Nová ruská vzdušná taktika funguje. Je to varování i pro Západ

Noc co noc se nad ukrajinskými městy rozeznívají sirény. Není to nový zvuk, válka trvá už přes tři roky. Co se však dramaticky změnilo, je intenzita a charakter vzdušných útoků.

V loňském roce Rusko vysílalo průměrně zhruba něco přes 100 útočných dronů Šáhid týdně. Na jaře 2025 tento počet podle ukrajinských údajů (shromážděných například think-tankem CSIS) vzrostl na více než tisíc týdně. Což znamená, že i pokud by se úspěšnost obrany nijak nezměnila – a to není tváří v tvář mase ruských dronů úplně pravda – počet dronů, které dosáhnou cílů, se desetinásobně zvýší.

Rusko tak začíná slavit úspěch s metodou, která se označuje stále častěji termínem „masová přesnost“. Nejde o oxymóron, jak by se mohlo na první pohled zdát. Koncept „masové přesnosti“ popisuje novou realitu bojiště, kde ničivého strategického efektu nedosahují pouze technologicky nejvyspělejší a nejdražší zbraně, ale především obrovské množství relativně levnějších, avšak stále dostatečně přesných útočných prostředků.

Původní íránské drony Šáhid, které Rusko nyní masově vyrábí v licenci a technologicky vylepšuje, se staly symbolem této změny. Ale nejde jen o ně. Moskva kombinuje roje bezpilotních letounů s vlnami řízených střel a balistických raket, aby systematicky přetížila, opotřebovala, a nakonec prolomila ukrajinskou obranu.

Vzdušná válka nad Ukrajinou tak vstupuje do nové ničivé fáze. Koordinované nasazení i poměrně jednoduchých zbraní dosahuje strategických cílů, odhaluje technické a ekonomické limity tradiční obrany. Ukrajina, navzdory obrovskému nasazení, západní pomoci a horečným inovacím, čelí rostoucímu tlaku na své zdroje.

Jak již bylo řečeno, symbolem nové ruské strategie jsou bezpilotní letouny Šáhid-136, respektive jejich ruská verze Geran-2. S odhadovanou cenou mezi dvaceti a padesáti tisíci dolary za kus představuje zlomek nákladů na sofistikované střely s plochou dráhou letu.

Rusko jich však podle odhadů ukrajinské rozvědky a západních analytiků v roce 2024 vyrobilo téměř šest tisíc. Plánuje přidat roční produkci deseti tisíc ještě levnějších klamných dronů Gerbera, které mají za úkol pouze imitovat radarový podpis Šáhidu, a tím dále ředit pozornost a zdroje obránců. K tomu je třeba připočíst odhadovanou roční produkci více než 1200 střel s plochou dráhou letu a několika stovek balistických raket krátkého a středního doletu. Arzenál pro zahlcení je tedy pestrý.

Od loňského podzimu jsme tedy svědky dramatické eskalace. Ukrajinská data ukazují, že zatímco před zářím 2024 Rusko vypouštělo průměrně kolem 130 Šáhidů týdně, do letošního března jejich počet vzrostl na přibližně 1100 týdně. Útoky přicházejí téměř denně, často v několika vlnách a z různých směrů – z Krymu, Krasnodarského kraje i z oblastí hraničících s Ukrajinou na severu. Cílem je maximálně zkomplikovat práci protivzdušné obrany.

Samotné Šáhidy procházejí neustálým vývojem. Jak pro Kyiv Independent popsali ukrajinští obránci, nové verze létají rychleji – namísto původních zhruba 200 km/h dosahují rychlosti přes 400 km/h, s rekordními záznamy blížícími se 500 km/h. Operují také ve větších výškách několika kilometrů, mimo dostřel obranou často používaných kulometů.

Primárně ale nejde ani tak o kvalitu použitých dronů, ale již zmíněné vyčerpání ukrajinské obrany –především drahocenných a omezených zásob účinných protivzdušných střel. Každý levný Šáhid, který donutí Ukrajince vystřelit raketu v hodnotě statisíců či milionů dolarů, je z ruského pohledu ekonomickým vítězstvím.

Vzniká tak nebezpečná mezera, zejména ve schopnosti zasahovat cíle ve větších výškách. Zatímco dříve drony létaly často nízko nad terénem, aby se vyhnuly radarům, v poslední době zřejmě v reakci na nedostatek střel pro ukrajinskou protivzdušnou obranu v některých případech létají výše, mimo dosah pozemních kulometných týmů. Nad cílovou oblastí pak přecházejí do strmého až střemhlavého letu.

