„Moment, volá mi Zelenskyj.“ Pak ukrajinský ministr popsal události z bunkru

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Volá mi prezident,“ omluví se ukrajinský ministr zahraničí Andrij Sybiha během rozhovoru, vstává od stolu a sahá po mobilu. „Ano, Volodymyre?“ ozve se klidně. Do Prahy přijel na každoroční konferenci Globsec, teprve několik týdnů poté, co Česko navštívil ukrajinský prezident Zelenskyj s první dámou Olenou.

Setkání se odehrává na ukrajinské ambasádě v Praze za přítomnosti velvyslance Vasyla Zvaryče. Místnost je světlá, na stěně visí ukrajinská vlajka. Sybiha, který loni v září na postu nahradil tehdejšího šéfa diplomacie Dmytra Kulebu, během rozhovoru mluví ukrajinsky a vzpomíná na klíčové momenty války. Ke konci přiznává, že k některým vzpomínkám je pro něj velmi těžké se vracet.

Byl to právě on, kdo s prezidentem trávil první dny a měsíce plnohodnotné ruské invaze v podzemním bunkru pod kyjevským prezidentským palácem. Zatímco venku duněly výbuchy a ruské jednotky se blížily k městu, uvnitř se odehrávala série klíčových rozhodnutí.

„Byl druhý den války. Situace absolutně nepředvídatelná. Ale my jsme si tehdy řekli: Přežijeme to,“ popisuje Sybiha, který tehdy působil jako zástupce šéfa kanceláře prezidenta. „A právě ten druhý den se prezident Zelenskyj rozhodl – mimochodem – podat oficiální žádost o členství v Evropské unii. Druhý den. O dva dny později, a v době, kdy byly ruské jednotky rozmístěné kolem Kyjeva, byla žádost odeslána.“

Za půl roku podle něj Ukrajina získala status kandidátské země. Proces, který běžně trvá roky, zvládli během několika měsíců. „Všechno to vyžadovalo vyplnění přes 600 stran podkladů, analýz, fyzické práce. Tam jsem poznal Zelenského neuvěřitelné odhodlání,“ říká.

Jak důležité je česko-ukrajinské partnerství? Připravují se ukrajinští představitelé na možnou změnu zahraničněpolitického kurzu Prahy vzhledem k blížícím se volbám v Česku?

Česko je pro nás blízkým a přátelským partnerem. Dnes jsme podle mého názoru dosáhli nejvyšší úrovně bilaterálních vztahů – dialogu s nejvyšší intenzitou, který se odráží jak v pravidelných kontaktech na úrovni státního vedení, tak v konkrétních společných projektech. To platí především pro oblast obranného průmyslu.

Máte na mysli muniční iniciativu?

Nejen. V průběhu války jsme uzavřeli dohodu o strategickém partnerství, která skutečně odráží hloubku našich vztahů. Velmi si vážíme pomoci, kterou Ukrajině poskytlo Česko – lidé, vláda i prezident. Jsme za tuto trvalou a neochvějnou podporu hluboce vděční.

Je však třeba zdůraznit, že tato pomoc není otázkou charity. Je to investice do naší společné evropské bezpečnosti. Bezpečnost Ukrajiny znamená bezpečnost Evropy a transatlantického prostoru. Tyto hodnoty jsou neoddělitelné.

Věříme také, že český byznys bude hrát klíčovou roli při poválečné obnově Ukrajiny. Spolupráce musí být oboustranně výhodná – české firmy by z ní měly mít konkrétní přínos. Jsme připraveni sdílet své zkušenosti z bojiště a podílet se na společné výrobě, například v oblasti bezpilotních systémů. V této oblasti vidíme široké možnosti spolupráce a věříme, že podpora Česka bude pokračovat.

Ale přece jen – musíte se případně připravit na možnou změnu kurzu, že? Vnímáte nějaké náznaky fragmentace? Známky toho, že tato jednota by nemusela zůstat tak pevná?

Podpora Ukrajiny v Česku se zatím těší široké společenské i politické shodě. Přesto si uvědomujeme, že jakékoli volby mohou přinést změnu v prioritách. Sledujeme situaci pozorně, ale vycházíme z dosavadní silné a konzistentní podpory napříč celým politickým spektrem – což potvrdila i nedávná návštěva prezidenta Ukrajiny a jednání se zástupci všech parlamentních stran, včetně opozice.

Navzdory jakýmkoli možným změnám však jedno zůstává jasné – cesta k míru nebude jednoduchá, ale právě proto je důležité, aby partnerství, jako to mezi Českem a Ukrajinou, zůstala pevná a důvěryhodná. Ať už jde o humanitární pomoc, rekonstrukci, nebo diplomatickou podporu – každá forma spolupráce je dnes součástí širšího rámce, který má za cíl nejen stabilizaci regionu, ale i vytvoření podmínek pro spravedlivý, trvalý mír.

