Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a Tomáš Maca každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Šestnáctiletý Ivor je potomkem chorvatských přistěhovalců a žije ve východní části Osla, kde se koncentrují rodiny imigrantů, ale i sociální problémy. Dřív se chtěl stát právníkem a na střední škole dokonce navštěvoval kurz, který ho měl na studium připravit. Postupně nicméně ztrácí motivaci. Nevěří, že by v norské společnosti mohl skutečně uspět, a tak začne hledat uznání na ulici.
Po boku má své „bratry“ – věrné kamarády Marca, Arjana a Jonase. První je Somálec, druhý Ind a třetí etnický Nor. Ačkoli se jejich původ liší, všichni pocházejí z nestabilního zázemí. Ivor vyrůstá s matkou samoživitelkou, Marcovi rodiče se rozvádějí, Arjan kvůli matčině závislosti skončí v dětském domově a Jonas po rozluce rodičů zůstane s násilnickým otcem.
Doma čelí finanční nejistotě, postrádají dostatečnou péči a hlavně pozitivní mužské vzory. Když je jednoho dne osloví dealer a nabídne jim, jestli by si nechtěli přivydělat, neodolají. Na sociálních sítích vidí tvrďáky s rychlými auty, drahými teniskami a krásnými ženami. Vidina, že by se jim mohli přiblížit, je příliš lákavá. A tak začne čtveřice drogy sama prodávat i brát. Postupně je vyzkouší všechny – od ketaminu přes kokain až po kombinaci extáze a LSD.
Anglicismy a kebab-norština
Román Když nám bylo míň se stal v Norsku bestsellerem. Spisovatel Oliver Lovrenski jej vydal v pouhých 19 letech, což z něj posléze udělalo dosud nejmladšího držitele Ceny norských knihkupců. Zároveň získal nominaci na prestižní norskou Bragiho cenu a dočkal se překladu do patnácti jazyků. Norský originál vyšel roku 2023, letos v květnu se kniha objevila na pultech v angličtině a nakladatelství Paseka ji před pár měsíci uvedlo také v češtině.
Překladatel Václav Křenek dostal náročný úkol. Vypravěč Ivor své divoké historky vypráví jazykem ulice, v němž se mísí anglicismy generace Z s takzvanou kebab-norštinou – sociolektem používaným dětmi arabských migrantů. Křenek se globálně rozšířený internetový slang i výrazy z Blízkého východu rozhodl v textu zachovat. Opatřil jej nicméně slovníčkem, do něhož lze pro lepší orientaci nahlédnout.
K autentickému vyznění prózy přispívá také netradiční forma. Lovrenski román poskládal ze stručných zápisků, jež připomínají příspěvky na sociálních sítích či zprávy v chatových vláknech. Čtenář tak má pocit, jako by mu Ivor a jeho kumpáni své zážitky vyprávěli ještě za čerstva, když se spolu vrací z bouřlivého večírku, bitky se znesvářenou partou nebo pátrání po zákazníkovi, který nezaplatil za dodané zboží.
Literaturu přibližuje ke komunikačním kanálům, které jsou pro generaci, o níž píše, zcela přirozené a které si žádají specifické vyjadřovací prostředky. Včetně emotikonů, které se na stránkách románu objevují, když už slova docházejí. Konzervativnější čtenáři budou mít možná problém už se samotným označením román. Vždyť Lovrenski na každé z více než dvou set stran píše mnohdy jen pár řádek a ještě bez interpunkce. Nedělá to však proto, že by souvislé vyprávění plné barvitého líčení nesvedl. Jen mu k námětu nesedělo.
V rozhovoru pro web Service95 se ostatně svěřil, že knihu původně začal psát spisovnou norštinou a pracoval s tradičně členěnými kapitolami. Po více než roce dřiny ovšem od záměru upustil. Klasický, učesaný styl mu vzhledem k zachycovanému prostředí nepřipadal dost opravdový a uvěřitelný. „Celý dosavadní rukopis jsem tehdy zahodil. Začal jsem nanovo, úplně jinak a za půl roku jsem měl hotovo,“ vzpomíná Lovrenski.
