Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Země, které mají ambice pořádat mistrovství světa ve fotbale, jednu z globálně nejsledovanějších sportovních a společenských událostí, to obvykle berou jako příležitost vylepšit svůj brand. Ukázat se v tom nejlepším světle nebo dokonce rozptýlit nedobrou pověst, kterou si z minulosti nesou. Říká se tomu „soft power“.
Spojené státy, spolu s Mexikem a Kanadou, hlavní pořadatel letošního šampionátu, se zjevně rozhodly pro neobvyklý postup: Potvrdit, že se z nich po vzoru svého prezidenta stává čím dál arogantnější, ale i uzavřenější a nepřátelsky působící země, která zbytkem světa otevřeně pohrdá a nevynechá jedinou šanci ho trochu pošikanovat, pokud se objeví ta šance.
Nepustíte do země nejlepšího afrického rozhodčího, protože je ze Somálska. Pak trochu podusíte s vízy íránskou výpravu, což jistě nejsou reprezentanti toho nejsympatičtějšího režimu na světě, ovšem když už jste se rozhodli pořádat největší fotbalovou akci všech dob, asi jste měli být smířeni, že k vám mohou přijet ledasjaké výpravy. Pravda, v době, kdy byl USA šampionát přidělen, patrně nikdo neočekával, že by se Spojené státy měly stát historicky první hostitelskou zemí, která je ve válce s jedním z účastníků turnaje.
Šampionát teprve začíná, ale už teď to trochu smrdí průšvihem. Den před startem bylo k dispozici ještě zhruba 180 tisíc lístků - a tisíce prázdných míst na zápase Čechů s Korejci ukázaly, že to asi nebude omyl. Přepálené ceny a bohužel taky aktuální pověst Spojených států způsobily, že se ani zdaleka nenaplňují sny o přílivu bohatých turistů - fotbalových fanoušků. To se samozřejmě může ještě změnit, až za námi budou většinou nudné základní skupiny a na řadu přijdou zápasy, v nichž půjde o všechno, ale všeobecná skepse je zjevná. Odhady organizátorů třeba tvrdily, že jen do New Yorku přijede v době šampionátu 1,2 milionu fanoušků - tamní hotely teď realisticky očekávají zhruba půlku.
Zaslouženou všeobecnou sodu ale dostává především hlavní pořadatel - světová fotbalová federace FIFA, což je slovy britského komika Johna Olivera „mezinárodní zločinecká organizace pořádající příležitostně i fotbalové zápasy“.
Její prezident Gianni Infantino, muž s italským, švýcarským a libanonským občanstvím, svou organizaci dostatečně ztrapnil, už když loni v prosinci udělil Donaldu Trumpovi historicky první Cenu míru FIFA. Byla to pozoruhodná šaškárna, nicméně někteří vcelku střízliví pozorovatelé to vysvětlovali jako pragmatický krok: S prezidentem USA prostě musíte jednat jako s přerostlým dítětem. A náplast za stále nepřicházející Nobelovu cenu míru měla zajistit, že se Trumpova administrativa bude aspoň během šampionátu chovat vstřícněji - třeba právě v otázce víz a vstupu do země.
Dnes už víme, že to tak úplně nevyšlo a turnaj v USA se tak stal vyvrcholením historického hattricku FIFA, která má mimochodem více členských států (211) než OSN (193).
Před osmi lety se hrálo v Rusku. Bylo to ještě před plnohodnotným útokem na Ukrajinu, ovšem čtyři roky po Krymu, a pokud vás zajímá, koho Rusové v soutěži o pořadatelství porazili, bylo to Španělsko s Portugalskem, Belgie s Nizozemskem a taky Anglie. Země, která moderní fotbal zrodila, má dnes patrně nejlepší fotbalovou infrastrukturu na planetě, nejbohatší ligu, ale jediný světový šampionát se tam konal v roce 1966.
Ve stejný den roku 2010 rozhodl výkonný výbor FIFA kromě úspěchu Ruska rovnou i o přidělení mistrovství pro rok 2022: Favority byly už tehdy Spojené státy, vyhrál ovšem Katar, země, kde se vzhledem ke klimatickým podmínkám nedá v létě fotbal vůbec hrát, takže se turnaj konal až v prosinci 2022, což dokonale rozsekalo celou pravidelnou sezonu. Při stavbě moderních stadionů zemřelo podle důvěryhodných odhadů až 6500 dělníků dovezených z celého světa (Katar přiznal 500 obětí.)
Nepřekvapí, že z přidělení obou turnajů se stala obří korupční kauza, během níž někteří funkcionáři FIFA radši rovnou přiznali, že svůj hlas vyměnili za úplatky - další to popírali, ale nebylo jim to moc platné.
Snažil jsem se všechny tyhle důvody, proč se letos ani já, celoživotní fotbalový fanoušek, nemůžu nějak dostat na vlnu nadšení ze začínajícího šampionátu, vysvětlit ve čtvrtek večer v ČT24. Přítomný režisér Jakub Kohák to nevydržel a houknul na mě něco jako: „Ty vole, seš starej, je to nejlepší fotbal, co můžeš vidět, máš se na to těšit!“ A víte co: Nejspíš má pravdu.
Protože nakonec to dopadne jako před čtyřmi lety a mistrovstvím v Kataru. Strávil jsem tenkrát spoustu času vysvětlováním, proč se tahle akce neměla konat v zemi, kde každý fanoušek fotbalu už dávno vlastní svůj vlastní klub v Evropě. Nepochybně jsem i několikrát zopakoval, že se nejspíš na přenosy ani nebudu dívat, protože o co bych asi tak přišel? Globální fotbalový kapitalismus způsobuje, že všichni nejlepší fotbalisté světa hrají asi tak ve čtyřech ligách v Evropě. Stačí si v sobotu v poledne zapnout televizi, zvednout se od ní v neděli večer a v týdnu si to ještě zpestřit Ligou mistrů.
Jenže pak turnaj začal a já - jako pokaždé od roku 1982 - koukal. A nelitoval. Tehdejší finále Argentina-Francie aka „Messi vs. Mbappé“ byl bezpochyby jeden z nejlepších zápasů, který jsme kdy viděli.
Člověk je slabý a jen těžko odolává pokušením. Ano, já vím, Trump, ponižování, zkorumpovaná FIFA, která udělá všechno, aby vám nakonec za balík úspěšně prodala i píchlou mičudu…
Ale pak to celé začne a mají vás a vědí, že to i příště bude vypadat úplně stejně a vy stejně vstanete v pátek ve čtyři ráno, abyste viděli, jak národní tým podle očekávání prohrává s Jižní Koreou.
