Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Skeptické průpovídky o tom, že „každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán“, nebo „co se zkazit může, to se zkazí“, anebo ještě, že „kdo si počká, ten se dočká“, mne provázely po většinu profesionálního života. Ať se nám to líbí, nebo ne, zmíněná „moudra“ patří do tradiční výbavy naší společnosti. Je v nich kus české skepse, malého sebevědomí a jisté ochrany před případným selháním. Mnohým se jeví jako strategičtější předestřít negativní vizi budoucna a případně být příjemně překvapen, než se k formování věcí příštích přihlásit a nést odpovědnost.
Důvodů, proč to s gustem děláme, bychom v naší historii našli mnoho. O údělu malého národa mezi dvěma velkými, ze západu i východu, psal už Palacký. Více než polovinu minulého století si s námi různé mocnosti pohrávaly a my se jen vlažně bránili. Spíš jsme se přizpůsobovali.
A snad právě v rámci toho vznikl v části společnosti zvláštní zvyk nebo vlastně cíl, který by se dal popsat slovem „nevyčuhovat“. Mnoho rodičů poučených pohnutými léty dvou světových válek a následných padesátých let plných nesvobody a politických procesů učilo své děti specifický mód přežití, kterým byla prostřednost a nenápadnost všeho druhu. Hlavně nikde nic neříkat, k ničemu se nevyjadřovat a nic si nemyslet. Bylo to maximálně defenzivní a rádoby bezpečné. Později přišla husákovská normalizace sedmdesátých let a vše se ještě prohloubilo a ve společnosti hluboce zakořenilo. Být pouhým kolečkem stroje zvaného společnost se stalo nevyslovovanou mantrou. Symbolem byly prvomájové průvody nebo spartakiádní vystoupení. Jednotlivec byl ničím, masa vším.
Byl to jeden z mých někdejších šéfů, kdo jednou na ranním hlášení posměšně ukázal prstem na nejchytřejšího lékaře naší kliniky a pronesl větu: „Vypadá, jako když si snad něco myslí!“ Ano, myslel, a proto tady nezůstal a později odešel na slavnou Mayo kliniku. Mimořádnou intelektuální úrovní své okolí bohužel znepokojoval a do konceptu odpoledního vysedávání při kávě a čtení českých (nikoliv mezinárodních) odborných časopisů nezapadal.
Podobná hodnocení a odsudky už člověk dnes naštěstí neuslyší, ale nepochopení pro výjimečnost nás provází stále. Například sedět v prvních dvou řadách na přednáškách se stále nenosí – dokonce i pro generaci současných studentů je veřejný důkaz zájmu o obor či práci spojen s jistým rizikem výsměchu ostatních kolegů.
To vše má své konsekvence. Asi před deseti lety se ve velkém průzkumu názorů tehdejších vysokoškolských studentů zjistilo, že pouze jedenáct procent českých mediků chce být opravdovými lídry ve svém oboru. Byl to tehdy šok, protože Asiatů chtěla vyniknout většina a Západoevropanů asi polovina. Dospěli jsme do období, v němž většina české intelektuální elity ztratila ambice, a ti, kteří je měli, byli často jen průměrní.
Nicméně mládí je nejen nejhezčí část života, ale v rámci práce je spojeno i s jistou objektivitou hodnocení. Žáci a studenti absolvují různé přijímací zkoušky a jednotlivá zkoušení ve škole, kde s větší nebo menší objektivností dostávají zpětnou vazbu k míře svého talentu, pracovitosti a odevzdané energie.
Horší to je ve středním věku, kdy se v různých pracovních kolektivech již neřeší výsledky konkrétních zkoušek, v nichž by člověk uspěl či selhal. Jednotlivec je postupně čím dál více vystavován subjektivnějšímu hodnocení, ve kterém se stále více odráží charakter společnosti než schopnosti jednotlivce.
A jsme opět na začátku. V takových situacích se tradičně vynořují naše generacemi ověřené strategie oceňující neviditelnou průměrnost a obočí nadzvedávající se při hodnocení výjimečnosti. Myslím, že i proto tolik skvělých lidí odchází studovat a poté pracovat směrem na západ.
Psát o tomto tématu je pro nedostatek objektivních argumentů složité. Ale přesto například v akademickém prostředí člověk často vidí, jak se ambiciózní - průměrní, někdy dokonce bez splnění základních požadavků, stávají šéfy univerzit, ústavů, fakult nebo klinik. A okolí to bez jakékoliv reakce toleruje. O průměrných se pak čistě účelově mluví jako o výborných, výborní se raději označují za specifické.
Je to zjevná anomálie, kterou navíc nejsme ochotni ani pojmenovat, protože bychom se tím mohli stát jednoduchým terčem následných kritik. Popsaný systém jednou za čas vyplave na povrch, když se třeba zjistí, že kandidát na ministra pro vědu nemá seriózní vědecké publikace, ačkoliv byl v minulosti dokonce rektorem univerzity. Jindy se zdánlivě náhodou přijde na plagiátorství někoho veřejně známého. Obávám se, že pokud bychom se začali právě tématem plagiátorství zabývat skutečně do hloubky, došli bychom k výsledkům, které nikdo z nás nechce slyšet. Pravděpodobně by řádně otřásly akademickou obcí a důvěrou veřejnosti ve význam vědecko-pedagogických titulů.
Popsané problémy nejsou specifické jen pro Česko. Viděl jsem je leckde. Ale také jsem viděl obranu, kterou proti nim jednotlivé země používají. Především jde o dodržování pravidel, a to i v situacích, v nichž je nám to nepříjemné. Průměrní zkrátka nejsou výborní, ani kdyby se nám to tisíckrát hodilo říct. Zní to naprosto banálně, ale o to těžší je vyslovit to nahlas. Císař je prostě občas nahý. Avšak podle průzkumu STEM se 56 procent z nás obává, že zcela svobodný projev by se jim nemusel vyplatit.
Pokud by se nám to v následující jedné nebo dvou dekádách podařilo změnit, přesvědčilo by to snad mladé talentované lidi, že zůstávat v Česku je dobrý životní scénář a mít zdravé kariérní ambice také.
