Decroix plánuje setkání s obětí zneužívání, zváží i změnu zákona

Ministryně spravedlnosti Eva Decroix (ODS) reaguje na podcast Seznam Zpráv Ve stínu promlčeného zla. Chce zvážit zrušení promlčení v případech zneužívání dětí. Oběti totiž často roky váhají, než se s traumatem dokáží svěřit.

Hlavní postavou dvoudílné podcastové série z cyklu Ve stínu je Pavla Weberová. Zneužíval ji otčím. Našla odvahu promluvit a vše nahlásit policii. Jenže už bylo pozdě, případ byl promlčený. Teď proto apeluje na politiky, aby po vzoru jiných evropských států promlčení u podobných případů zrušili.

„S Pavlou Weberovou jsem v kontaktu. Oslovila mě a ráda bych ji potkala,“ reagovala v textové zprávě ministryně spravedlnosti Eva Decroix (ODS). Na konec srpna si s ní domluvila schůzku.

Na podcast reagovala i poslankyně ANO a předsedkyně sněmovního podvýboru pro domácí a sexuální násilí Taťána Malá: „Nedokážu říct, jestli promlčecí lhůty zrušíme, nebo výrazně prodloužíme, ale budeme hledat cestu. Určitě to nenecháme být.“

Pro připomenutí: Pavlu Weberovou nevlastní otec bil, v dospívání ji fotil nahou a posléze prodával na sadomasochistické služby jako dominu. Odvahu promluvit a jít na policii našla až dvacet let po zneužívání. Dříve toho nebyla schopná.

Právě promlčecí lhůty - u těchto případů maximálně 15 let - vedou podle advokáta a vyučujícího na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy Daniela Bartoně k tomu, že se část pachatelů nedaří potrestat a oběti se nedočkají spravedlnosti.

Obětem totiž obvykle trvá řadu let, než se dokáží svěřit svému okolí, případně policii. Jenže mezitím může uplynout čas, který na nahlášení případu mají.

Kolik takových případů ročně existuje, není zřejmé, protože policie statistiku promlčených kauz neeviduje.

Daniel Bartoň upozorňuje, že například v Anglii promlčení u vražd i závažných zločinů sexualizovaného násilí neplatí.

„Když anglickým kolegům nebo soudcům popisuji naše pravidla promlčení, tak mají nevěřícný pohled. Říkají mi, že promlčení nemají, problém s tím také nemají a nedokážou si představit, že by to fungovalo jinak. Musí být ale schopni řešit i staré případy a zároveň mít i ochranné prvky proti zneužití, aby to nedopadalo neférově na podezřelé,“ říká.

V květnu 2020 změnilo pravidla u promlčení i Švédsko. Zatímco u znásilnění je promlčení podle závažnosti deset až patnáct let, u zneužití dítěte žádná lhůta není.

V sousedním Norsku se promlčení u znásilnění pohybuje v rozmezí deset až 25 let. U sexualizovaného násilí vůči dětem neplatí.

Stejně to je od roku 2018 i v Dánsku. Ve Francii zase mají oběti, které byly znásilněny před dovršením zletilosti, čas na nahlášení až do svých 48 let.

„Říká se, že práva náleží bdělým. Znamená to, že každý by si je měl hlídat. Když mi klient nezaplatí, mám to reklamovat co nejdříve. Nemám to odkládat deset let. Nebo když mi někdo rozbije okénko. Pokud mohu právo uplatnit nyní, tak ho mám uplatnit, nemám ho spekulativně odkládat nebo být lajdák. To je základní východisko,“ vysvětluje advokát Daniel Bartoň.

Promlčení je, velmi stručně a laicky řečeno, reakcí práva na čas. Trest má následovat co nejdříve od porušení zákona. Tím může být dosaženo spravedlnosti pro oběti, zároveň pachatel nemůže pokračovat v trestné činnosti a dřívější odsouzení znamená, že se tím i lépe naplňuje hlavní poslání českého právního systému, kdy má trest sloužit k nápravě a opětovnému začlenění pachatele do společnosti.

Tolik ideály. Ne vždy jsou samozřejmě naplňovány a praxe je mnohdy složitější.

Jenže i tyto ideály v sobě nesou základní rozpor, který právní úprava dlouhou dobu neřešila. Ačkoli to je individuální, je řada obětí sexualizovaného násilí, zejména zneužívání v dětství, která nezvládne promluvit v krátké době po traumatické události.

V tuto chvíli promlčení neplní svou roli. Trestá oběti za to, že jsou traumatizovány, a naopak pomáhá pachatelům, aby se vyhnuli trestu.

„Kdybychom to chtěli vzít férově, tak by promlčecí doba měla běžet od okamžiku, kdy je člověk schopen svá práva uplatnit. To znamená od okamžiku, kdy je schopen se s traumatem svěřit a dojít na policii,“ uvažuje Bartoň. Jenže určit takový okamžik je pochopitelně extrémně těžké.

Podle Bartoně tak kombinace silných argumentů, zahraniční zkušenosti i svědectví o rozbitém systému svědčí ve prospěch zrušení či prodloužení promlčení.

Navrch přidává ještě jeden poznatek, který se týká nejnovější legislativy - dětského certifikátu. Zápis a tudíž zákaz práce s dětmi totiž mají jen ti, kteří byli pravomocně odsouzeni za nejtěžší násilné zločiny.

