Hlavní obsah

Komentář: Bankovní daň není tabu, ale v Česku ji neumíme

Martin Čaban
Komentátor

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Ilustrační foto.

Reklama

Namísto vymýšlení nových daní by stát mohl klidně uvažovat pouze o omezení nebo přehodnocení mohutných dotací pro bankovní byznys. Jsou v tom desítky miliard.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Sociální demokraté sice po posledních volbách vypadli ze Sněmovny, ale jejich politický duch si umí najít cestičky, jak provětrat nejvyšší politická místa. V řadách hnutí ANO například velmi dobře zakořenila myšlenka, že potřeba důchodové reformy je mýtus, protože nejhorší, co se nám může stát, je, že budeme vydávat na důchody 13 procent HDP, což přece některé země běžně dělají už dnes.

Dlužno tedy podotknout, že i proponenti této myšlenky v řadách sociálních demokratů, třeba Vladimír Špidla nebo Jana Maláčová, měli zároveň potřebu se penzijním systémem vážně zabývat a nechali na něm pracovat odborné komise, které přišly se zajímavými výstupy. Ničím podobným se v ANO nezdržují.

Nyní vystrkuje – a dokonce ve vládních řadách – růžky další typicky sociálnědemokratický koncept: sektorová daň. Konkrétně ta bankovní. Podle prvních balonků se zdá, že by se o takovém konceptu byli ochotni bavit Piráti, lidovci a Starostové.

Tyto úvahy nepochybně vyplývají z fiaska, ve které se proměnila bankovní daň z mimořádných zisků. Je zajímavé, ale jaksi příznačné, že když banky odvedou na windfall tax zlomeček (zhruba dvě procenta) toho, co očekávalo Ministerstvo financí, jsou politici naštvaní na banky za to, že neodvedly, místo aby byli naštvaní na Ministerstvo financí, že neumí napsat funkční zákon. A tak se začnou spřádat úvahy, jak finančním domům zatnout tipec jinudy.

Možná by bylo dobré se před všemi těmito úvahami zastavit, zhluboka nadechnout a vzpomenout si, jak podobné pokusy obvykle dopadají. Windfall tax je čerstvý zážitek. Pak je tu ale ještě jeden.

Píše se rok 2019, premiérem je Andrej Babiš a všechno je „národní“ a „investiční“. Vzniká Národní investiční strategie, Národní investiční fond, Národní investiční plán, … České banky zároveň zažívají dobré roky, velkým tématem je vyplácení „českých“ dividend zahraničním matkám a ve vládě sedí i sociální demokraté – takže na stole se objevuje myšlenka sektorové daně.

Premiér Babiš ji odmítá. Ale protože i jemu dělá vrásky odliv dividend do zahraničí, vymyslí fond. Samozřejmě „národní“. A „rozvojový“.

Národní rozvojový fond se zrodil v září 2019 podpisem memoranda, které tehdejší ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček označí za „zlomové“. Prý je to ukázka, že „stát může spolupracovat s velkým byznysem i jiným způsobem než pouze nařízením, než pouze specifickou daní, a to na bázi dobrovolnosti.“ Velká čtyřka bank přislíbí, že do fondu pošle sedm miliard korun. Pro začátek, protože potenciál národního, a navíc rozvojového fondu je prakticky nekonečný. V listopadu 2020 fond získává licenci ČNB a může začít rozvíjet.

Tak jakpak to vypadá po pár letech? Národní rozvojový fond nepodpořil ani jeden projekt. Má sice hezký web, ale nejaktuálnější „novinka“ na něm pochází ze září 2021. Také je tu k nalezení výroční zpráva za rok 2022, v níž se dočteme, že fond sice žádný projekt nepodpořil, ale zato dokázal vygenerovat devítimilionovou ztrátu. Pak je tu spousta vzletných řečí o vizích a barevných obrázků z fotobank.

Jeden by si myslel, že dvojí fiasko, jedno Babišovo a jedno Stanjurovo, by mohlo úvahy o schopnosti českého státu zdanit bankovní sektor ukončit a nasměrovat mozkový trust politiků užitečnějšími směry.

Například k otázce, proč stát dotuje formou daňových slev bankovní byznys a jeho náhodně vybrané produkty, jako je penzijní či stavební spoření nebo hypoteční úvěry?

Přitom třeba penzijní spoření by proti jiným formám odkládání peněz nemohlo být nikdy ani náznakem konkurenceschopné, kdyby stát neposílal miliardy korun ročně na jeho podporu a dalších miliard se nevzdával kvůli daňovému odpočtu. Tím z něj dělá dobrý nástroj pro daňovou optimalizaci. Je to skutečně podpora zodpovědných střádalů? Není to spíš dotování jinak mizerného produktu?

Namísto vymýšlení nových daní by stát, pokud by rád šetřil, mohl úplně klidně uvažovat pouze o omezení nebo přehodnocení této formy dotací pro bankovní byznys. Jsou v tom desítky miliard.

Další úvahu by si zasloužila otázka, proč české banky a jejich matky nechtějí tuzemské zisky reinvestovat v tuzemsku. Je za tím skutečně jenom hamižnost zahraničních akcionářů, nebo to může souviset s českým investičním prostředím?

Sektorová bankovní daň nemusí být tabu. Minulé zkušenosti ale ukazují, že u nás to s ní fakt neumíme. Ano, bankám se daří, ale sociální demokraté už ve vládě nejsou, tak bychom se jí snad ani nemuseli zabývat.

Reklama

Doporučované