Rytmus jeho textu připomíná rapové sloky. „Tolik se toho změnilo, jenom drugs, drugs, drugs a nikdy žádný hugs, love měl člověk tolik, že moh mít kolik drog chtěl, ale člověk už nechce, člověk musí,“ sype Ivor z rukávu svá pouliční moudra. Drogy, peníze a známosti na jednu noc ho nakonec naplňují jen čím dál větší prázdnotou. S Marcem, Arjanem a Jonasem se postupně dostávají do bodu, z něhož nevede cesta zpět.
Mladí muži bez budoucnosti
„Normie life je docela nudnej, ale na každej pád měkká postel a jídlo na stole,“ radí jim v jedné pasáži starší alkoholik, když se je snaží odradit od návykových látek a násilí, k němuž se uchylují, aby si v sousedství vydobyli respekt. „Fuck it, vod devíti do pěti, hypotéka, ty prohráli, žijou svý malý životy, votročej pro co? Pro děti a krále?“ odfrkává si posměšně Ivor.
Jeho pohrdání poklidným středostavovským životem nápadně připomíná slavný úvodní monolog z filmu Trainspotting podle knižní předlohy britského spisovatele Irvina Welshe. Hlavní hrdina Mark Renton tam paroduje protidrogovou kampaň Vyber si život a vysvětluje, proč si raději vybral heroin.
Román Když nám bylo míň se oproti Trainspottingu neodehrává ve Skotsku po éře thatcherismu, ale v dnešním Norsku a skotský dialekt nahrazuje kebab-norština. I tady se nicméně setkáváme s mladými muži, kteří si připadají ztracení, nevidí žádné vyhlídky do budoucna, a tak pomocí nejrůznějších substancí unikají do jiných světů. Lovrenski zároveň podobně jako Welsh ukazuje, že každý drogový trip má svůj dojezd. Co nejdřív vypadalo jako vzrušující dobrodružství, se nakonec stává temnou noční můrou.
„Některý věci se neříkaj nikomu, jako to, že i když kluci chtějí bejt váma a k**dy s váma, tak někdy přehodíš vobrovskej ručník přes zrcadlo na skříni v pokoji, páč ze všech nejvíc chceš rozbít držku týpkovi, co se na tebe vodtamtud dívá,“ přiznává v jedné ze svých citlivějších chvilek Ivor. Když se zamiluje do arabské dívky jménem Ayla nebo vzpomíná na svou zesnulou babičku, zjišťujeme, že je ve skutečnosti dost zranitelný. Jen se ke svému mužství neumí postavit jinak než skrz silácké pózy, které zná z rapu a ulice.
Bolest prostupující mezi řádky
Závislosti ostatně románoví protagonisté podléhají hlavně kvůli neléčeným úzkostem a traumatům. Čtenáře může zamrzet, že se o jejich starých zraněních nedovídá víc. Původ potlačovaných bolestí musí hledat mezi řádky. Rodinná situace a bezstarostné časy před drogami jsou totiž pro vypravěče a jeho souputníky zjevně příliš citlivými tématy, která neradi vytahují na povrch. Když nám bylo míň je v každém případě kniha plná kontrastů. Nemilosrdný cynismus se tu střetává s nostalgií po nevinném dětství a silou přátelství, které přetrvává i ve zkaženém světě.
Dnes jednadvacetiletý Lovrenski se svému protagonistovi v lecčems podobá. Sám má chorvatské kořeny a se svým otcem se v dospívání nestýkal. K potenciálně autobiografickým prvkům ve svém románu se ovšem příliš nehlásí. „Nazývejme knihu raději fikcí,“ říká pro Service95. Pak se ale přece jenom rozpovídá. „Některé situace, jimž jsou kluci vystaveni, jsem sám zažil. S kriminalitou i drogami jsem se rozhodně setkal. Možná právě proto jsem román mohl napsat. Znám prostředí, o němž vyprávím, a vím, co se tam děje,“ dodává.
Ať už Když nám bylo míň vychází z jeho vlastních zkušeností, či nikoliv, podařilo se mu napsat prózu, která může být pro generaci Z iniciačním čtenářským zážitkem. Klipovitý způsob vyprávění dobře odpovídá na potřeby teenagerů a dvacátníků, kteří scrollují od jednoho videa k druhému. Upoutat jejich pozornost se zdá být čím dál těžší a Lovrenski dobře ví, jak si k vrstevníkům najít cestu. Ve svém debutu navíc reflektuje řadu palčivých témat – krizi maskulinity, zhoršující se duševní zdraví mladých i úskalí migrace. Na román tvořený digitálními výkřiky to není málo.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
