Ancelotti je král Ligy mistrů. Teď má vyhrát s Brazílií titul

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když bylo Carlu Ancelottimu 33 let, musel kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům pověsit kopačky na hřebík. O jeho dalším osudu však bylo jasno. Coby fotbalista patřil mezi nejkreativnější italské záložníky své doby. Co mu scházelo na rychlosti a dynamice, to vynahrazoval unikátním periferním viděním a taktickou inteligencí. Skvělý předpoklad pro to stát se úspěšným trenérem.

O pouhé tři roky později už trénoval druholigovou Reggianu, se kterou ihned postoupil do Serie A. Po jediné sezoně si ho vybrala tehdy slovutná Parma, za kterou hrál třeba mladičký Fabio Cannavaro nebo Gianluigi Buffon, ale také jména jako Gianfranco Zola nebo Hernán Crespo. Tohle angažmá příliš nevyšlo, přesto na něj v únoru 1999 ukázal Juventus, aby na lavičce nahradil legendárního Marcela Lippiho.

Tam poprvé ukázal prvek, jenž ho zdobil celou trenérskou kariéru – schopnost přizpůsobit se hvězdám a nejlepším hráčům týmu, netrvat dogmaticky na svých principech. Ač do té doby hrál výhradně s rozestavením 4-4-2, zde ustoupil, aby jednomu ze svěřenců umožnil pohybovat se s větší volností na podhrotové pozici. Jmenoval se Zinedine Zidane.

Schopnost improvizovat a skvěle vycházet s hráči si přenesl i do AC Milán, jehož trenérem se stal v roce 2001. O dva roky později získal svou první z pěti trofejí pro vítěze Ligy mistrů, když ve finále porazil právě Juventus, svého bývalého zaměstnavatele.

Turínští ho překvapili, když vykartovaného Pavla Nedvěda v záloze nahradil Gianluca Zambrotta a post levého obránce obsadil Paolo Montero. On proto okamžitě změnil plány a kanonýru Andreji Ševčenkovi poručil, aby se vyměnil s Ruiem Costou, jelikož ukrajinský útočník si díky své rychlosti s obráncem Juve poradí snáze. Plán vyšel.

„Jestli byl Carlo v něčem opravdu dobrý, byla to příprava na velké zápasy,“ vzpomínal po letech Ševčenko. „Vždycky dokázal tým skvěle nachystat po taktické stránce a najít správný způsob, jak nás namotivovat.“

V AC Milán nakonec zůstal osm let, dodnes je jeho nejdéle v kuse působícím manažerem. Éra úspěšného týmu Rossoneri na začátku tisíciletí, jenž patřil k nejsilnějším celkům na světě a hlavním favoritům na výhru v Lize mistrů, je pro každého fanouška pevně spojena s charismatickým „Carlettem“ na lavičce.

Do finále Champions League se s klubem dostal celkem třikrát, na Istanbul 2005 by ale nejraději zapomněl. To, co je pro Vladimíra Šmicera nejblyštivější okamžik kariéry a pro Liverpoolské symbol nefalšovaného fotbalového zázraku, je pro příznivce červeno-černých barev hotovou noční můrou. Obrat z 0:3 v poločase a prohra na penalty je dodnes možná tím nejpozoruhodnějším, co se kdy v Lize mistrů odehrálo.

O dva roky později si Ancelotti spravil chuť, když týmu z Anfieldu prohru v souboji o trofej vrátil. Od té doby koučoval finále Ligy mistrů ještě třikrát a pokaždé vyhrál. Asi nepřekvapí, že pokaždé na lavičce Realu Madrid. Než ale přišlo první angažmá na San Bernábeu, střihl si ještě působení v Chelsea, kde získal double, a v Paris Saint-Germain. I díky těmto dvěma zastávkám je dnes jediným koučem na světě, který získal titul ve všech top pěti fotbalových ligách.

