Tokarczuková: O svou Nobelovu cenu bych se podělila s Boženou Němcovou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Polská spisovatelka byla právě na turné po Německu. S manželem přejížděli autem z Postupimi do Bielefeldu, když zazvonil telefon. „Viděla jsem na displeji švédské číslo a vzpomněla jsem si, že se udílejí nobelovky. Předpokládala jsem, že jako každý rok volají novináři, abych se vyjádřila. Ale v telefonu se ozval milý hlas a krásnou angličtinou mi sdělil, že jsem dostala Nobelovu cenu. Namítala jsem: no, no! A on povídá: yes, yes,“ vypráví Olga Tokarczuková.

Slavnostní okamžik si představovala jinak. „Muž sedí v pracovně u psacího stolu, žena mu přinese šálek kávy, on s klidem ve tváři přijme potěšující zprávu a zareaguje nějakým bonmotem, jako že život je plný výzev. Tak takhle to nechodí. Realita je taková, že se o vítězství dozvíte na dálnici cestou do nějakého zapadákova,“ konstatovala světoznámá prozaička tuto sobotu na pražském veletrhu Svět knihy, jehož byla hlavní hvězdou.

Třiašedesátiletá držitelka Nobelovy i Mezinárodní Man Bookerovy ceny se vrátila do Česka po osmi letech. Její zhruba hodinová debata patřila k vrcholům jubilejního 30. ročníku akce, která na Výstavišti končí v neděli odpoledne.

Před zastřešeným auditoriem mezi Křižíkovými pavilony stáli lidé frontu s půlhodinovým předstihem a po obsazení všech míst zcela zaplnili i prostor na schodech. Tokarczuková dorazila v tmavém kabátu s šedou šálou, brýlemi na nose a dredy, tentokrát bez typických vpletených modrých korálků. Několikrát sklidila potlesk, například když prohlásila, že o svou Nobelovu cenu by se podělila s Boženou Němcovou. „Pocházíme z téhož regionu. Měla úžasný dar splétat příběhy zakořeněné v místě, kde žila,“ zdůvodnila.

Když diskuze skončila, Tokarczuková se ještě vypravila podepisovat knihy na stánku nakladatelství Host. Po tři čtvrtě hodině fronta stále končila venku před pavilonem.

V debatě se polská prozaička vrátila až do roku 1999, kdy jí v překladu Petra Vidláka vyšel česky první román Pravěk a jiné časy. Záhy jej zdramatizovalo divadlo v Českém Těšíně. „Dodnes mám z té inscenace doma část dekorací, byla to moje první scénická adaptace,“ zmiňuje Tokarczuková, jejíž české publikum od té doby pozvolna narůstalo. Ještě když ale roku 2017 naposledy hovořila v Brně, naslouchaly jí jen desítky lidí.

Vše změnilo udělení Nobelovy ceny, které prý spisovatelku tak zahltilo vjemy, že „trochu zaklapla smyslové vnímání“ a dnes si několik hektických dnů ve švédském Stockholmu téměř nevybavuje. Podobnou zkušenost prý vloni učinila její známá, jihokorejská rodačka Han Kang. „Nobelovu cenu za literaturu nejčastěji dostávají komplikovaní lidé, neurotici, takové ty do sebe obrácené typy. Vystupovat na pódiích a pronášet proslovy nemáme v povaze,“ shrnuje Tokarczuková.

Ocenění jí přineslo také výhody. „Hlavně viditelnost na mezinárodní scéně. Po obdržení ceny mi lidé začali mnohem pečlivěji naslouchat. Poznala jsem spoustu spisovatelů, leckam se mi otevřely dveře a nabrala jsem větší sebedůvěru. Už neumírám hrůzou před každým autorským čtením,“ shrnuje.

Společně s cenou získala v přepočtu více než 21 milionů korun. „Já jsem ale tolik nepotřebovala, tak jsem založila nadaci a věnovala jí zbytek částky,“ zmiňuje spisovatelka, z čeho nyní každý červen financuje festival nazvaný Hory literatury. Pořádá jej v Dolním Slezku zhruba deset kilometrů od českých hranic. „Letos máme i českou programovou linii a dorazí čeští spisovatelé. Jen zatím bohužel nezajišťujeme tlumočení do jiných jazyků,“ lituje Tokarczuková, která žije v nedaleké vesnici Krajanów.

U příležitosti příjezdu do Prahy nyní Host v překladu Petra Vidláka poprvé vydal její debutový román Cesta lidí Knihy, pocházející z roku 1993. Odehrává se ve Francii v 17. století, kdy čtveřice poutníků vyráží na cestu. Ta se postupně stává čím dál metaforičtějším putováním za poznáním.

Tokarczuková tuto prózu začala psát ještě za komunismu coby mladá absolventka psychologie na Varšavské univerzitě. „Neexistovaly počítače ani internetové vyhledavače. Tvořila jsem ji na psacím stroji a abych si mohla ověřit fakta, musela jsem jít do knihovny a ručně prohledávat zdroje. Měla jsem tehdy malé dítě a pracovala jsem ve svém prvním zaměstnání jako psycholožka,“ vylíčila pro týdeník Respekt, jak tvořila převážně po nocích, až když byl doma klid.

Tou dobou pracovala chvíli jako terapeutka v psychiatrické léčebně, také se živila coby prodavačka, učitelka nebo novinářka. Až po úspěchu třetího románu Pravěk a jiné časy se v 90. letech začala naplno živit literaturou. Přesto se ještě v novém tisíciletí dostávala do nesnadných situací, přiznala tuto sobotu.

