Zprávy z bojiště: Nová ruská taktika při dobývání měst je pro Ukrajinu hrozbou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Letní období mění podmínky na ukrajinském bojišti. Pevná a suchá půda nahradila měsíce dešťů a bláta, což usnadňuje operace těžké techniky a obecně nahrává ofenzivním operacím. V létě roku 2025 má potenciál k jejich vedení především Rusko.

Hlavní charakteristikou ruské ofenzivy je neustálý tlak: udržování konstantně vysoké intenzity bojů na vícero místech fronty. Generální štáb Ozbrojených sil Ukrajiny hlásí denně mezi 170 a 200 bojovými střety.

Místo velkých formací využívá ruské velení osvědčenou taktiku: útoky malých pěchotních skupin, podporované masivním nasazením dělostřelectva a klouzavých leteckých bomb, které ničí ukrajinská opevnění.

Na straně obránců se kromě přetrvávajícího nedostatku vojáků na konci jara opět projevil kritický nedostatek dělostřelecké munice. Podle zdrojů citovaných například Ukrajinskou pravdou je situace vážná. Měsíční příděl granátů pro desítky brigád rozmístěných podél celé východní fronty, od Charkovské až po Doněckou oblast, je zhruba stejně vysoký jako množství pro dvacet houfnic během bitvy o Bachmut.

Situaci dobře ilustrují slova jednoho z důstojníků z bojiště u Pokrovsku: „V současnosti dostávám pro celý prapor 120milimetrových minometů jen pět granátů na den. K efektivní obraně bych jich potřeboval třicet, a to pro jediný minomet.“

K tomuto stavu zřejmě přispěla i operace v ruské Kurské oblasti na jaře tohoto roku, která spotřebovala významné množství munice. Jednotky nasazené na ruském území dostávaly výrazně více munice než síly bránící klíčové úseky fronty v Charkovské a Doněcké oblasti.

Ukrajinská obrana je tak na mnoha místech stále více závislá na operátorech dronů, kteří se pomocí malých strojů s výbušninami snaží nahradit chybějící palebnou sílu dělostřelectva.

V oblasti bezpilotních prostředků, kde Ukrajina dlouho měla technologický náskok, se ovšem situace mění: poměr sil je dnes přinejlepším vyrovnaný a v některých aspektech začíná mít Rusko navrch, a to nejen v množství, ale i v kvalitě.

Ruské jednotky dostávají stále častěji drony, které fungují na nestandardních frekvencích, což komplikuje jejich rušení ukrajinskými systémy elektronického boje. Stále častěji se objevují i ruské FPV drony s optickým kabelem, které umožňují útoky na velkou vzdálenost.

Ruské síly toho systematicky využívají a jejich novým cílem je ukrajinská logistika. Od konce dubna se množí zprávy o útocích na nákladní automobily a pick-upy dvacet, někdy i třicet kilometrů za frontovou linií.

Terčem se stala i dříve relativně bezpečná silnice mezi Kramatorskem a Dobropilljou. Na konci května pak ruský FPV dron poprvé zaútočil přímo ve Slovjansku. Cílem Moskvy je systematicky narušovat zásobovací trasy ukrajinských jednotek.

V následujícím textu se podrobněji zaměříme na dva úseky fronty, kde byl v posledním týdnu ruský tlak nejvýraznější: na severním frontu u města Sumy a na klíčové bojiště na Donbasu v širším okolí města Pokrovsk.

Pozornost ukrajinské i světové veřejnosti se na začátku června zaměřila na Sumskou oblast na severu Ukrajiny. Zprávy o ruském postupu vyvolaly obavy z nové velké ofenzivy, podobné té, která na jaře 2024 zasáhla Charkovskou oblast. Skutečnost je ovšem o něco složitější.

Nejde o náhlý úder, ale spíše o výsledek operací, které v pohraničí probíhají s různou intenzitou už několik měsíců. Cílem Moskvy zde není, alespoň prozatím, dobytí samotného města Sumy. Snaží se o vytvoření širokého „nárazníkového pásma“ na ukrajinském území, které by mělo chránit ruské pohraničí před ukrajinskými útoky.

Během těchto operací se ruským silám podařilo obsadit několik vesnic a vytvořit pásmo o šířce zhruba osm až deset kilometrů.

