Otčímem týrané Pavle se po letech ozývají spolužačky: Promiň, netušily jsme

Pavle Weberové končí rok, který si stěží dokázala představit. Zní to jako klišé. Jenže její cesta k uzdravování, i když hrbolatá, ji například zavedla do kanceláře ministryně spravedlnosti, začíná si plnit sen o vlastním azylovém domě pro oběti sexualizovaného násilí a hlavně - objevila se šance na znovuotevření jejího případu.

Ten jsme vám v pořadu Ve stínu přinesli v srpnu. Přečíst si jej můžete zde. Pavla Weberová se ve vyprávění vrací do dětství a dospívání. K bití, zneužívání, znásilňování. K tomu, jak byla nucena trýznit submisivní muže, kteří pak za to museli zaplatit Pavlinu nevlastnímu otci.

Otčím vše popřel a dnes dávno dospělou dceru označil za lhářku.

V druhém díle promluvila matka Pavly Weberové. Ta v životě své dcery sehrála dost nemateřskou roli. Byla svědkem toho, jak její partner Pavlu týral, ale většinou nijak nezasáhla. Sama byla svým manželem pravidelně bita.

V policejním protokolu je její výpověď po dceřině obvinění shrnuta takto: „Nic takového se nestalo. Nikdy jsme dceři nijak neublížili, nezneužili ji, nezbili ji a o ničem takovém nevím,“ stojí v policejním usnesení.

Týmu Ve stínu se Pavlinu matku podařilo vypátrat. Od svého manžela se dávno odstěhovala. Svěřila se nám, že se bála na policii vypovědět pravdu, a připustila, že její někdejší partner byl skutečně násilník a agresor.

„Já jsem z toho nechtěla mít problémy, protože všecko svede na mě. Řekne, že to vůbec není pravda, že to nedělal,“ řekla.

Pavle trvalo dvacet let, než o velmi traumatickém dětství dokázala promluvit. Zlomilo se to až na začátku roku 2024, téměř před dvěma lety.

Její bývalý manžel ji začal vydírat. Chtěl peníze. Jinak prý jejich společné dceři řekne o tom, co „prováděla“ jako nezletilá.

Pavle Weberové se vše znovu vybavilo. Navíc se začala bát, že se na veřejnost dostanou fotky, které má podle ní její matka.

Fotil je otčím. „V době, kdy probíhaly sadomaso služby s rodiči… bože, to zní tak strašně, tak tam vznikaly fotky, aby mě mohli prezentovat a potenciálním klientům ukázat, o co jde, jak jsem dobrá,“ popsala Pavla Weberová.

V lednu 2024 proto přišla Pavla Weberová na policii vše nahlásit. V té době měla také velké zdravotní potíže. Z neřešeného traumatu a psychických dopadů jí doslova vypínalo tělo, jednou třeba zůstala ležet ve sklepě na studené podlaze.

Ačkoli kriminalisty žádala, aby fotky zabavili, o tři měsíce později jí napsali, že nic dělat nebudou, protože je případ promlčený.

Pavla Weberová ale díky nahlášení začala poprvé docházet na terapie a ze svého dětství se rozhodla vypsat. V létě 2025 pokřtila knížku Pavlínko, vyprávěj.

Svou minulost tím vynesla na veřejnost. Na knihu pořad Ve stínu upozornila jedna z posluchaček, její známá: „Nepsala ji proto, aby se zviditelnila nebo aby tím případ vyřešila. Napsala ji jen proto, že by třeba mohla moct jiným ženám, dětem, někdy možná i mužům a chlapcům, prostě lidem, kteří se bojí jít s pravdou na povrch. Aby se nebáli mluvit o tom, co se jim v životě děje. Měla naloženo hodně, člověk by řekl, že na jednoho človíčka příliš. Ale je to bojovnice a rvala se se svým životem jako lvice.“

Bojovnost Pavly Weberové pomohla otevřít debatu o vyšetřování nejzávažnějších trestných činů a hlavně o jejich promlčení.

Poslední úprava tohoto institutu trestního práva proběhla před 15 lety (viz box níže). Od té doby se sice česká společnost díky hnutí MeToo a odvaze přeživších promluvit posunula od ignorování problémů k jeho aktivnímu řešení, o promlčení se ale debata nevedla.

Pavla Weberová se to rozhodla změnit. Po vzoru Velké Británie či některých severských států chce možnost promlčení u nejzávažnějších trestných činů, jako je vražda a týrání dětí, zrušit (více o promlčení si můžete přečíst zde).