Pokud se ale pachatel přizná ve chvíli, kdy je případ promlčený, může s klidem nadále třeba učit. Škola nemá možnost, jak jej propustit. Je takový příklad přitažený za vlasy?

„Sám jsem se setkal s případy, kdy se podezřelí doznali k řadě deliktů. ‚Jo, tu jsem taky sexuálně zneužil,‘ řekli bez problémů, protože věděli, že to bude promlčené. Máme jistotu, že to udělali, ale nemá to žádné důsledky. Mohou pracovat s dětmi a podle mě to není žádoucí stav,“ popisuje Bartoň.

Nyní je u trestných činů znásilnění, sexuálního nátlaku nebo pohlavního zneužití promlčení v délce pět až patnáct let v závislosti na závažnosti případu. U případů, které se staly před rokem 2010, se promlčení pohybuje od tří do dvanácti let.

Promlčecí doba se po roce 2010 počítá od osmnáctého roku. Oběť tak má u závažnějších trestných činů čas zhruba do svých 28 až 35 let.

Přední česká policejní a forenzní psycholožka Ludmila Čírtková tak jednoznačnou zastánkyní prodloužení promlčení, jako třeba Daniel Bartoň, není.

„Určitě bych podpořila, aby u trestného činu vraždy promlčení nebylo. Takovou úpravu mají i v některých jiných státech a jsou k tomu praktické důvody, i po letech se mohou objevit nové informace,“ říká Čírtková.

Zároveň i s technologickým pokrokem je možné zpětně určit pachatele, jak nám ukazují stále pokročilejší metody určení DNA stop.

„Pokud ale jde o sexualizované násilí, je to téma do diskuze. V Evropě jsou případy patnáct, dvacet let staré. Jsou pak těžko dokazatelné a je to víc o právní bitvě, o šikovnějších právních zástupcích. Může to nejen pomoct, ale i ublížit. Záleží na konkrétních okolnostech, ale obecně platí, že čím delší doba u těchto trestných činů uběhla, tím to je horší,“ dodává.

Je ale zřejmé, že případ Pavly Weberové, která víc jak dvacet let váhala, než se obrátila na policii, není ojedinělý. Podle Jany Dostálové z ostravského Bílého kruhu bezpečí mají dvě až tři oběti z deseti vůli i odhodlání jít na policii a trestný čin nahlásit, jenže ten už bývá promlčený.

Zrušení promlčení u těžkých zločinů má své zastánce i v politice, a to bez ohledu na stranickou příslušnost.

„Promlčení u sexualizovaného násilí na dětech a vražd by se mělo buď zrušit, nebo maximálně prodloužit,“ píše v reakci na podcast Ve stínu promlčeného zla poslankyně Barbora Urbanová (STAN).

„Z viktimologie víme, že trauma se může skutečně projevit až po desítkách let. Z tohoto hlediska to dává smysl. Nevím, jestli bude politická vůle. Případů je ale teď tolik, že se tato debata dřív či později otevře,“ dodává.

Pro zrušení promlčení u vražd, týrání a sexuálního zneužívání dětí je také poslankyně SPD Iveta Štefanová: „U takto citlivých a závažných věcí nemůže bych průchod spravedlnosti omezen nějakým časovým limitem.“

Opatrnější je ministryně spravedlnosti Eva Decroix (ODS). Zatím neslibuje žádné konkrétní kroky. „Úvahu o promlčení nechávám analyzovat. Má to své rácio, ale nyní to nedokáži zasadit do celkového kontextu,“ uvádí ministryně.

Že zveřejněný příběh Pavly Weberové nevyzní do ztracena, slibuje i současná opoziční poslankyně Taťána Malá (ANO).

„Věřím, že téma promlčení otevřeme. Budu ho chtít iniciovat a je úplně jedno, jestli budeme v koalici, nebo v opozici. V Poslanecké sněmovně téma zvednu. Musíme najít řešení, které nebude v rozporu s ústavou, aby nám jej Ústavní soud neomlátil o hlavu. Ale takové případy nemohou zůstat nepotrestány. Nedokážu říct, jestli promlčecí lhůty zrušíme, nebo výrazně prodloužíme, ale budeme hledat cestu. Určitě to nenecháme být,“ slibuje Malá.

Mimo právní rámec pak podtrhává, že mnoho obdobných případů se na veřejnost vůbec nedostane. Oběti nemusí mít dostatečnou důvěru v celý systém. Zvlášť pokud pak čelí nařčení, že se rozpomněly po několika letech, tudíž si vše určitě vymyslely.

„Příběh Pavly Weberové by si měli poslechnout všichni moralisté, kteří vypráví, že pokud to žena nenahlásí ihned, tak si to vymýšlí. Fakt by si to měli poslechnout a změnit svůj přístup. Nejde jen o promlčení, ale o důvěru v systém,“ dodává.

Souhlasí s ní i znalkyně Ludmila Čírtková. Tu ale zarazil ještě jiný motiv, který ale je s promlčením úzce svázaný: lhostejnost.

„Případy tohoto typu ukazují na to, jak je možné, že oběť propadne sítí, kterou máme nastavenou. Co dělal třeba dětský lékař? Škola? Výchovná poradkyně? Okolí? Sousedi? V první řadě bychom měli klást důraz na to, abychom nebyli lhostejní k ubližování dětem. Velí nám to koneckonců nejen morálka, ale také trestní zákoník nebo zákon na sociálněprávní ochranu dětí.“