Komentář: Trump chtěl původně snížit americký deficit, systém ale zvítězil

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mojí vedoucí teorií toho, proč republikáni a potažmo Donald Trump masivně vyhráli volby v USA, je nebývalý nárůst životních nákladů Američanů, ale i Evropanů. Jak řekl respektovaný ekonom Milton Friedman: „Sledujte jen jednu věc: kolik vláda utrácí, protože to jsou ty skutečné daně.“

Bidenova administrativa to přehnala a uvalila na obyvatele Západu velmi vysokou daň tím, že se natisklo nebývalé množství nových peněz. Amerika tedy zaplavila trhy obrovským přílivem nových peněz, a to vyústilo v růst většiny aktiv od komodit a kryptoměn až po akcie a nemovitosti. Nově natisknuté peníze si totiž vždy najdou svoji cestu na trhy a způsobí tím inflaci cen aktiv. Ale jak to tak už bývá, příjmy obyvatel bohužel nerostou stejně rychlým tempem, i díky tomu jsou nyní americké společnosti nejvýdělečnější v historií USA.

Zde vzniká ten zásadní problém: bydlení, potraviny a základní suroviny a služby kumulativně masivně zdražily více, než dokáže růst příjmů kompenzovat. Životní úroveň tedy rapidně spadla, a co se děje v USA, se propsalo i do Evropy - tyto dva kontinenty jsou silně propojené. Rostoucí životní náklady neúměrně tíží průměrný lid a ten to (částečně) právem přisoudil Bidenovi. Změna v politice tak z tohoto pohledu byla nevyhnutelná a Trump v předvolební kampani sliboval zlikvidovat inflaci, která stojí za zhoršujícím se trendem životní úrovně. Byl to jeden z jeho hlavních bodů kampaně – napravit Bidenovu chybu.

Cestou, jak zlepšit životní úroveň, je udělat opak toho, co ji zhoršuje, tedy zmenšit tempo zadlužování. V současné době se USA zadlužují každý rok tempem asi 7,0 % hrubého domácího produktu (HDP). To je historicky vysoký schodek a je spíše typický v obdobích recese, kdy se snaží vláda stimulovat ekonomiku, aby nepropadla deflaci. Nejúspěšnější investoři světa, například Ray Dalio či Warren Buffett, varují před takto vysokým vládním deficitem a snaží se motivovat vládu, aby jej snížila alespoň na polovinu, tedy na 3,0-3,5 % HDP ročně. To by byla více udržitelná úroveň, která by nepůsobila tolik potíží v ekonomice a na trzích.

Zpočátku to vypadalo, že Trumpova administrativa následuje právě tento cíl. Účelné zpomalování ekonomiky za použití tarifních nástrojů způsobilo velkou nejistotu v ekonomikách - a pokud je na něco ekonomický růst alergický, je to právě nejistota. U celních nástrojů je ta výhoda, že je lze kdykoliv upravit, a tím situaci na povel zlepšit či zhoršit, zkrátka to dává velkou míru kontroly do rukou prezidenta. Pomalejší ekonomika a obchodní restrikce by následně vedly k dezinflaci, což by výrazně zlevnilo dluh a úrokové sazby by mohly zase padat.

Takový mohl být jejich plán a v prvních měsících se to Trumpovi i dařilo, vládní dluh zlevňoval, aktiva zlevňovaly a ekonomický sentiment se začal bortit kvůli vysokým recipročním clům. Vyvíjelo se to tedy „správným směrem“, dokud nezačaly masivní výprodeje amerických dluhopisů, které zapříčinily prudké zdražení dluhu USA. Trh tak tímto donutil Donalda Trumpa k okamžité kapitulaci, ten v reakci neměl na výběr a pozastavil platnost všech recipročních cel nad rámec 10 % na 90 dnů. Trh dluhopisů je extrémně důležitý, a proto ani někdo s osobností Donalda Trumpa si neodváží jej ignorovat.

