Trumpův „velký krásný zákon“ může Ameriku dostat do historického maléru

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jeden ze zamýšlených daňových škrtů Donaldu Trumpovi nakonec nevyjde. Prezident, sám milovník důkladného opálení, chtěl provozovatele solárií zbavit povinnosti platit spotřební daň.

Tato změna nakonec z Trumpova mamutího legislativního balíku vypadla. Na rozdíl od zrušení poplatku při zakoupení tlumiče na střelnou zbraň, zrušení zdanění spropitného či příspěvků pro nově narozené děti, oficiálně označených „Trumpovy účty“. A dalších desítek opatření – od těch poněkud bizarních až po zcela zásadní.

„Big Beautiful Bill“ – velký krásný zákon. Tak označuje nejvýznamnější záměr svého druhého prezidentského období sám Trump. A dodává, že to bude „nejdůležitější zákon v dějinách země“. Nepřehledný slepenec dotačních a daňových škrtů doplněných o opatření v oblasti zdravotního pojištění, obrany, ostrahy hranic, energetiky, porodnosti či genderu, má tedy podle prezidenta větší význam, než samotná Ústava USA.

Zástupy expertů s ním souhlasí aspoň do míry, že obří legislativní améba může významně ovlivnit americkou i světovou ekonomiku. Oficiální název normy, tedy „zákon o rozpočtovém smíru“, ale vnímají spíše jako ironii.

Americkému rozpočtu totiž nepřináší žádný smír, ale naopak zásadní hrozbu.

Jádro zákona tkví v prodloužení platnosti daňových škrtů, které zavedla – původně jako dočasné – už první Trumpova administrativa. Jen tento krok by zkrátil příjmy federálního rozpočtu během příštích deseti let o zhruba čtyři a půl bilionu dolarů, tedy asi třináctinásobek výkonu celé české ekonomiky. K těmto škrtům navíc mají přibýt další, byť méně zásadní.

Podle řady investorů tím končí celá jedna éra. „Spojené státy už nejsou tím nejbezpečnějším přístavem pro peníze na světě,“ říká pro Financial Times Vincent Mortier, šéf investic největšího evropského správcovského fondu Amundi. „Země se stala příkladem extrémně slabé rozpočtové disciplíny.“

Čeho se bojí lidé, kteří řídí tok peněz ve světové ekonomice? Dluh Spojených států by mohl do deseti let vystoupat z dnešních zhruba 79 procent HDP na 125 procent. Dlouhodobá projekce Univerzity Yale předpovídá, že v roce 2055 už budou USA dlužit dvojnásobek svého HDP. V této disciplíně by jim taky mohly konkurovat jen dva státy: Japonsko a Súdán. Obří schodky by země schválila v situaci, kdy není ve válce, hospodářské krizi, ani jí nehrozí pandemie.

Investoři proto část svého portfolia přesouvají do jiných oblastí - mimo jiné do Evropy. USA stále nemají problém sehnat věřitele, půjčují si ale za vyšší úrok. A to znamená každoroční vyšší náklady na obsluhu státního dluhu. V loňském roce za ni poprvé státní kasa zaplatila víc, než kolik činily armádní a bezpečnostní výdaje.

Většina investorů jedním dechem dodává: americká ekonomika sice přichází o kus svého výjimečného postavení, má však zároveň daleko ke katastrofě řeckého typu, kdy by Strýčku Samovi investoři přestali půjčovat, protože by nevěřili, že své peníze dostanou zpět. USA stále tvoří víc než čtvrtinu světové ekonomiky, přes určité oslabení pozice zůstane dolar ještě dlouho světovou rezervní měnou.

Někteří ekonomové ale odmítají utěšování tím, že americká vláda si vždy bude moci půjčit za rozumný úrok.

Mezi ty, kdo varují svět před možným kolapsem, patří i Ray Dalio, hvězdný investor a spoluzakladatel největšího světového hedgeového fondu Bridgewater. „Když je dluh příliš veliký, dojdou věřitelé,“ řekl v rozhovoru pro konzervativní stanici Fox Business. „A pak se začnou dít špatné věci. Úrokové míry stoupají a ekonomika klesá.“

Harvardský ekonom Kenneth Rogoff, zase varuje před “ ekonomickou bouří”. Vychází z toho, že dosavadní úspěch americké ekonomiky do značné míry lpěl na mimořádné pozici dolaru ve světové ekonomice.

Atraktivita americké měny umožňovala americkým bankám půjčovat Američanům velice levně takřka na cokoliv, od hypoték přes školné až po pračky. Pokud by ztratila byť jen část svého výlučného renomé, přišlo by to americké spotřebitele draho. A to v době, kdy Trumpovy celní války hrozí zvýšit inflaci a obecná ekonomická nejistota oslabuje růst hospodářství.

Bílý dům takové starosti odmítá. Daňové škrty se podle něj zaplatí samy – totiž tím, že vygenerují ekonomický růst. Vychází, stejně jako při prvním funkčním období, z teorie o „prokapávání“. Ve zkratce: daňové škrty sice nejvíc prospějí těm nejbohatším Američanům, nikoliv nejvíce potřebným, ale když movitým zůstane v kapse ještě víc peněz, budou víc investovat, zvyšovat platy zaměstnancům a najímat nové.

