Konec, nebo sprint k jaderné bombě? Úder Izraele v sobě nese i velké riziko

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Páteční ráno 13. června přineslo na Blízký východ novou realitu. Rozsáhlá a precizně koordinovaná operace izraelských vzdušných sil, údajně za účasti až dvou stovek letounů, zasáhla choulostivá místa íránského režimu.

Cílem nebyla jen zařízení jaderného programu v Natanzu, ale i klíčové postavy Islámských revolučních gard, včetně jejich velitele Hosejna Salámího, a špičky íránské armády. Zdá se, že Izrael dosáhl v podstatě absolutní vzdušné nadvlády nad íránským územím (snad do té míry, že může nad Íránem provozovat i téměř bezbranné průzkumné drony). Schopnost udeřit na více místech současně, zjevně s minimálními ztrátami, je velmi přesvědčivou demonstrací síly.

Tato převaha je ovšem pouze nutnou, nikoliv postačující podmínkou pro dosažení cíle, který Izrael dlouhodobě deklaruje: zabránit Íránu ve vývoji jaderné zbraně.

Mezi bezpečnostními odborníky existuje v posledních letech poměrně široká shoda, že íránský jaderný program nebude jednoduché zastavit údery ze vzduchu. Srovnání s minulými izraelskými úspěchy, jako byl úder na irácký reaktor Osirak v roce 1981 nebo na syrský komplex Al-Kibar v roce 2007, dnes pokulhává.

V obou případech šlo o zničení jediného centralizovaného zařízení v rané fázi vývoje, navíc silně závislého na zahraniční pomoci. Íránská situace je diametrálně odlišná. Teherán disponuje rozsáhlou sítí provozů, hlubokými vědomostmi a domácí vědeckou komunitou, která dokáže program udržet v chodu. Cílů, které je nutné zasáhnout, budou určitě stovky.

V tomto kontextu dává smysl, že zdroje z Tel Avivu citované deníkem The Wall Street Journal hovoří o operaci naplánované na čtrnáct dní. Ostatně, analýzy prvního dne útoků naznačují, že podzemní provozy nebyly zasaženy vůbec a Izrael se o to zřejmě nepokoušel. I dva týdny by mohly být ovšem málo.

I když se potvrdily analýzy, že íránská protivzdušná obrana je proti modernímu útoku „křehká“, samotné cíle jsou chráněny mnohem důmyslněji – vrstvami betonu a desítkami metrů horniny. Centrifugy, které slouží k obohacování uranu, jsou sice extrémně citlivé na otřesy a prach, které může blízký výbuch způsobit, ale samotná zařízení byla postavena tak, aby útoky přestála.

Íránský program má tři klíčové podzemní lokality. Závod na obohacování paliva (FEP) v Natanzu leží zhruba osm metrů pod povrchem, chráněn vrstvami betonu a zeminy. Mnohem větší výzvu představuje palivový obohacovací závod ve Fordo (FFEP), který je zakopán 80 až 90 metrů hluboko ve skále. A u hory Kolang Gaz La nedaleko Natanzu roste nový komplex, pravděpodobně pro výrobu nejmodernějších centrifug, v hloubce odhadované na 80 až 100 metrů.

Pro zničení takto chráněných cílů by bylo s největší pravděpodobností zapotřebí opakovaných zásahů do stejného místa. Izraelské letectvo ve svém arzenálu nemá zbraně, které by se dokázaly na jeden zásah „provrtat“ až k samotným sálům s centrifugami.

Nejvýkonnější americké pumy, jako je GBU-57/B o váze přes 13 tun, by si s podobnými cíli poradily spolehlivěji, těmi ovšem židovský stát nedisponuje. Jak poznamenal penzionovaný americký generál Charles Wald, Izrael by se musel spolehnout na velký počet svých největších, zhruba dvoutunových pum. I pro Spojené státy s výrazně větším letectvem by šlo podle odhadů o operaci na několik dní.

Na druhou stranu, Írán je pro západní a především izraelské zpravodajské služby až překvapivě „průhledný“. Naznačuje to nejen samotná schopnost zasáhnout velitele Revolučních gard, ale i zprávy o nasazení dronů přímo z íránského území během úderu. To ukazuje na existenci rozsáhlé a funkční zpravodajské sítě přímo na místě. Historie ostatně napovídá, že izraelské služby měly vždy detailní informace – platilo to už před zmíněným útokem na irácký Osirak v 80. letech.

