Převzaly Oddělení Q po původním autorovi. Zabít postavy nám nedovolil, říkají

Mrtvé duše nezpívají se jmenuje jedenáctý případ Oddělení Q, které je známé nejenom z knih, ale také ze seriálu loni uvedeného videotékou Netflix. Autor prvních deseti dílů Jussi Adler-Olsen trpí rakovinou. Štafetu kriminálních příběhů, kterých se po celém světě prodalo téměř 30 milionů výtisků ve 40 jazycích, však předal tandemu Line Holm a Stine Bolther ještě předtím, než onemocněl. „Bylo těžké dostát očekáváním, která jsou s případy Oddělení Q spojená, zachovat původní vesmír vyšetřovatelského týmu, a přitom do něj vnést něco našeho, nového. Záleželo nám na čtenářích, ale i na tom, jak se naše kniha bude líbit Jussimu,“ říkají autorky v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Vzpomenete si na moment, kdy vás Jussi Adler-Olsen oslovil, abyste pokračovaly v jeho díle?

Stine Bolther: Vzpomínám si přesně, byly jsme zrovna na literárním festivalu a přišel za námi Jussi, jestli bychom prý neměly dvě minuty čas. Řekly jsme, že ano – a on se zeptal, co budeme dělat v následujících dvou letech. Bylo to ještě předtím, než Jussi onemocněl, ale už mu bylo jasné, že bude chtít odejít do důchodu. Na druhou stranu čtenáři byli do jeho série Oddělení Q tak zamilovaní, že nechtěl, aby skončila úplně, takže hledal někoho, kdo v ní bude umět pokračovat.

Řekly jste hned jasné ano?

Line Holm: Byly jsme nadšené, ale také překvapené. Samozřejmě jsme si uvědomovaly, jaká je to zodpovědnost, čtenáři byli zvyklí na nějaký standard a my jsme zprvu pochybovaly, jestli ho dokážeme udržet. Vzaly jsme si chvilku na rozmyšlenou, než jsme kývly.

Ptaly jste se někdy, proč zrovna vy dvě?

Stine Bolther: Už jsme za sebou měly společně napsané tři knihy, navíc kriminálky, takže Jussi věděl, že máme zkušenosti se psaním o policejním vyšetřování. Jussi říkal, že mu připadalo dobré oslovit dvě ženy, které mohou mít jiný úhel pohledu, než kdyby v sérii pokračoval nějaký osamocený muž. Navíc jsme o 20 let mladší než on a i to hrálo roli.

Jak jste si rozdělily kompetence při společném psaní?

Line Holm: Představíme vždycky Jussimu nápady, on je upraví, konzultujeme s ním v průběžném dialogu, držíme ten původní vesmír Oddělení Q. Už v desátém díle se hlavní vyšetřovatel Carl Mørck odebral na odpočinek, ale v „našem“ jedenáctém díle dostane tip na dávný zločin, předá ho svému bývalému oddělení a pak zpovzdálí sleduje, jak se daří případ vyšetřit. Ptaly jsme se, jestli se můžeme zbavit některé z postav z Oddělení Q.

Jako zabít třeba vyšetřovatele Asada nebo Rose?

Line Holm: Ne přímo zabít, ale třeba poslat někam na dovolenou.

Co Jussi řekl?

Stine Bolther: V žádném případě! Ale chtěly jsme také přinést novou postavu a to odkývl. Tak se v novém díle Oddělení Q ocitla francouzská vyšetřovatelka Helena Henri. Představily jsme ji Jussimu a on, když o tom dnes mluví, říká, že ji vymyslel sám! Navíc její jméno je poctou Jussimu, protože jedno z jeho pěti prostředních jmen zní právě Henri. Helena je postava s velkým tajemstvím, takže je docela možné, že v dalším díle se o ní dozvíme zase trochu víc.

Takže píšete dvanáctý díl?

Stine Bolther: Ano, píšeme. Ale neptejte se na žádné podrobnosti.

A to rozdělení při psaní? Jak píšete v tandemu?

Stine Bolther: Rozdělily jsme si psaní po postavách, protože každou kapitolu líčíme z pohledu některé z hlavních nebo vedlejších postav. Každá jich píšeme několik, ale která píšeme které, to neříkáme.

A hádaly jste se, kdo chce kterou postavu?

Line Holm: Nehádaly. Ale můžeme říct, že Stine má ráda policejní postavy, zatímco já píšu raději zloduchy a vedlejší role. Pak se jejich pohledy pomíchají, propojí.

Tři autoři se domlouvají na tom, kudy se bude ubírat příběh. Zbývá ještě prostor na kreativitu, nebo je všechno přesně nalinkované?

Stine Bolther: Zbývá, ano. Od začátku jsme přesně věděly, co se v knize stane, to není možné nechat náhodě nebo čekat, že se to samo nějak vyvine. Naplánovaná je každá kapitola od A do Z. Přesto je možné být kreativní. Třeba v tom, jak spolu postavy budou mluvit, jak popíšeme prostředí, jak se od toho A k tomu Z dostaneme.

Byly při psaní nějaké milníky, kdy jste pochybovaly, jestli dostojíte očekáváním spojeným s Oddělením Q?