Tato naděje se však už jednou ukázala jako klamná. Když Trumpova vláda zavedla daňové škrty v roce 2017, slibovala, že průměrná domácnost si díky nim přijde ročně na čtyři tisíce dolarů navíc. Optimističtější členové Trumpovy vlády dokonce slibovali rovnou přilepšení o devět tisíc dolarů. Jak se ale ukázalo, drtivá většina příjmů, které díky škrtům zůstaly v pokladnách bohatých firem a investorů, směřovala do dividend a nákupu akcií.

Podle analýzy Urban-Brooking Tax Policy Center skutečný růst reálných mezd v letech 2018–2019 se zvýšil pouze o 0,09 % oproti předchozím dvěma letům. Podle mozkového trustu Tax Foundation dodatečný hospodářský růst vymaže jen 16 procent z výpadků příjmů způsobených daňovými škrty.

Podle německého politologa Jana-Wernea Müllera je poznávacím znamením populistů snaha dělit obyvatele na „pravý národ“ a jeho nepřátele.

Trump jako by si jeho lekci vzal k srdci. Díry v rozpočtu mají zalepit různí „nepřátelé“. Nejprve šlo o nepřítele vnitřního: obrovské příjmy měly federální vládě přinést škrty v řadách státních úředníků, o kterých se mluvilo takřka v termínech třídního boje jako o „zlosynech“. Úřad DOGE vedený Trumpovým věrným podporovatelem Elonem Muskem sliboval ušetřit dva biliony dolarů. Realita je však taková, že vládní náklady během Trumpovy vlády nadále rostou.

Po státních zaměstnancích přišli na řadu cizinci. Do amerického rozpočtu měli platit prostřednictvím cel. Trump voličům dokonce říkal, že by celní poplatky mohly nahradit daň z příjmu.

To se nepochybně nestane, i když Trumpova cla nějaké dodatečné prostředky do federálního rozpočtu přinesou. Kolik jich bude, je však stejně nejasné jako budoucí celní politika Trumpovy vlády. Téměř jistě to nebude „bonanza“, kterou vládce Bílého domu na sociálních sítích sliboval. Podle Tax Foundation by mohla cla v příštích deseti letech přinést něco přes dva biliony dolarů. Zároveň ale mohou utlumit hospodářský růst, a to do té míry, že zcela vymažou pozitivní efekt snižování daní.

V posledních dnech přišel na řadu třetí nepřítel: „cizáci“. „Vykopneme miliony cizáků ze systému Medicaid,“ napsal Trump na síti TruthSocial 16. května. ​​Má se jednat o ilegální přistěhovalce, kteří tento systém zdravotního pojištění zneužívají. Mluvčí Bílého domu stanovila jejich počet na zhruba jeden a půl milionu.

Problém je v tom, že americké úřady o nich nic nevědí. Oněch jeden a půl milionu imigrantů zřejmě původně měli být lidé pojištění některými americkými státy. „Nemůžeme vyhodit miliony přistěhovalců ze systému Medicaid, protože v něm nejsou,“ dodává k tomu profesor Leonard Cuello.

Tím, kdo přijde o zdravotní pojištění v důsledku Trumpovy legální smršti, nebudou cizáci, ale podle Kongresového rozpočtového výboru přes sedm a půl milionu amerických občanů – paradoxně z velké části voličů Trumpa.

Už před německými únorovými volbami upozorňovali tamní sociologové na zajímavý paradox: tamní Alternativa pro Německo měla největší podporu v těch segmentech obyvatelstva, které by nejvíce utrpěly naplněním ekonomického programu strany.

Nyní se něco podobného odehrává ve Spojených státech. Prostředky ze zdravotního programu Medicaid jsou určené pro sociálně slabší občany. Mezi nimi získal Trump značný počet hlasů. „Vyšší ceny v důsledku cel a k tomu miliony Trumpových voličů, kteří přijdou o zdravotní pojištění. Myslím, že s tímhle dokážou něco podniknout dokonce i demokraté,“ varuje své spolustraníky republikánský demograf Whit Ayres.

Na republikánské voliče dopadne i další část „velkého krásného zákona“ – omezení dotací pro obnovitelné zdroje. Bidenův program energetické transformace zosobněný zákonem IRA posílal čtyři pětiny dotací do příměstských a venkovských oblastí, kde dominují republikáni.

Není to jediný důvod, proč se někteří senátoři Trumpovu zákonu vzpouzejí. Jsou tu i tradiční zastánci vyrovnaného hospodaření. Republikánský senátor Ron Johnson tvrdí, že má za sebou dost nespokojenců, aby průchod zákona horní komorou zablokovali. „Hlavním cílem zákona o rozpočtovém smíru má být snížení deficitu. Tento návrh deficit naopak zvyšuje,“ konstatoval.

Problém je v tom, že tento klíčový rozpor dílčí úprava zákona sotva vyřeší. Další škrty v programu Medicaid si z výše popsaných důvodů nepřeje dokonce ani sám Donald Trump. Při snaze přesvědčit vzpurné členy Kongresu údajně několikrát řekl za zavřenými dveřmi, aby se do Medicaid „už nes**li“.

Zároveň je ale pro prezidenta nepřijatelné přistoupit na zásadní změnu na straně příjmů. Bez obřích daňových škrtů už to totiž nebude Trumpův „velký krásný zákon“.