„Pro mě Carlo není jenom trenér. Je to můj přítel, je to úžasný člověk. Jeho největší předností je, že si s každým hráčem dokáže vytvořit ten správný vztah, díky kterému z něj vymáčkne maximum,“ vysvětluje Ševčenko. To potvrzují i slova Zlatana Ibrahimoviče, který přitom zdaleka s každým koučem nevyjde – zeptejte se třeba Pepa Guardioly.

„Jednou, to už nebyl v PSG, jsem mu zavolal. Zdravím, pane, jak se máte? Odpověděl Prosím tě, neříkej mi pane. Už tě přece netrénuju. Říkej mi buď Carlo anebo kamaráde,“ vyprávěl s úsměvem švédský útočník.

Legendární Paolo Maldini vzpomíná na hraní v Miláně pod Ancelottim jako na nejkrásnější léta svého života. Abyste ale byli jako manažer úspěšní, nestačí dobře vycházet jen s hráči, tedy svými podřízenými. Musíte dobře komunikovat a jednat i se svými nadřízenými. A jen málokterý trenér měl tolik zajímavých bossů jako právě šedovlasý Ital.

Na San Siru byl jeho šéfem Silvio Berlusconi, vlivná postava italského byznysu i politiky. V Chelsea měl hlavní slovo Roman Abramovič, pro kterého byla sezona bez trofejí neodpustitelným neúspěchem. V Paříži poznal nastupující katarské vedení překypující ambicemi a v Bayernu, kde získal titul z Bundesligy, byl jeho nadřízeným ikonický Uli Hoeness, o jehož složité povaze už vyprávěl nejeden hráč nebo trenér německého giganta.

Excentrický majitel Neapole Aurelio De Laurentiis, kde Ancelotti působil po prvním odchodu z Realu, je pomyslnou třešničkou na dortu. Není proto divu, že ve své knize Tiché vedení, kterou napsal v roce 2016, věnuje slavný kouč celou kapitolu tématu, jak co nejlépe a nejefektivněji jednat s nadřízenými. A popisuje zkušenosti s funkcionáři a řediteli, jimž se musel zpovídat z nevýrazných výkonů nebo špatných výsledků.

Zatímco pro starší čtenáře bude rodák z regionu Emilia-Romagna spojen především s nabitým týmem AC Milán, mladší fanoušci budou mít jasno – Carlo rovná se Real Madrid. V roce 2014 s klubem získal La Decimu, legendární desátou trofej pro vítěze Champions League. O rok později byl odvolán, ale v covidu se do klubu vrátil a jeho druhé období v Madridu trvalo rovné čtyři roky.

Během nich získal dva další triumfy v Lize mistrů a kariéru klubového trenéra skončí s fenomenální bilancí: šest finále LM, pět vítězství. Pep Guardiola, Zinedine Zidane a legendární liverpoolský kouč Bob Paisley mají tři.

O to překvapivěji vyzní fakt, že za pětadvacet let trénování špičkových evropských klubů má Ancelotti „pouze“ šest ligových titulů. Jednou triumfoval v Chelsea, Paříži a Bayernu Mnichov. Za šest let v Realu vyhrál La Ligu dvakrát. A i když to leckoho bude šokovat, za dlouhých osm let v AC Milán s jedním nejsilnějších celků planety ovládl Serii A jen jednou.

Pro srovnání, za podstatně kratší trenérskou kariéru má Antonio Conte titulů také šest a Pep Guardiola dokonce dvanáct. Ligové soutěže nikdy nebyly Ancelottiho specialitou. Zato Liga mistrů, ta by mohla nést jeho jméno. Carlova soutěž.

Tato predispozice by mu mohla hrát do karet i při jeho dalším angažmá. Koncem na lavičce Realu Madrid (který mimochodem prezident Bílého baletu Florentino Pérez oplakal) se nejspíše uzavřela jeho kariéra coby klubového kouče. Dlouho očekávané se pak stalo skutečností a Ancelotti je nyní trenérem brazilského národního týmu. Nastává nová etapa, italský kouč poprvé v životě povede reprezentaci. A rovnou tu nejslavnější na světě.