V posledním týdnu se boje zintenzivnily. Ruské jednotky zaznamenaly další mírné postupy a 5. června se jim podařilo dosáhnout významného úspěchu: přerušily klíčovou zásobovací trasu mezi obcí Junakivka a městem Sumy. Ukrajinská strana si vážnost situace zjevně uvědomuje, což signalizuje i nedávný malý protiútok, jehož cílem bylo zřejmě stabilizovat frontu.

Proč se ruským silám v této oblasti daří postupovat? Důvodů je několik. Jedním z nich může být oslabení ukrajinských jednotek po již zmíněné operaci v Kurské oblasti. Klíčový je ale především charakter samotného pohraničí. Jde o takzvanou „šedou zónu“, kde je kvůli neustálé hrozbě dronů, dělostřelectva a naváděných bomb prakticky nemožné systematicky budovat obranná opevnění. Jakákoliv těžká technika, jako jsou bagry či nákladní automobily, by byla v otevřené krajině téměř okamžitě odhalena a zničena.

Zajímavé přitom je, že v bezpečné vzdálenosti za frontou se podle dostupných satelitních snímků zdá, že tempo výstavby nových obranných linií se v posledních měsících výrazně zrychlilo.

Postup v Sumské oblasti má pro Rusko i značný strategický význam. Přestože dobytí města Sumy je v současnosti nepravděpodobné, samotná hrozba je pro Ukrajinu velkým problémem.

Hornatý a zalesněný terén severně od města poskytuje útočníkům ideální pozice pro dělostřelecké a především dronové útoky na samotné město. A co je možná ještě důležitější, neustálý tlak na tomto úseku fronty nutí ukrajinské velení, aby zde drželo vázané cenné zálohy, které by potřebovalo na kritičtějších úsecích fronty – především na Donbasu.

Hlavní tíha ruské letní ofenzivy však i nadále leží na Donbasu. Ačkoliv ruské jednotky u města Pokrovsk v posledních týdnech dosáhly administrativní hranice sousední Dněpropetrovské oblasti, což je pro Kreml symbolicky důležité, zdá se, že hlavní úsilí se nyní přesouvá o něco severovýchodněji. Cílem je zřejmě klíčové město Kosťantynivka, důležitý dopravní uzel a průmyslové centrum.

Soustavný tlak v posledních dnech donutil ukrajinské síly k ústupu z oblasti města Toreck, aby se vyhnuly hrozícímu obklíčení. Tímto postupem si ruská armáda připravuje půdu pro budoucí operace právě směrem na Kosťantynivku. Už nyní z nových pozic zintenzivňuje útoky na ukrajinskou logistiku přímo ve městě.

Hlavním principem ruské taktiky na Donbasu ovšem není dobývání měst v pouličních bojích, jak tomu bylo v Bachmutu či Avdijivce. Je jím vytváření neustálé hrozby obklíčení, která nutí obránce k ústupu na nové, méně výhodné pozice. Někteří analytici se tak domnívají, že Rusko by mohlo tuto strategii aplikovat ve velkém měřítku.

Ruské síly by se mohly pokusit v tomto prostoru vytvořit rozsáhlé „kleště“ postupem ze dvou směrů – od západu, z výběžku mezi Pokrovskem a Kosťantynivkou, a od východu, z oblasti Časiv Jaru.

Jejich cílem by v takovém případě nebyla přímo Kosťantynivka, ale mohly by se ji pokusit obejít a zaútočit na Družkivku, další velké město v takzvané kramatorské aglomeraci. Tímto manévrem by fakticky „odkrojily“ velkou část území, aniž by musely svádět náročné boje o každou ulici.

Takový scénář je pro Ukrajinu o to nebezpečnější, že Kosťantynivka má značnou geografickou nevýhodu. Leží v nížině, která je obklopena strategickými výšinami v oblasti Torecku a Časiv Jaru. Pokud by se ruským silám podařilo tyto výšiny plně ovládnout, získaly by úplnou palebnou kontrolu nad samotným městem a zásobovacími trasami.

Ukrajinské síly tak bezpochyby čelí náročnému letnímu období. Ruská strategie opotřebovávací války, zaměřená na pomalé, ale vytrvalé územní zisky a systematické ničení logistiky protivníka, prozatím přináší Moskvě výsledky. Fronta se sice neposouvá dramatickými skoky, ale pomalý postup ruských sil pokračuje.