Česko nenápadně rozjelo velké tažení na přehlíženém kontinentu

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na začátku dubna se předseda Senátu Miloš Vystrčil vydal na návštěvu Zambie. „Jsme na cestě do Zambie, africké země, se kterou chceme naši spolupráci prohlubovat,“ napsal tehdy na sociální síť X.

V Zambii Vystrčil jednal s prezidentem Hakaindem Hichilemou i na ministerstvech a podporoval české podnikatele, kteří sem přiletěli s ním.

Šéf Senátu tím navázal na další přední české politiky, kteří do Afriky během krátké doby vyrazili. Vždyť jen za poslední rok podnikli cestu na dlouho značně opomíjený kontinent i další – ministři Vít Rakušan a Jan Lipavský, premiér Petr Fiala i prezident Petr Pavel. V Praze se naopak od loňského srpna vystřídali angolský prezident João Lourenço, prezident Mosambiku Filipe Nyusi či etiopský premiér Abiy Ahmed.

Cíle česko-afrických setkání jsou stejné: po mnohaletém útlumu pevněji ukotvit české zájmy na kontinentu.

„Máme historickou vazbu na spoustu států z dob Československa. Určitě je výhodou, že nemáme koloniální minulost a také že zde existuje společná historie a spolupráce, která se v některých zemích datuje až do 20. a 30. let minulého století. To vytváří silné pouto,“ říká pro Seznam Zprávy politický geograf Bohumil Doboš z Fakulty sociálních věd UK.

Skutečnost, že Česko bere partnerství se zeměmi subsaharské Afriky vážně, naznačilo už rozhodnutí vlády, která před necelými dvěma roky schválila Strategii pro působení ČR v Africe.

„Česko se bude soustředit na rozvíjení vztahů s Afrikou v sektorech, kde máme kvalitní know-how. Jde třeba o bezpečnostní spolupráci, boj s terorismem, kybernetickou bezpečnost či posilování kapacit zdravotnických systémů. Podporovat chce Česko také projekty k rozvoji občanské společnosti a dodržování lidských práv s důrazem na posílení postavení žen,“ informovalo tehdy MZV.

„Afrika začala představovat prioritu nejen pro Českou republiku, ale obecně i pro Evropskou unii, která si uvědomila, že oba kontinenty poměrně blízko u sebe nabízí spoustu ekonomických příležitostí, ale také odtud může vycházet mnoho bezpečnostních hrozeb,“ vysvětluje Doboš.

Není novinka, že se Evropa i přes české zástupce snaží vytvořit v Africe protiváhu Rusku a Číně (přečtěte si více o rozpínání čínského a ruského vlivu na kontinentu).

Zároveň chce ale získat i partnery. „Afrika je významný globální hráč. Je v našem zájmu s tamními státy spolupracovat geopoliticky, ekonomicky i bezpečnostně. Abychom mohli v OSN prosazovat naše ideály vlády práva a demokracie, potřebujeme podporu afrických zemí, kterých je ve Valném shromáždění zastoupeno 54. Význam Afriky se zvýšil i v kontextu geopolitických dopadů ruské agrese vůči Ukrajině,“ podotýká Daniel Drake, mluvčí ministra zahraničí Jana Lipavského.

Experti přitom upozorňují, že pozice Česka může být jedinečná. „Československo často podporovalo národní osvobozenecká hnutí, tudíž rétorice Ruska, že zlí Evropané je kolonizovali a oni je podporovali, může Česko kontrovat. Spoustu věcí tam nedělal Sovětský svaz, ale právě Československo. Byli jsme tam velmi aktivní. Už jen proto nejsou dnešní návštěvy vnímány jako imperiální politika,“ přibližuje Doboš.

Jedinečné postavení zaujímá Česko i podle velvyslance v JAR Tomáše Uličného. „Musíme si uvědomit, že Evropa je v Africe vnímána především skrze nepopulární Francii. Domnívám se, že by to bylo jiné, kdyby za nimi přijel reprezentant EU z Česka, nebo například z Bulharska či Rumunska,“ řekl nedávno v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Nejen mezinárodní témata jako válka na Ukrajině nebo případné dodávky plynu jsou pro české lídry v Africe tématem. Ve hře jsou především přímé české zájmy.

„Premiér Petr Fiala pracuje na tom, aby naše firmy byly úspěšné i v regionech, na které se dosud zapomínalo. Proto v minulém roce navštívil několik asijských a afrických zemí, jelikož zde je politická podpora na nejvyšší úrovni důležitá,“ podotkla mluvčí premiéra Lucie Ješátková.