Příští týden uplyne 100 dní ode dne, kdy Ukrajina bezvýhradně souhlasila s příměřím v Džidě a přijala návrh americké strany. Rusko pokusy o klid zbraní opakovaně odmítá, a na vyjednávání posílá pouze delegaci bez skutečného rozhodovacího mandátu. Realisticky – vidíte ještě stále nějakou cestu k příměří, dokud Putin zůstane u moci?

Ukrajina je připravena na plné příměří, na souši, moři i ve vzduchu, na 30 dní, na 50 dní, na 1100 dní. Ukrajina nikdy nebyla, není a nebude překážkou pro dosažení spravedlivého míru. Právě proto jsme přistoupili na setkání v Istanbulu.

Jak byste hodnotil dosavadní výsledky těchto jednání?

Jak jste sama řekla, Rusko poslalo delegaci, která neměla žádnou váhu, a tím znehodnotilo i snahy americké strany. Byla to delegace, která nebyla schopná věcně jednat o míru, jen nám opakovala ultimáta a požadavky na kapitulaci. Ukázali tím, že to s jednáním nemyslí vážně.

Přesto k nějakým posunům došlo – po jednáních proběhla výměna válečných zajatců a proces stále pokračuje. Nedávno se zaměřili na výměnu těžce raněných a nemocných, což je pro Ukrajince velmi důležité. Ukrajina chce a bude vracet každého svého bojovníka, každé unesené dítě, každého civilistu, kterého Rusko zadržuje.

Měli Rusové na tom jednání něco připravené? Dopředu avizovali, že přinesou memorandum.

No, my jsme naši představu představili už před jednáním, Rusové svou předložili až během něj – a to nám jen znovu ukázalo, že nejsou připraveni to vážně projednávat. Spíš jen předstírají, že diplomatický proces probíhá, což je smutná facka nejen pro svět, ale i pro americkou stranu a všechny naše spojence, kteří podporují mírové snahy. Ale my věříme, že právě příměří by mohlo otevřít dveře k širším dohodám. A my jsme na to připraveni – jednat můžeme v jakémkoliv formátu.

Teď je podle nás opravdu čas na setkání na nejvyšší úrovni – tedy schůzku prezidentů. Máme zájem o setkání mezi Zelenským a Putinem, možná i v širším formátu. Přivítali jsme i zájem prezidenta Trumpa o účast na takovém jednání. A je jasné, že u jednacího stolu musí být Evropa – jsme její součástí a naše budoucnost s ní. Proto teď máme příležitost využít všechny dostupné diplomatické cesty, aby bylo Rusko donuceno přistoupit na příměří.

A samozřejmě to znamená i pokračování sankcí, izolaci Ruska a zmrazení i úplnou konfiskaci jeho aktiv. Rusko rozumí jedině síle, proto velmi doufáme, že v tomto měsíci na summitu G7 v Kanadě přijmou opravdu silný balíček sankcí. Mezi klíčové opatření bude patřit strop na cenu ropy, sankce na ruský bankovní sektor včetně centrální banky a velkých regionálních bank, a také sekundární sankce, které znemožní Rusku sankce obejít. Tyto sankce musí být tvrdé, musí Rusko přimět zasednout k jednacímu stolu.

Kreml ale doposud na jakékoli snahy o mír odpovídá raketovými a dronovými útoky, tedy eskalacím násilí. Proto si myslíme, že je na čase otevřít otázku uznání Ruska za teroristický stát – zvlášť když vezmeme v potaz naše děti, které Rusko unáší.

S ohledem na to, že se Spojené státy v poslední době částečně stáhly z role hlavního garanta evropské bezpečnosti, zůstává větší odpovědnost na samotné Evropě. Máte na Ukrajině pocit, že evropská podpora je dostatečně silná, stačí vám?

Evropa Ukrajině významně pomáhá a jsme za to velmi vděční. Podpora není jen jednorázová, ale dlouhodobá a strukturovaná. Vytvořili jsme řadu koalic ochotných stát při nás, jako je například koalice Ramstein, kterou vedou Velká Británie a Německo, zaměřené na zásadní potřeby naší armády. Tyto koalice zahrnují i specializované skupiny na drony nebo letectví, a jejich práce dodává Ukrajině důležité sebevědomí a pocit, že v této situaci nejsme sami.