Od té doby, co Trump kapituloval, jako by se směr, kterým se jeho administrativa vydává, výrazně proměnil. Domnívám se, že Trump možná zjistil, že své sliby nedokáže dodržet. Snaha o zpomalení ekonomiky a zlevnění dluhu selhala, a málem v důsledku selhal i trh dluhopisů, což mohlo vyústit v další velkou finanční krizi. Jeho partner v čele DOGE (oddělení pro efektivitu veřejné správy), Elon Musk, který vedl snahy o zmenšení vládních výdajů USA, také selhal a musel z této pozice odstoupit.

Veřejnost totiž začala masivně bojkotovat produkty společnosti Tesla, a dokonce se vandalismus na automobilech značky Tesla stal na krátkou dobu trendy. Elon se v zájmu svých společností od té doby z veřejnosti a vlády stáhl a snaží se být „neviditelný“, aby v zárodku tento sentiment proti jeho firmám utlumil. Co to vše naznačuje? Že dělat „správnou věc“ se Trumpovi vůbec nevyplácí. Veřejnost není připravena na to žít skromněji v zájmu zmenšení státních dluhů a trhy nejsou schopny nést Trumpovu šokovou terapii příliš dlouho.

Tento cíl, ačkoli možná i byl skutečným původním záměrem americké administrativy, nyní po zkušenostech zní jako politická sebevražda. Došlo tak ke změně ve strategii americké administrativy, a to potvrzuje i ve čtvrtek Sněmovnou prosazený těsnou většinou zákon o financování USA v následujících letech. Tento zákon nijak neřeší dluhovou situaci a prostě jen pokračuje v Bidenových šlépějích. Vypadá to tak, že se Trumpovi nepodaří snížit vládní deficit USA, ale naopak se bude pomalu navyšovat ze 7,0 % k 8,0 % HDP.

V reakci na to přišlo snížení úvěrového hodnocení agentury Moody’s, a Spojené státy tak přišly o nejvyšší úvěrové skóre. Ačkoli sám o sobě rating AAA nebo Aa1 není tolik podstatný, co je podstatné, je samotné sdělení trhům. Ty ale i bez úvěrového hodnocení dobře vědí, co nyní čeká Spojené státy, a to je ještě vyšší dluh. Američtí politici odmítají dluhovou situaci země řešit a vlak jede ve stejných kolejích i nadále směrem k propasti. Jediné, co se zdá, že politici jsou schopni ovlivňovat, je, jak rychlá je ta jízda. Směr není v ničích silách nyní změnit a rychlost jízdy nezpomaluje.

Dluh Spojených států v reakci zase začal zdražovat a investoři se bouří a odmítají nakupovat americký dluh, což vytváří zase další problém. Dražší dluh totiž vyvolává vyšší potřebu vládního deficitu, a pak je o to těžší zmenšovat státní schodky. Status quo je tedy možná novou politickou strategií Trumpa, dluh se nebude umenšovat a jízda do neznáma může pokračovat, lidé by tak neměli výrazně bohatnout, ale ani chudnout.

Situace obyvatel Západu se tedy v následujících letech výrazně nezlepší, neboť se neřeší hlavní problém a pro politiky je jeho řešení neproveditelné. Politik je v demokratickém systému nástrojem lidu k opravě nejpalčivějších problémů. Ovšem když je problém i lék na něj stejně bolestivý, nastává nehybná situace, jako je nyní. Volič tak ve své frustraci bude i nadále pendlovat mezi levicovým a pravicovým kandidátem a nechá se pokaždé svést předvolebními sliby, že dojde ke změně, která je ale nedosažitelná v nynějších podmínkách.

Právě v tom tkví jedno velmi důležité uvědomění – nepřítelem není politik A nebo politik B či soused, ale samotný systém, který již dosluhuje. Na tento problém je totiž i nejmocnější muž světa krátký. Ten se dá řešit jen ohromnou společnou mezinárodní reformou. Spolupráce všech větších ekonomik je důležitá a je to zároveň tím dalším evolučním krokem ve vývoji lidské civilizace - uvědomění, že všichni vlastně taháme za stejný konec provazu. Frustrace lidí je tedy opodstatněná, ale viníkem není nikdo živý, nýbrž celá struktura peněz ve světě, která přestává fungovat ve prospěch většiny.