„Třeba práce na Knihách Jakubových mi trvala osm let a v jednu chvíli mi docházely peníze. Měli jsme dluhy, které jsme museli zaplatit,“ vzpomíná autorka, proč se rozhodla napsat detektivku a rychle si vydělat. Očekávaná fabule s nálezem mrtvoly na začátku a odhalením vraha na konci jí ale přišla banální. „A tak jsem knihu naplnila tématy, která pro mě byla zásadní a do té doby jsem pro ně nedokázala najít formu: práva zvířat, morální důsledky zabíjení zvířat, život ve lži a přetvářce,“ popisuje, jak nakonec vznikla próza Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých.

Když v roce 2009 vyšla poprvé, podle autorky nevyvolala příliš velký ohlas. Dostavil se teprve s filmovou adaptací režisérky Agnieszky Hollandové. „A když byla kniha přeložená do angličtiny, obrovskou reklamu jí udělali Dua Lipa a Pedro Pascal,“ doplňuje Tokarczuková. Jedna z největších hvězd současné pop-music Dua Lipa letos pozvala spisovatelku do svého knižního klubu, jejich rozhovor vidělo na YouTube přes čtvrt milionu lidí. Hollywoodský herec Pedro Pascal známý ze seriálu The Last of Us se zase vyfotil s anglickým překladem románu. Příspěvek na Instagramu zaznamenal více než 13 milionů zhlédnutí.

Olga Tokarczuková píše o identitě, ženské zkušenosti, různosti pohledu na svět, síle imaginace nebo třeba o lese. Přestože své příběhy zasahuje do menších polských lokalit, nachází v nich univerzální motivy. Realitu často zpestřuje fantaskními prvky, „protože jsem přesvědčená, že o světě nelze vyprávět pouze realistickými prostředky“, jak vysvětlila v Praze.

Mezi svá témata řadí také citlivost. „Díky tomuto slovu se umíme podívat na cizího člověka a vidět, co nás spojuje. Že byť jsme se narodili v jiných zemích, máme různá pohlaví, zázemí a každý nějak vypadáme, naše vnitřní já jsou podobná,“ argumentuje spisovatelka.

Podle ní právě literatura lidem připomíná, nakolik jsou si vzájemně blízcí. „Když si uvědomíme, že nás všechny ohrožují věci jako klimatická změna nebo šílenství politiků typu Donalda Trumpa a Vladimira Putina, může vzniknout pocit sounáležitosti,“ věří.

Debatu v Praze využila mimo jiné k apelu na ochranu životního prostředí. „Země stojí za záchranu. Stojí za to, abychom za ni bojovali, a možná dokonce abychom za ni umírali. A to říkám jako pacifistka a vegetariánka,“ zdůraznila romanopiskyně, která se hlásí také k ekologii či feminismu. Patřila ke kritikům bývalé polské vlády konzervativní strany Právo a spravedlnost, přičemž za výzvy k solidaritě s uprchlíky či kritiku polského antisemitismu dokonce čelila výhrůžkám smrti.

Na Světě knihy letmo zmínila i své nejvýznamnější prózy z nového tisíciletí: Běguny pojednávající o cestování, devítisetstránkové, stylově rozmanité varování před mesiáši Knihy Jakubovy, jež vypráví o skutečném židovském sektáři z 18. století kombinujícím různá náboženství, nebo Empusion. V této její zatím poslední próze se mladý student trpící tuberkulózou přijíždí léčit do pánských lázní krátce před vypuknutím první světové války.

Přestože poslední dva tituly jsou důkladně vyrešeršované, nejde o typické historické romány. Umělkyně jejich prostřednictvím spíše poukazuje, že lidé řeší stále tytéž otázky, vyplynulo ze sobotní debaty. Na ní padla také zmínka, že Empusion se odehrává ve vesnici Sokolovsko na jihozápadě Polska. „Po vydání knihy v roce 2022 o něj strašně vzrostl zájem. Najednou tam začaly jezdit davy lidí a všichni chtěli vidět místa z románu, až vznikla i turistická stezka po stopách Empusionu. Dokonce pak na Sokolovsku vzrostly ceny nemovitostí,“ diví se autorka, jaké má dnes její psaní dopad.

Do Česka přijela nedlouho po návštěvě Ukrajiny. Na debatách v Kyjevě a Lvově podle svých slov dostávala samé vážné existenciální či etické otázky. „Možná, že jak každý den bojují o přežití, potřebují Ukrajinci tím spíš spatřovat v tom celém nějaký smysl,“ uvažuje spisovatelka, která hodlá zaslat otevřený dopis světovým literátům a vyzvat je, aby Ukrajinu navštěvovali a setkávali se s tamními čtenáři. „Je to traumatizovaná společnost a potřebuje naši podporu,“ seznala.

Mezitím už Olga Tokarczuková pracuje na další knize. Odvypráví v ní příběhy lidí, kteří se po druhé světové válce přestěhovali do Dolního Slezska a zabydleli krajinu po odsunutých Němcích. „Někteří přijeli ze středního Polska nebo přelidněného Podhalí, jiní z Belgie či Francie, kam začátkem století emigrovali jako horníci. Dále tu byli třeba řečtí komunisté prchající před občanskou válkou nebo Makedonci. Ti všichni se v Dolním Slezku usadili tak trochu s nechutí a od nuly začali budovat zdejší společnost. Osmdesát let po konci války je to dnes integrovaná, superprogresivní a nesmírně úspěšná část Polska,“ konstatuje literátka, která osudy jednotlivců zpracuje beletristicky. „Chci popsat jejich život a dilemata, abych ukázala, jak jsme všichni propojení. A jak to, k čemu se rozhodnou jedni, ovlivňuje život druhých,“ uzavírá Olga Tokarczuková.