Naše spolupráce s evropskými partnery je komplexní – pomáhají nám humanitárně, energeticky i obranně. Ukrajinský obranný průmysl se díky tomu rozvíjí a například kapacita výroby dronů vzrostla více než třicetkrát. Přesto ale čelíme značným finančním výzvám, protože jeden den války stojí zhruba 220 milionů dolarů. Proto uvítáme další investice, které nám umožní škálovat výrobu a posílit naši obranyschopnost.

Zároveň pokračujeme v úsilí o vstup do Evropské unie, což je klíčové nejen pro naši ekonomickou a institucionální sílu, ale také pro reformy a nastavení standardů, které si ukrajinský lid zaslouží. Tento proces bohužel blokuje jedna země, Maďarsko, přesto jsme otevřeni dialogu a věříme, že blokáda bude odstraněna.

Takže vidíte prostor pro průlom, nebo se Ukrajina bude muset připravit na dlouhodobý odpor Budapešti? My jsme prokázali maximální konstruktivitu. Ukrajina je připravena vést s Maďarskem otevřený a věcný dialog o všech složitých a citlivých otázkách naší dvoustranné agendy. Navrhli jsme přímé konzultace, jsme ochotni hledat řešení. Věříme, že tato blokáda bude zrušena. Integrace do EU je strategickou volbou Ukrajiny a také společným evropským projektem – nikoliv jednostranným rozhodnutím. Máme za sebou veškeré potřebné screeningové procedury, splnili jsme předpoklady, aby mohl být tento proces zahájen, vlastně aby se tak stalo už klidně dnes.

Spolu s Moldavskem patříme k evropskému prostoru, sdílíme evropské hodnoty i cíle. A věříme, že racionální přístup nakonec zvítězí – nejen v otázce Ukrajiny, ale v zájmu celé Evropy.

A co Amerika? Jak byste popsal současný stav vztahů mezi Ukrajinou a Spojenými státy, zejména s ohledem na výzvy posledních měsíců?

Po určitém období nejistoty jsme se vrátili na správnou diplomatickou cestu. Obnovili jsme dialog se Spojenými státy i dalšími strategickými partnery. Podařilo se nám uzavřít důležitou dohodu s USA o těžbě nerostných surovin – ta má nejen ekonomický rozměr, ale i bezpečnostní, neboť přítomnost velkých amerických podniků na Ukrajině vnímáme jako součást budoucí bezpečnostní infrastruktury.

Velký význam mělo i nedávné setkání prezidenta Zelenského s papežem Františkem ve Vatikánu. Věříme, že tyto rozhovory povedou k dalším pravidelným kontaktům a k hlubší spolupráci na všech úrovních.

Opakovaně zdůrazňujeme, že Ukrajina nikdy nepřijme mír na úkor své územní celistvosti, suverenity nebo bezpečnosti. Odmítáme jakákoliv omezení naší zahraniční politiky, včetně práva svobodně si zvolit, ke které alianci se chceme připojit – například k NATO. O tom nemá právo rozhodovat Rusko ani nikdo jiný.

Vy jste stál jste po boku prezidenta Zelenského od prvního dne. Jaké to je s ním pracovat?

Byl jsem s prezidentem Zelenským od první minuty této agrese. Byl jsem s ním v bunkru. Více než rok a půl. Tam poznáte, co znamená skutečné vedení. Co znamená velká odpovědnost. Schopnost udržet úder. Schopnost nacházet kreativní, rychlá, nestandardní řešení.

Je to o osobním příkladu. O tom, že sloužíme misi – našemu lidu. Tady. A právě takové věci inspirují ty, kteří jsou kolem. Díky nim jsme schopní držet ten úder už přes tři roky. To je něco, co si zaslouží uznání.

Prezident Zelenskyj… je to vlastně pořád velmi jednoduché. Jeho síla je i v té jednoduchosti. Odolnost. Smysl pro humor. To není maličkost. Reakce může být nedostatečná, chaos všude kolem – ale on si udrží nadhled.

Jaké to bylo být s prezidentem v začátcích války v bunkru?

Mám jednu nezapomenutelnou vzpomínku. Byl druhý den války. Situace absolutně nepředvídatelná. Ale my jsme si tehdy řekli: Přežijeme to. A právě ten druhý den se prezident Zelenskyj rozhodl – mimochodem – podat oficiální žádost o členství v Evropské unii. Druhý den. Od dva dny později a v době, kdy byly ruské jednotky rozmístěné kolem Kyjeva, žádost byla odeslána. A za půl roku jsme získali status kandidátské země.

Všechno to vyžadovalo vyplnění přes 600 stran podkladů, analýz, fyzické práce. A oni to všechno zvládli. Na tom to vidíte, tu neuvěřitelnou pracovní schopnost. Obrovská efektivita. Zdálo se mi to neskutečné, ale přesto je dnes pro mě extrémně těžké se k těm vzpomínkám vracet.