Po odvysílání dvou dílů Ve stínu promlčeného zla se debata o promlčení částečně otevřela. Pavlu Weberovou si k sobě pozvala tehdejší ministryně spravedlnosti Eva Decroix (ODS).

„Řekla jsem jí, že bych chtěla zabojovat za to, aby se změnil zákon, aby to nebylo nikdy promlčeno, protože sama vím, jak dlouho mi trvalo, než jsem o tom dokázala mluvit. Teď je to den ode dne lepší, ale i tak je to těžké. I když to je 23 let, tak mi to občas přijde jako včera. Ale mojí motivací je, že venku někdo žije podobný příběh, hledá cestu a neví kudy kam,“ vysvětluje Pavla Weberová.

Podle ní byla tehdejší ministryně a nyní opoziční poslankyně změně nakloněná.

Souhlasí s ní i poslankyně hnutí ANO a nová vladní zmocněnkyně pro lidská práva Taťána Malá. I ta se s Pavlou Weberovou sešla a přislíbila jí uspořádání kulatého stolu v Poslanecké sněmovně.

„Nedokážu říct, jestli promlčecí lhůty zrušíme, nebo výrazně prodloužíme, ale budeme hledat cestu. Určitě to nenecháme být,“ řekla Malá pořadu Ve stínu.

Jaký dopad mělo prolomení mlčení na okolí Pavly Weberové a hlavně na ni samotnou? V tuto chvíli se zdá, že pozitivní.

Ozvaly se jí například spolužačky ze základní i střední školy. S omluvou, že v té době - okolo roku 2000 - nemohly tušit, že něčím takovým prochází.

„Jedna bývalá spolužačka se mi omluvila za celou třídu, za to, jak mě šikanovali, jak se mi posmívali. Byla jsem pro ně prostě taková zvláštní. Když slyšela ty podcasty, tak se jí to celé vybavilo,“ popisuje Pavla Weberová.

„Dokonce jsem se dozvěděla, že o mně rodiče hovořili tak, že jsem psychicky nemocná. Okolí se mě bálo. Spolužačka mi teď zpětně řekla, že nevěděli, co ode mě mají očekávat. Byla jsem divná a oni měli strach.“

Pavla Weberová ale uznává, že veřejně vyprávět svůj děsivý příběh není jednoduché. Do kolen ji sráží komentáře, podle kterých si vymýšlí nebo které její trauma zlehčují.

Je také obtížné nepřehltit se problémy ostatních a vůbec veřejný zájem o svou minulost ustát.

Po zveřejnění knihy a následně podcastů Ve stínu promlčeného zla se jí totiž začaly ozývat ženy, které taktéž zažily, nebo i zažívají, týrání a sexuální násilí.

Pokud to jde, snaží se je Pavla vyslechnout a dodat jim vůli žít. Pomáhá jim třeba tím, že jim pošle dopis, drobnost.

„Ale teď už vím, že já mám svůj batoh a ony zase ten jejich. Nemůžu si domů tahat jejich náklad,“ vysvětluje na pražském hlavním nádraží, kam přijela z rodného Ostravska. Po čase totiž opět přijela do hlavního města za svým právníkem Danielem Bartoněm. S ním aktuálně řeší, jestli by případ nešel znovu otevřít. Není to prý úplně bez šance.

„Jsem strašně namotivovaná na další kroky. Dívám se na sebe do větší hloubky. Prošla jsem si kurzem koučinku, chtěla bych se zaměřit i na terapeutický výcvik. Díky té ostré a trnité cestě, kterou jsem ušla, jsem se rozhodla, že chci pomáhat ostatním a založit spolek na podporu obětí,“ říká.

Se svým partnerem a kamarády už sepsala stanovy a veškeré podklady odeslala k soudu. Teď čeká a doufá, že jim založení spolku posvětí.

Dalším krokem bude shánění financí a propojení se s dalšími organizacemi.

Velkým snem je, že by mohla v Ostravě postavit vlastní azylový dům, kterých je v Česku nedostatek. Doma s partnerem už plánují, jak by mohl vypadat a fungovat, ačkoli cesta k němu je ještě dlouhá.

V současnosti je ale pro Pavlu Weberovou důležité, že se její zdravotní stav lepší. Promluvila. Uzdravuje se.

„V době, kdy jsem začínala, tak jsem na zádech na popruzích táhla lodní kontejner. Postupně se z toho stal kufr a teď už to je jenom taková krosnička, kterou můžu i odložit. Pracuji na sobě a když přijde stresová situace, tak se dokážu v sobě ukotvit a navodit si pocit klidu. To jsem dřív neuměla. Hrozně mi to pomáhá.“