Stine Bolther: Původně jsme si představovaly, že Jussi bude zasahovat do naší tvorby víc, že bude víc hodnotit to, co napíšeme. Ale on si často přečetl, co jsme napsaly, probral s námi, co má být dál, a pak řekl, ať jdeme pěkně domů a pracujeme dál. To, co pro něj bylo hodně důležité, je prolog knihy, Jussi si přál, aby se čtenáři co nejdřív napojili na hlavního záporného hrdinu, aby v nich vzbudil velké emoce a aby chápali, odkud jako padouch přichází, co se mu stalo u jezera, jaké si nese trauma. Nejsložitější milník byl nakonec název knihy. Mrtvé duše nezpívají. Věděli jsme s Jussim, že musí jít o název, který bude originální, nebude odkazovat k něčemu obecnému, že nechceme, aby se kniha jmenovala třeba Pomsta, to je příliš ploché. V knize je věta, která zní Mrtvé duše nezpívají. A to jsme nakonec použily.

A ta očekávání? Ve chvíli, kdy měl román vyjít, se na Netflixu objevil seriál natočený podle prvního dílu Oddělení Q. To muselo očekávání čtenářů ještě zesílit.

Line Holm: Ano. Byly jsme nervózní, 30 milionů lidí na světě zná Oddělení Q, to jsou velká očekávání. Bály jsme se kritiky. Ale když jsme dopsaly rukopis, dostal se do rukou mnoha nakladatelům a překladatelům v zemích, kam se prodala práva na knihu. Jejich reakce byly velmi pozitivní, říkali, že je to svěží a nové, ale pořád známé, že je to pořád to původní oddělení Q, jak ho znají. To nás uklidnilo.

Stine Bolther: Když měla kniha vyjít, nebyly už jsme tak vyděšené. A pak přišly první kritiky. Ty byly nadšené. Podobně reagovali i čtenáři. Kniha byla několik týdnů v čele žebříčků. Pro mě ale bylo nejdůležitější, co řekl Jussi, když četl prvních hotových sto stran.

Co řekl?

Stine Bolther: Že tohle je to správné Oddělení Q a že je spokojený. A Jussiho žena nepoznala rozdíl mezi původními Jussiho knihami a tou naší. I to bylo dobré znamení.

Příběh se točí kolem pomsty, zápletka se odehrává v chlapeckém pěveckém sboru. Odkud se vzal ten nápad?

Stine Bolther: Ten příběh jsme našly samy. Přišlo nám důležité sledovat, co se stane, když zažijete v dětství velké trauma. A také to, že každý tu traumatickou událost vnímá jinak. Chlapecký sbor je dobré prostředí pro příběh, je to uzavřená komunita s vnitřní dynamikou, do které zasahuje málo dospělých. Jak se chovají děti, když je nikdo nevidí? Kdo za ně nese v tu chvíli zodpovědnost? Jejich rodiče? Vychovatelé? Zavolaly jsme jednomu sbormistrovi, který vede velký sbor v Dánsku, a ptaly jsme se ho, jak funguje kolektiv třeba na soustředěních, kde jsou děti odloučené od rodičů. Zajímalo nás také, co je největším snem takového chlapce ve sboru a jak důležité je pro děti svého snu dosáhnout – a co jsou pro to ochotné podstoupit. Až když jsme začaly psát, zjistily jsme, že Jussi kdysi jako chlapec také zpíval ve sboru.

V Česku máme kauzu s jedním pěveckým sborem, kde docházelo k sexuálnímu násilí.

Stine Bolther: Aha, to je zajímavé, my jsme totiž původně zvažovaly, že nepůjde o chlapecký pěvecký sbor, ale o baletní školu, protože v Dánsku zase máme kauzu se sexuálním násilím v baletu. Nakonec jsme se ale rozhodly sexuální násilí netematizovat, ale vydat se cestou traumatu, které způsobí děti dětem, když jim to dospělí umožní. A nemusí jít o velká traumata: Mně v dětství řekl bratr, že nemám zpívat, protože zpívám příšerně – a já mám dodnes blok zpívat. Když se vám spolužáci posmívají, že jste tlustý, můžete z toho mít problémy i v dospělosti. Ptaly jsme se lidí, jestli si takové situace z dětství pamatují, a skoro všichni si něco takového vybavili. Když o tom začali mluvit, bylo vidět, jak je to tehdy zasáhlo a jak těžké je se s tím vyrovnat.

Není tohle právě ta přidaná hodnota, která je důvodem, proč se severské kriminální romány tak čtou?

Line Holm: To je velký přínos severských kriminálek, které měly vždycky silnou linku společenské kritiky. A Jussiho dílo je přece kompletně o zneužívání moci. Ať už jde o ovládání lidí nebo dětí, o politickou zodpovědnost a moc, o moc ve společnosti. Od začátku přitom obvykle víme, co se stane, ostatně to víme i v románu Mrtvé duše nezpívají. Pachatele známe, známe jeho plán – a také proto s ním můžeme soucítit nebo alespoň do jisté míry soucítit. Můžeme chápat jeho pohnutky, víme, proč se z něj stal záporný hrdina. Že se jako zlý nenarodil, ale že prožil něco, co ho poznamenalo.