Navíc vytvoření – byť dočasných – „děr“ v obranném deštníku může otevřít cestu pro údery cennějšími a ničivějšími zbraněmi na strategicky významné cíle.

Ukrajinská obrana přitom je v mnoha ohledech prvotřídní. Používá zajímavou směs sovětských, západních i nových, ryze ukrajinských řešení. V zemi vzniká celá řada projektů na vývoj a výrobu vlastních „stíhacích dronů“ – malých, rychlých a levných bezpilotních letounů navržených k ničení nepřátelských dronů buď přímým nárazem, nebo explozí v jejich blízkosti. Cena některých se podle dostupných informací pohybuje od několika stovek po zhruba pět tisíc dolarů, což by dramaticky zlepšilo poměr cena/výkon.

Významnou roli hraje a bude hrát elektronická válka, tedy rušení navigačních a komunikačních systémů útočících dronů, které je sice fyzicky nezničí, ale může je odklonit, nebo donutit k pádu. Ve výhledu se hovoří o nasazení laserových zbraní nebo plně automatizovaných protiletadlových děl s pokročilým zaměřováním, ale jejich masové a efektivní nasazení je otázkou budoucnosti.

I zbraně založené na ověřených principech (radarem řízené protiletadlové kanóny) je totiž zapotřebí začít vyrábět v množstvích, která byla ještě před několika lety naprosto nepředstavitelná. Ideálně po tisících, pokud by měly pokrýt významnou část možných cílů jen na Ukrajině.

Zatímco Ukrajina a její spojenci hledají řešení pro současné problémy, je dobré se také ptát, co bude ve vzdálenější budoucnosti. Pochopitelně se nabízí možnost, že případný konflikt mezi Ruskem a NATO – který ruská propaganda neustále připomíná v mnoha různých podobách – by se mohl vyvíjet podobně jako vzdušná válka na Ukrajině.

Ruské jaderné zbraně by v takové představě mohly sloužit jako odstrašující prostředek proti přímému pozemnímu útoku NATO. A v takovém scénáři by část Evropy mohl čekat podobný vývoj jako dnes Ukrajinu: dlouhá válka s každodenními nálety, které obrana nedokázala stoprocentně zastavovat.

Historie se ovšem málokdy opakuje tak přesně. V případě konfliktu se západními zeměmi by Rusko postupovalo nejspíše jinak. Například Fabian Hoffmann, bezpečnostní analytik specializující se na raketové systémy, argumentuje, že Rusko si je dlouhodobě vědomo své ekonomické a průmyslové zaostalosti ve srovnání s kombinovanou silou evropských států NATO, natož s připočtením Spojených států. Proto ruské vojenské plánování, jak naznačují veřejně dostupné strategické dokumenty, upřednostňuje scénář krátké, avšak extrémně intenzivní kampaně.

V takové variantě by masivní raketové a dronové údery, zejména v úvodní fázi konfliktu, hrály klíčovou roli. Cílem by nebylo ani tak totální zničení vojenského potenciálu NATO, jako spíše způsobení šoku a také demonstrace odhodlání k boji všemi prostředky. To by mělo přesvědčit alianční lídry, že další boj bude drahý finančně i lidsky.

Skutečnost, že Rusko podle dostupných informací významnou část své současné produkce raket dlouhého doletu neumisťuje na ukrajinské bojiště, ale skladuje, tuto hypotézu jen posiluje. Moskva se podle všeho připravuje i na jiné eventuality, včetně možné konfrontace s NATO.

Aliance v posledních desetiletích spoléhala při obraně proti konvenčním vzdušným útokům (ne těm jaderným) na své protiraketové a protivzdušné obrany. Současné tempo produkce munice pro tyto systémy v Evropě ovšem je žalostně nízké – odhaduje se, že kombinovaná evropská produkce střel země-vzduch dosahuje sotva několika stovek kusů ročně. A střely určené k obraně proti balistickým raketám se v Evropě nevyrábí prakticky vůbec.

Rusko proti tomu produkuje více než tisíc střel s plochou dráhou letu a tisíce (možná více než 10 tisíc) dronů. Ukrajinská zkušenost přitom jasně ukazuje, že protivník schopný vyslat „masu“ přesně naváděných útočných prostředků může rychle přesytit i technologicky vyspělou obranu. Strategie, která sází na obrovské množství „jakž takž“ účinných a přesných zbraní, slaví úspěch.