Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Aniž bych se chlubil, můžu říct, že pod svou značkou bych prodal třikrát víc vajec. V Praze a okolí je obrovský potenciál. Přesto jsem se rozhodl, že to zakonzervuju a nebudu už růst,“ vypráví Josef Dvořák, pán slepičího království v obci Zlatníky-Hodkovice.
Během posledních let jako jiní své farmářské produkty zdražil. Jedno vejce od nosnic z volného výběhu prodává za 12 korun, vejce z haly za osm korun. „Klece“, tedy klecové chovy, vůbec nenabízí. O zákazníky přesto nouzi nemá.
„Na rozdíl od covidu, kdy každý škudlil korunu, je v současnosti velká poptávka po kvalitních vejcích,“ vysvětluje Dvořák, proč zrušil v půlce životnosti halu postavenou za miliony korun pro 3200 slepic a opeřence přesunul do speciálních mobilních kurníků, kolem kterých se ptáci volně pohybují na trávě.
Když trávu spasou, farmář kurník jednoduše přeparkuje na jinou část louky.
Průkopník s vejcomaty
O dražší vejce z volného výběhu označené číslicí 1 mají podle něj zájem konkurenční farmy, restauratéři i zákazníci, kteří chodí nakupovat do farmářských prodejen. Se všemi spolupracuje. Čerstvá vejce prodává lidem přímo ze dvora, ale také rozváží do svých šestnácti automatů na vejce, umístěných nejen v obchodních zónách.
Dvořák před lety vymyslel první vejcomaty v Česku a také se pustil do výroby mobilních kurníků. Těchto slepičích maringotek okolním farmářům prodal už padesát. Pořídili si je dokonce i někteří větší chovatelé, protože svou nabídku klecových a halových vajec potřebovali doplnit o vejce s nálepkou „bio“.
Přes vejcomaty prodá pětinu všech vajec, klíčový je prodej ze dvora. Přes obchodníky a distributory nejde ani vejce. „Rozumný hospodář ví, že nemůže vsadit všechno na jednu kartu,“ naráží farmář na opačný scénář, kdy se zemědělské podniky neustále zvětšují a vypěstují si závislost na několika velkých odběratelích.
Dobré vztahy
„Riziko závislosti na velkých obchodech tady je vždycky. Když se Rohlik.cz rozhodne neodebírat, udělá to. Naše spolupráce ale funguje,“ popisuje svou cestu za zákazníkem soukromý farmář František Němec z Netína na Žďársku.
Farma rodiny Němcovy obrovsky rostla během covidu. Statkář díky dodávkám do online obchodů zainvestoval do rozšiřování výroby včetně chovu drůbeže. Postavil také nový kravín pro sto dojnic. Ročně vyrobí a zpracuje 700 tisíc litrů mléka ve vlastní minimlékárně. Na farmě jsou také drůbeží jatka a zpracování uzenin.
„Podíl prodeje konečnému spotřebiteli se snížil, sami prodáme už jen dvacet procent produkce,“ popsal. Zákazníci nakupují přes vlastní e-shop, farmářský obchod v Netíně a pojízdné prodejny, jejichž rozjezd měl před lety příchuť dobrodružství.
„Kamarádům jsem na začátku 80 kilometrů vozil po litrech mléko. Když jsem hledal další zákazníky, ve vsi mi udělal reklamu místní rozhlas. Ale někdo mě udal na Veterinární správě, že pro to nemám oprávnění,“ vzpomíná. Až poté se oficiálně pustil do výroby, vystěhoval otci z garáže dvě auta a otevřel minimlékárnu.
Teď má hospodářství padesát zaměstnanců a trochu vybočuje z klišé o malých rodinných farmách. Další rozšiřování zatím v plánu nemá.
„Na lidi není spoleh“
Také život na Statku Návarovi z Velechvína u Lišova na Českobudějovicku urychlila pandemie. Lidé během covidu začali víc nakupovat domácí hovězí maso, jogurty, sýry a mléko z místní minimlékárny. Na farmě otevřela malá bourárna masa a na statku u silnice se objevila lednice, kam si místní přicházejí pro steaky. Platí QR kódem nebo kartou na terminálu.
„Většinou máme vyprodáno,“ říká farmář Drahoslav Návara.
Statek si nechává porážet dva až tři kusy jalovic za měsíc a rozbourá je do balíčků, složených z různých partií anebo samostatně na steaky. „V týdnu vyrábíme, v pátek naskladníme, o víkendu většinu prodáme a v úterý už téměř nic nemáme,“ pochvaluje si odbyt. Velký zájem je o jogurty, sýry nebo kefíry.
„O rozšíření sice vždycky uvažujete, ale nechceme nikoho zaměstnávat. Občas máme brigádníky, ale není na ně moc spoleh. Musíte je neustále hlídat, aby nic nezkazili,“ vysvětluje, co brzdí další rozvoj.
Na statku pomáhá ještě otec, manželka, která se ujala výroby mléčných produktů, a bratr. Na starosti má pilu. Nápad investovat do výroby truhlářského řeziva z vlastního malého lesa vznikl v době kůrovcové kalamity. „Řešili jsme, co se dřevem z našich lesů, které nikdo v kulatině nechtěl. Je to dobrý byznys,“ uvedl s tím, že dnes už pila také dřevo na zpracování nakupuje.
Zvýhodnit malé porážky
Ani rodinná farma Placandů z Křenovic u Dubného v okrese České Budějovice se rozšiřovat nechce. „Narážíme na limity personálních kapacit,“ vysvětluje Jakub Placanda. Statek vyrábí hovězí a vepřové maso. Je vyprodané na měsíce dopředu. Všechno zvládne prodat ze dvora, většinou rodinám s dětmi, které si rády přicházejí prohlížet zvířata.
Podobně jako většina podobně velkých statků nemají Placandovi vlastní jatka. Zvířata na porážku vozí desítky kilometrů. „Do budoucna by dávalo smysl zvířata nikam nepřevážet. Víme, že když je zvíře stresované, není to pro maso nejlepší,“ říká. S vlastní porážkou by se mohl přistavět i bufet pro místní. Záleží však, zda se synové zemědělství budou věnovat.
Jako překážku však vidí i přísné legislativní požadavky. „Pravidla pro malé faremní porážky by měla být mírnější. Dnes není rozdíl v tom, když za týden porazíte deset nebo tisíc zvířat,“ dodal.
