Z války na hokejové MS. Když je poplach, končíme, popisují Ukrajinci

Příští rok se na mistrovství světa představí nový tým, který v elitní kategorii chyběl od roku 2007. Ukrajina je země decimovaná válkou. Stejně se sportovní cestou probojovala do nejvyšší hokejové třídy.

„Pro nás je to mnohem víc než jen postup do vyšší divize. Podmínky, ve kterých ukrajinský hokej v současnosti existuje, jsou nesmírně obtížné,“ říká pro Seznam Zprávy manažerka komunikace ukrajinského hokeje Liliia Brežgunová.

Rusko začalo v roce 2022 otevřenou invazi na Ukrajinu s cílem zemi obsadit. V prostředí, kde může každou chvíli přiletět ruská raketa nebo dron, se stále hraje hokej. Přitom v dubnu 2025 ukrajinské ministerstvo zahraničí oznámilo, že 725 sportovních zařízení v zemi bylo ruskými útoky zničeno nebo poškozeno.

„Zničené stadiony, výpadky elektřiny a malý počet hokejistů, kteří na Ukrajině dál hrají, představují obrovské výzvy. Přesto ale dál žijeme, posouváme se dopředu a nezastavujeme se,“ říká hrdě Brežgunová.

Obrázky z hokejového mistrovství světa v Polsku obletěly svět. Litva uhrála v posledním utkání remízu s domácím týmem. Tenhle výsledek poslal Ukrajince do euforie. V kabině skákali, pak udělali Litevcům vítěznou uličku do šaten, děkovali jim, řvali nadšením.

Jen tenhle příběh má ještě větší rozměr.

Na Ukrajině jde o život, což ale nezastavilo pořádání zápasů od dětí po dospělé. Logicky se nabízí otázka, jak hokejisté a všichni, kteří se o sport na Ukrajině starají, vnímají děsivou situaci - větší počet lidí v hokejové hale může znamenat i cíl pro ruskou akci. „Rusko nepotřebuje důvod k útoku. Útočilo na školy i porodnice,“ říká ukrajinská manažerka.

Jestli počítá s tím, že by Rusko mohlo zaútočit na zimní stadion během zápasu? „Ano.“

Uvědomují si všichni aktéři, že se vystavují nebezpečí? „Jistě,“ přikývne Brežgunová.

„Každý z nás dál dělá to, co miluje a co umí nejlépe. Z vlastní zkušenosti už víme, že život je příliš krátký na to, abychom ho prožili ve strachu,“ doplňuje ukrajinská manažerka.

Před válkou měla Ukrajina velký projekt na rozvoj hokeje. Nyní soutěž dospělých hraje jen pět týmů. Většina reprezentantů nastupuje v zahraničí, ale sedm hráčů, kteří se zasloužili o postup na MS, hraje na Ukrajině.

Ale když se národní tým schází k přípravě, vždycky za hranicemi. „Chceme hráčům zajistit kvalitní podmínky, aby měli vždycky led a zároveň se mohli chystat bez leteckých poplachů,“ přibližuje mrazivou realitu Brežgunová.

„Vnímali jsme, jak nás v Polsku podporují fanoušci i naši lidé, kteří slouží v ozbrojených silách,“ říkal pro IIHF trenér týmu Dmitrij Chritič, bývalý hokejista NHL. Ve válečné zóně brání zemi i bývalí hráči.

Jedním z nich je i Alexej Lazarenko, někdejší ukrajinský elitní hokejista. Dnes by byl v padesáti trenérem, možná manažerem. Ale jakmile Rusko začalo s útoky na Kyjev, nastoupil do armády.

Server The Hockey News přinesl jeho velký příběh, kde bývalý hokejista popisuje, že čtyři roky nebyl doma. Stal se velitelem palebné podpory u jednotky Kraken. Jeho vojáci chodí na opušťáky domů, on říká, že nemůže své muže nechat bez velení.

„Rodinu jsem viděl jen přes WhatsApp,“ říká pro zámořský magazín. „Ale pokud tohle neuděláme my, tak kdo? Válka je špinavá. Pokud jste na frontě, vždycky máte strach. Ale když je čas jít, tak prostě jdete,“ pokračuje.

Podobné příběhy vedení ukrajinského hokeje zná. „Všechno, co děláme, je možné díky lidem, kteří brání naši zemi. A postup do elitní divize je náš způsob, jak říct, že jim děkujeme,“ říká Brežgunová.

Jestli by se chtěl Lazarenko k hokeji vrátit? Dostal nabídku, aby se připojil k elitnímu týmu Kyjev Capitals. Když není v boji, pravidelně sleduje výsledky NHL, udržuje si přehled, kolik bodů nasbíral Nathan MacKinnon, jak se dařilo Connoru McDavidovi. „Z Kyjeva se mě ptali, jestli bych se připojil k týmu jako generální manažer,“ prozradil ukrajinský důstojník.

Návrh bere, jen na něj musí tým počkat: „Slíbil jsem jim, že pokud mě nezabijí, připojím se, až skončí válka.“

Realita ukrajinského hokeje vypadá tak, že místo, aby vznikaly nové haly, stadionů ubývá. Hlavně na východě země kolem Doněcku přitom vznikala silná základna. „Většina stadionů byla zničena nebo poškozena ruskými útoky. Doněcký region měl tři profesionální týmy a čtyři zimní stadiony: v Doněcku, Kramatorsku, Mariupolu a Družkivce. Všechny se dostaly pod ruskou palbu,“ říká Liliia Brežgunová.

Manažerka pak spustí ještě další výčet: „Totéž se stalo i v dalších městech, jako jsou Charkov, Severodoněck a Cherson. Několikrát se musely opravovat škody na stadionech v Kyjevě nebo Oděse, kde se nyní hrají zápasy ukrajinského šampionátu.“

Když už stadion stojí a dá se na něm hrát, stejně není vyhráno. Hokejisté i diváci vědí, že kromě písknutí rozhodčího existuje ještě jedno znamení, na které je potřeba reagovat. Pokud zazní signál o leteckém poplachu, všechno končí a každý se musí přemístit do krytu.

Poplach může trvat pár minut i několik hodin. „Někdy se zápas obnoví a po dvou hodinách se hráči musí znovu mentálně zkoncentrovat a pokračovat,“ přibližuje Brežgunová.

Občas ale nebezpečí trvá delší dobu. „Ano, v některých případech se část utkání dohrává až následující den. Je velmi těžké si na to zvyknout, ale nemáme jinou možnost než se přizpůsobit. Není jiná možnost. Buď budeme žít ve strachu a skrývat se, nebo zůstaneme jednotní a budeme pokračovat v práci. Zvolili jsme druhou možnost a nikdy jsme toho nelitovali,“ dodává ukrajinská manažerka.

Až za rok na MS v Německu vyjede ukrajinský tým na led, je důležité si uvědomit, z jakého prostředí hráči vzešli.

Někdo má štěstí jako Ilarion Kuprjanov se Stanislavem Sadovikovem, kteří hrají první ligu v Česku. Igor Merežko patří mezi opory Plzně. Ale podstatná část sestavy nastupuje stále na Ukrajině v podmínkách, kdy se musíte schovávat před raketami. V podmínkách, v nichž můžete zemřít.