David Albright, fyzik a zakladatel Institutu pro vědu a mezinárodní bezpečnost, tvrdí, že detailní znalost konstrukce íránských zařízení může jejich fyzickou odolnost do značné míry negovat. Jeho institut analyzoval materiály z íránského jaderného archivu, který agenti Mosadu ukořistili v roce 2018 přímo v Teheránu. „Máme stavební plány, Izrael jich má ještě více. Vědí přesně, kudy vedou tunely, kde začínají, jak se klikatí, kde je ventilační systém, kde jsou zdroje energie,“ uvedl Albright v podcastu think-tanku IISS.

Podle něj není nutné zničit celý podzemní komplex, aby byl na dlouho vyřazen z provozu. Stačí zasáhnout klíčové body. Jako příklad uvádí právě areál ve Fordo.

„Byli jsme překvapeni, když jsme zjistili, že pro celou budovu existuje pouze jedna ventilační šachta. Vidíte ji na nákresech. (…) Znáte její přesnou polohu.“ Zničení takové šachty by sice nezbořilo stropy, ale mohlo by narušit chlazení a tlakové poměry do té míry, že by se areál stal na roky nepoužitelným (pravděpodobná poloha šachty byla zveřejněna, detaily jsou v tomto PDF).

Součástí izraelské strategie, jak ukázaly údery ze 13. června, byla i fyzická likvidace klíčových vědců. Jde o kontroverzní taktiku, kterou Izrael v minulosti opakovaně použil. Mezi lety 2007 a 2020 zahynulo při cílených útocích několik předních postav íránského programu.

Historie ukazuje, že takové kroky sice program jako celek nezastaví, ale dokáží ho citelně zpomalit a zkomplikovat. Vlna atentátů na íránské vědce v letech 2007 až 2020 či dřívější vražda šéfa iráckého programu v Paříži v roce 1980 sice jaderné ambice těchto zemí nezničily, ale prokazatelně je zdržely, způsobily paniku mezi personálem a výrazně zkomplikovaly jejich řízení.

Důvodem je i to, že část vědomostí v rámci podobných programů (a vlastně každé činnosti) je takzvaně „tichá“. Nejsou to informace, které lze vyčíst z příruček nebo nákresů. Jde o zkušenosti získané léty praxe, o intuici a mistrovství, které se předává přímým kontaktem a mentorstvím. V často přísně utajovaných a rozškatulkovaných programech, kde má celkový přehled jen hrstka lidí, může být ztráta každého takového experta vážnou ranou. Vražda v podobných případech tedy může „koupit čas“.

Tím se dostáváme ke klíčové otázce: Co bude dál?

Vsadí Izrael na silové řešení, o kterém se mnozí experti domnívají, že nemůže být stoprocentně úspěšné?

Bude pokračovat v úderech s cílem systematicky rozbít íránskou jadernou infrastrukturu a doufat, že se mu podaří zničit tolik jejích částí, že se obnova stane nemožnou?

Nebo je vojenská operace jen nástrojem k dosažení jiného cíle?

Možná jde o snahu donutit Írán k přijetí mnohem přísnější mezinárodní dohody o kontrole jeho programu. Nebo - a zabití nejvyššího velení Revolučních gard tomu nasvědčuje - může být skutečným cílem destabilizace a následná změna režimu.

Bez rizika to není. Pokud se Izraeli nepodaří zničit íránskou infrastrukturu beze zbytku, nebo pokud se Íránu povede část klíčového vybavení a materiálu ukrýt, bude mít Teherán po útocích o to větší motivaci získat jadernou zbraň co nejrychleji. A jeho schopnosti jsou značné.

Podle údajů Mezinárodní agentury pro atomovou energii z května 2025 disponoval Írán už tehdy více než 400 kilogramy uranu obohaceného na 60 procent (přesně 408,6 kg). Ačkoliv to je neintuitivní, od 60procentního obohacení je k materiálu pro výrobu zbraně (obohacení přes 90 procent) už jen krůček. Většina práce je v tu chvíli už hotova.

V případě politického rozhodnutí by Írán mohl získat dostatek štěpného materiálu pro první bombu během týdnů. Pravda, vytvořit účinnou hlavici pro balistickou střelu s jadernou hlavicí by trvalo podstatně déle, to je ještě jiný a technicky také poměrně komplikovaný proces. Navíc se obecně odhaduje, že zásoby íránských balistických raket jsou v tuto chvíli nejspíše malé (i v důsledku izraelského úderu z roku 2024).

Izraelský útok byl ukázkou vojenské a zpravodajské excelence. Ale to neznamená, že kýžený výsledek je zaručen.