Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Existuje ekonomická kategorie, kterou učebnice nezmiňují, ale trhy ji znají dobře. Říkejme jí „cool faktor“. A právě v této disciplíně Polsko drtivě porazilo Česko, i když podle všech relevantních ukazatelů bychom měli být na obálce The Economist my.
Když prestižní týdeník vybral Polsko jako symbol ekonomického zázraku východní Evropy, v českých médiích se rozpoutala hra na národní sebepojetí, která připomíná spíš rodinnou terapii než ekonomickou analýzu. Číst reakce českých komentátorů je jako sledovat přítelkyni, která se před zrcadlem ptá, jestli v těch šatech nevypadá tlustě - a ano, vy vidíte, že je štíhlejší než ta druhá, ale něco jí prostě chybí.
Cool faktor.
Fakticky máme vyšší životní úroveň, nižší nezaměstnanost, lepší sociální soudržnost. Kdybychom srovnávali země jako studenty, Česko by bylo pořád ten pilný žák s lepším průměrem. Ale Polsko? To je ten student, který možná zatím nemá tak dobré známky, ale všichni vědí, že z něj něco bude. Má v očích jiskru, kterou my někde po cestě ztratili.
Není náhoda, že The Economist sáhl po Polsku. Ekonomická média nepíší jen o číslech. Víc je zajímají příběhy. A polský je prostě lepší než ten náš. Má všechno: hyperinflaci na začátku devadesátých let (586 %!), masovou emigraci, dramatické reformy, pak velkolepý comeback s nejrychlejším růstem v EU a jako bonus nejvyšší mrakodrap v EU.
My jsme měli co? Kupónovou privatizaci, tunelování a pak dvacet let slušného, ale nezáživného růstu. Jistě, měli jsme kdysi premiéra, jehož přirození vyfotili v zahradě Berlusconiho vily. Ale to je jaksi málo. Náš příběh by se dal shrnout jako „Češi nezklamali“. To není materiál na bestseller.
Více se dočtete zde:
V matematice existuje pojem derivace, tedy rychlost změny. A tady Polsko prostě vyhrává. Nejenže roste rychleji, ale roste konzistentně rychleji. Jako jediná země EU nezažila od devadesátých let výraznou recesi. To není jen statistická kuriozita - to je důkaz systematické schopnosti adaptace.
My zatím operujeme na principu „u nás se žije dobře“, což je sice pravda, ale postupně se z toho stává mantra úzkosti. Když se opakovaně ujišťujete o vlastní spokojenosti, obvykle to znamená, že si jí nejste úplně jisti. A my si tu mantru opakujeme už docela dlouho.
Polsko mezitím investovalo EU fondy do dálnic a vysokorychlostního internetu, zatímco my je utratili za rozhledny a cyklostezky. Oni budovali Varšavu jako fintech centrum střední Evropy, my jsme diskutovali o tom, jestli mají turisté v centru Prahy jezdit na šlapacích pivních výčepech. A panebože, co ty koloběžky??
Polsko má odvahu myslet velkoryse - staví velké baráky, láká největší investice, jeho prezident se nebojí říct světu, že Polsko je důležité. My jsme nějak uvízli v roli skromného, spolehlivého souseda. Což má své výhody - menší volatilita, větší předvídatelnost. Ale také svá rizika.
České firmy jsou spolehliví partneři německých automobilek, polské mají ambici budovat globální značky. Český trh práce je stabilní, polský magneticky přitahuje mladé profesionály z regionu. My exportujeme auta, součástky a pivo (na trdelník na chvíli zapomeňme), oni exportují ambici.
The Economist nám prokázal službu. Ukázal, jak vypadáme zvenčí - jako ten úspěšný, ale trochu nudný kamarád, kterého máte rádi, ale o kterém by vás nenapadlo vyprávět ostatním.
V ekonomice 21. století nestačí být objektivně úspěšný - musíte taky vypadat, že víte, kam jdete. A hlavně: musíte chtít někam jít.
Polsko chce. My se zatím spokojujeme s tím, že jsme už někam došli. To je rozdíl mezi zemí, která buduje budoucnost, a zemí, která spravuje přítomnost. Obě role mají smysl, ale jen jedna z nich je na obálce týdeníku.
Děkujeme redakci The Economist. Asi nám to nepomůže, ale na našich hodinkách aspoň zapípal alarm. Jak jsme zareagovali? Podle toho, co jsem četl a slyšel, celkem očekávatelně. Zmáčkli jsme „snooze“ a snad nám ta naše pohoda ještě chvíli vydrží.
