádi. Je skvělé spolu hrát. Ať už ve chvíli, kdy nás nikdo neslyší a jsme to jenom my ve zkušebně, nebo když vydáváme desku a slyší nás všichni. Dokud bude tohle platit, myslím, že už s tím nepřestaneme.

Je ale pravda, že teď jsme v dobré fázi. Když budeme chtít vydat desku, můžeme, když ne, nemusíme. Nevím, jestli jsme odolní, ale všechno tak nějak klape, jak má. Neil (Halstead, zpěvák a kytarista, pozn. red.) neustále skládá hudbu. I kdyby zítra Slowdive skončili, pořád bude psát songy. To samé platí o Rachel (Goswell, zpěvačka a kytaristka, pozn. red.) a o Simonu (Scottovi, bubeníkovi, pozn. red.). A vlastně co jiného nám zbývá? Ve všem ostatním jsme loseři. Proto dál děláme hudbu.

Ano, to zní hodně emo. (Smích.)

Mluvil jste o tom, že už jste nechtěl být v kapele. Takže si představuji takovou tu filmovou scénu: Žijete někde ve srubu, přiletí pro vás helikoptéra a zbytek kapely vás přemlouvá, ať do toho s nimi jdete znovu. Co vás přesvědčilo do toho zase skočit?

Je to klišé, ale čas všechno mění. Když jsme končili v roce 1995, nebo kdy to vlastně bylo, všichni nás nenáviděli, nikdo nechodil na naše koncerty, nebyly žádné peníze. Potřeboval jsem tehdy prostě práci. Slowdive byla sranda a spoustě lidem na té kapele záleželo, ale bylo to mladistvé dobrodružství. Nastal čas dospět.

Po letech začal najednou zájem o Slowdive zase narůstat, což bylo zvláštní. A pak zničehonic přijdou lidé z Primavery a ptají se, jestli bychom nechtěli zahrát na jejich festivalu, a nás napadne: To je docela dobrý způsob, jak skončit. Na vrcholu.

Vaše aktuální deska se jmenuje Everything Is Alive, ale vlastně se hodně zabývá zármutkem. Začali jste ji nahrávat v roce 2020 a museli proces přerušit, protože přišla pandemie covidu-19.

To ano, ale myslím, že to, co jsme tehdy prožívali, cítili vlastně všichni. Celý svět zažíval pocit smutku a ztráty. Není to ale všechno, co na nové desce řešíme. Je na ní také hodně radostných momentů. Protože v té době byl svět plný tragédií a problémů, Neil chtěl, aby vyznění desky bylo ve smyslu: Ano, spousta věcí je špatně, ale příroda to překoná.

Ano, ta deska je o ztrátě, ale je optimistická. Jako by chtěla léčit.

Je jako náplast. Reflektujeme na ní těžké věci, ale je radostná. Možná proto je shoegaze tak oblíbený. Člověk si do té hudby může vtělit, cokoli chce.

Asi platí pro veškerou hudbu. Proto ji lidi milují. Slyší song a přiřknou mu nějaký smysl, nějakou životní událost. Když slyšíte skladbu, která pro vás v nějakém bodě vašeho života byla důležitá, jsem si jistý, že autor písně nebude mít ani ponětí, s čím si ji spojujete. Ale když tu skladbu uslyšíte o mnoho let později, okamžitě vám tu minulost připomene, ať už jste tehdy zažívali cokoli.

Ještě je tu jedna teorie o vašich mladých posluchačích. Posedlost generace Z devadesátkami. Nezmiňovala vaše dcera něco v tom smyslu?

To si ku*va pište. Nedávno se mě ptala: „Tati, nemáš náhodou ještě nějaké oblečení z devadesátek?“ „Ježíšmarjá, viděla jsi, jak příšerně jsem chodil oblečený? Proč bys proboha něco takovýho chtěla nosit?“ Jo, devadesátky jsou teď z nějakého důvodu hrozně populární. Ale s děcky člověk nikdy neví, mění se to každý týden. Člověk na to musí dávat bacha, protože za půl roku můžeme stát na pódiu a říkat si: Hele, kam zmizeli všichni ti mladí lidé? Aha, už je zajímá nějaká jiná kapela.

Co říkáte na posedlost devadesátkami?

Docela ji chápu. Když mně bylo 19 let, taky jsme byli posedlí šedesátkami, říkali jsme si, jak cool byli Velvet Underground nebo Beatles. Co se mi ale líbí na dnešních mladých lidech, je to, že je fascinuje i starší hudba, taky se zajímají o šedesátá, sedmdesátá i osmdesátá léta. Dcera teď ujíždí na Patti Smith, T-Rex nebo Davidu Bowiem. Ptám se jí: Kam na to proboha chodíš?

Všechno je to teď dostupné, je to jako velká encyklopedie, všechno to můžete studovat a objevovat super věci z každé doby.

Budou desátá a dvacátá léta taková, na která se budeme dívat zpátky a studovat je s podobným nadšením, říkat si, že to byly skvělé časy?

Nevím. Jsem tak odtržený od současnosti, že nemám tušení. Ale řekl bych, že ano. Hudby je teď tolik. Vůbec ale nevím, jak se novým hudebníkům daří prorazit. Vypadá to, že je to nesmírně těžké. Věřím ale, že je teď na světě spousta lidí, kteří tvoří skvělou novou hudbu.

Moc díky za rozhovor.

Rozhovory Jonáše Zbořila

„Kulturní rubrika nemusí být jen o názorech, ale také o otázkách. Nemusíme jen zprostředkovaně komentovat knihy, výstavy, filmy nebo obecnější fenomény, ale také se ptát samotných umělců a dalších lidí, kteří se v kulturním provozu pohybují. Ke kultuře dialog patří,“ říká Jonáš Zbořil o novém formátu.

Rozhovory Jonáše Zbořila můžete poslouchat i v audioverzi v úvodu článku, na Podcasty.cz, Apple Podcasts, Spotify a ve všech dalších podcastových aplikacích.

Foto: Seznam Zprávy

Nový formát šéfa kulturní rubriky webu Seznam Zprávy.

Reklama

Související témata:
Hudební skupina Slowdive

Doporučované