Článek
Dosud největší zastoupení v portugalské sněmovně bude mít radikální strana Chega. Teprve před šesti lety ji založil sportovní komentátor André Ventura, který vystupuje proti migraci i menšinám a podle kritiků má xenofobní a rasistické názory. Ziskem 22,6 procenta hlasů v nedělních volbách sice vítězství sociální demokracie neohrozil, ale zabránil tomu, aby mohla sestavit většinovou vládu.
Rozpaky zavládly také v liberálním táboře okolo polského premiéra Donalda Tuska. Jeho kandidát, varšavský starosta Rafal Trzaskowski sice první kolo prezidentských voleb vyhrál se ziskem 31,4 procenta hlasů, ovšem může se obávat toho, že stejně jako před pěti lety v druhém kole podlehne kandidátovi populistické strany PiS, tentokrát historikovi a bývalému boxerovi Karolu Nawrockému. Ten to zatím nejdále dotáhl do rady jednoho z městských obvodů v Gdaňsku, v prvním kole prezidentských voleb však proti Trzaskowskému ztratil jen dvě procenta. A především – pomocí radikální rétoriky může oslovit příznivce dvou národoveckých kandidátů (kritiky někdy označované za fašisty), kteří v prvním kole skončili na třetím a čtvrtém místě s celkovým skóre přes 20 procent. Takový výsledek žádný z průzkumů veřejného mínění nečekal.
Proevropští liberálové naopak mohou slavit po druhém kole prezidentských voleb v Rumunsku. Nezávislý kandidát, starosta Bukurešti Nicušor Dan tady s přehledem porazil lídra nacionalistické a protievropské strany AUR George Simiona, který přitom vyhrál první kolo se 40 procenty. K prezidentskému úřadu mu však nepomohlo ani to, že ho podporoval známý populista Calin Georgescu. Ten se zapsal do dějin tím, že loni v listopadu rovněž vyhrál první kolo prezidentských voleb, ovšem neradoval se dlouho, protože jejich výsledek zrušil kvůli manipulacím ústavní soud.
Pokud měl být demokratický trojboj situační zprávou o stavu evropské demokracie, pak je jasné, že ohrožení krajně pravicovými populisty nadále trvá. Další poučení se ovšem nehledá úplně snadno. Jisté je, že v Portugalsku značná část obyvatel hledá alternativu proti vládnoucímu establishmentu, tedy proti pravicovým sociálním demokratům a levicovým socialistům, kteří se u vlády střídají už od karafiátové revoluce v roce 1974. Totéž platí v Rumunsku, kde socialisté (PSD), liberálové (PNL) nebo jejich velká koalice vládnou už od počátku století. V obou zemích přitom vládní lídři čelí opakovaným obviněním z korupce, třeba v Portugalsku kvůli nim loni rezignoval premiér António Costa.
Ovšem v Polsku nepřekročily prezidentské volby kontext souboje dvou zavedených stran, liberální Občanské platformy a nacionalistického Práva a spravedlnosti (PiS), který probíhá už 20 let.
Pro všechny tři země, které se účastnily trojboje, proto platí jen elementární pravidlo, které zní – výhodu má vždycky někdo nový. Oblíbený komentátor Ventura založil stranu Chega teprve před pár lety. Kontroverzní historik Nawrocki se ještě loni prosazoval pouze v odborných kruzích. Starosta Dan si loni udělal jméno mediálním tažením proti korupci, dosud ovšem jenom v rámci hlavního města. V krizových časech prostě voliče přitáhne pouze ten kandidát, se kterým si mohou nejspíš spojit naději, že konečně bude všechno jiné a lepší.
Rada, která přišla ze tří evropských států najednou, může být nad zlato, zdá se však, že do České republiky dorazila příliš pozdě. Lídři nejsilnějších stran pro říjnové parlamentní volby se jmenují Andrej Babiš, Petr Fiala, Tomio Okamura a Vít Rakušan. S výjimkou Rakušana jsou omláceni 12 lety nepřetržitých politických bojů a také šéf Starostů je v nejužším vedení své partaje devátý rok.
V Česku je ovšem do voleb necelých pět měsíců a staří lídři obavy z konkurence nových a přesvědčivých politiků nejspíš mít nemusí.