Navzdory spíš obecnějším vyjádřením české vlády ohledně oblastí zájmu je zřetelné, že jedním z klíčových sektorů je vojenský a obranný průmysl a také zbrojařské kontrakty, byť ani tohle téma česká vláda veřejně příliš neakcentuje.

Fiala například loni v srpnu oznámil, že pojede do několika afrických zemí poté, co navštívil vlašimský závod na výrobu munice Sellier & Bellot. „Naše zbrojní výroba je z více než 90 % závislá na exportu, proto je důležitá úloha státu a podpora tohoto typu vývozu,“ podotkl premiér a zmínil nejen ekonomický význam, ale také strategický a bezpečnostní.

„Modernizace stíhacích letounů L-39, kterou v Etiopii provádí Omnipol, je dobrý příklad. Dodávány jsou i letecké simulátory a čeští technici školí místní personál. Obranná spolupráce Česka a Keni je zase dobře vidět na National Defence College. Česká armáda v minulosti například pomáhala s výcvikem Keňských ozbrojených sil. Vojenské vybavení pak dodáváme také do Ghany, kde navíc cvičíme piloty a další armádní personál. Chystáme sem také dostat letadla L-39NG a útočné pušky,“ dodává Ješátková.

Politický geograf Doboš však zároveň upozorňuje, že spolupráce ve zbrojařském či armádním průmyslu může v některých - zejména ne zcela demokratických - zemích představovat tenký led.

„Na jednu stranu je logické, že zbrojní průmysl chce expandovat do Afriky, o ten trh je obrovský zájem a může přinést významné zakázky. Je také srozumitelné, že se zde Česko a Evropa snaží udržovat vazby, protože jinak je nahradí jiní aktéři, ať už Rusko, Čína, či v budoucnu třeba Indie,“ říká expert.

„Ovšem v případě Etiopie zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, které probíhaly v Tigraji nebo Amharsku, samozřejmě nejdou od armády nějak odpojit, a dovoz zbraní s tím vždy bude spojován. To samé do určité míry platí i u Rwandy a třeba i milic M23 na východě Konga. Když se tedy díváme na komunikaci vlády, tak spolupráce je držena trochu víc v pozadí právě i kvůli těmto negativním jevům. Jak to nastavit správně, je nicméně strašně těžké říct,“ dodává současně.

Jak mohou z určitého pohledu být vztahy Česka v Africe problematické, ukázala ale i nedávná cesta prezidenta Petra Pavla do Rwandy při příležitosti připomenutí 30 let od genocidy.

Český prezident se tehdy setkal mimo jiné se svým protějškem Paulem Kagamem. Veřejným tajemstvím ve rwandské společnosti přitom zůstává, že v 90. letech právě Kagameho vládní strana stála za vraždami tisíců především hutuských civilistů jak na území Rwandy, tak v sousední Demokratické republice Kongo.

Podle afrikanistky Ivany Sojkové je navíc problematický i samotný Kagame. „Jde o vysoce represivní diktaturu a (v případě Kagameho) o agresora s excelentně vybudovaným příběhem ekonomického zázraku v Africe a oběti genocidy,“ uvedla před časem pro Seznam Zprávy (tématu jsme se věnovali v tomto článku).

Podle předních českých politiků je nicméně prioritou vztahy s africkými zeměmi, včetně Rwandy, prohlubovat. „Aby byla Afrika stabilní a bezpečná, je potřeba, aby dobře fungovaly bezpečnostní složky jednotlivých států. České působení v této oblasti je v souladu se Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou EU. Při vývozu zbraní do Afriky zohledňujeme jak zahraničněpolitické zájmy ČR, tak dbáme na dodržování jejích mezinárodních závazků včetně sankčních režimů,“ řekl mluvčí Daniel Drake.

České aktivity na africké půdě jsou však ještě mnohem pestřejší. „České firmy budují letiště v Senegalu, staví mosty v Ghaně, vyváží autobusy do Pobřeží slonoviny, české nestátní neziskové organizace jsou oceňovány za rozvojové projekty napříč Afrikou,“ shrnuje Drake.

Aby tuzemské firmy pronikly na africké trhy, apelovala na cestách po kontinentu většina českých lídrů. Do karet jim přitom hraje skutečnost, že pro mnoho tamních zemí je původ z Česka (Československa) dodnes synonymem puncu kvality a spolehlivosti.

Ke klíčovým aspektům vztahů na africkém kontinentu vedle politiky a byznysu tradičně patří i rozvojová pomoc. Takže například Jan Lipavský otevřel v Lusace nové gynekologické oddělení s českým vybavením. Vít Rakušan zase senegalské nemocnici předal několikamilionový dar.