Tedy tým, který je z principu plný hvězd, se kterými je třeba vycházet. Mužstvo, se kterým nemusíte vyhrávat každý týden třicetkrát po sobě, ale je třeba uspět ve správnou chvíli v důležitých momentech. A především, načasovat formu na vyřazovací fázi závěrečných turnajů. A v zápasech „tady a teď“ dostat ze svého týmu maximum. Napadá vás snad někdo lepší než Ancelotti?

Brazílie je pro spoustu fanoušků stále tou nejfotbalovější zemí na světě. Pět titulů ze světového šampionátu ostatně nemá žádný jiný tým. Ten dosud poslední se však datuje do roku 2002, kdy kanárci uspěli v Japonsku a Jižní Koreji. K trofeji je tehdy dotáhli „originální“ Ronaldo, Rivaldo, Ronaldinho nebo Cafú. Pravěk.

Od té doby přišly jen čtyři konce ve čtvrtfinále a jedna bramborová medaile na domácím mundialu, které předcházel ostudný sedmigólový výprask od Německa. Selecao, jak se mužstvu ve žlutých dresech říká, navíc nezáří ani na kontinentální úrovni - z posledních šesti ročníků turnaje Copa América vyhrálo jen jeden. Na takovou bilanci Brazilci nejsou zvyklí.

I když je mezinárodní fotbal obecně považován za méně náročný než ten klubový, zejména kvůli objemu práce a počtu zápasů, tlaku se tady Ancelotti přesto nevyhne. Spíše naopak. Tím, čím je Real Madrid mezi kluby, je Brazílie mezi reprezentacemi. Fotbal zajímá všechny a všude a neúspěch se nepřipouští. Italský kouč si bude žít jako král, dle listu The Guardian dostane k dispozici luxusní bydlení, neprůstřelné auto s řidičem, vlastní ochranku a také soukromý tryskáč, kdyby si chtěl kdykoliv zaletět do Evropy.

Na oplátku ale budou očekávat skvělé výsledky, líbivou hru a především – trofej z mistrovství světa 2026, které se bude konat v USA, Kanadě a Mexiku. I proto je třeba se obklopit těmi správnými lidmi. Ancelottiho volbou na pozici asistenta má být údajně Kaká, jeho bývalý svěřenec z AC Milán, držitel Zlatého míče a jeden z nejtalentovanějších záložníků historie.

„Když se reprezentace bude domnívat, že jí můžu nějak pomoct, myslím, že jsem na to připraven. Přestal jsem hrát v roce 2017, od té doby na sobě pracuji. Studoval jsem sportovní byznys na Harvardu, trenérské kurzy. Když ta příležitost přijde, jsem připraven sloužit našemu národního týmu,“ řekl Kaká s pokorou brazilské televizi.

Právě s nejlepším fotbalistou světa roku 2007 se pojí jedna z nejzábavnějších historek v trenérově autobiografii. Když ho v létě 2003 vyzvedával na milánském letišti Malpensa coby novou posilu ze Sao Paula, v první chvíli se zděsil. Tehdejší kouč Rossoneri viděl moulovsky vypadajícího šprta s ulízanými vlasy. „Vůbec nevypadal jako brazilský fotbalista, spíš jako jeden ze svědků Jehovových,“ vzpomínal Carlo. „Na hřišti jsem ale potom zjistil, že tenhle člověk s Bohem mluví napřímo.“

Jeden z nejlepších trenérů v historii fotbalu se ujímá nejlepšího národního týmu na světě. Těmito pompézními slovy uvedli Ancelottiho působení na oficiální tiskové konferenci na konci května. Té se zúčastnilo na 250 novinářů z celého světa, kouč dosud posledních brazilských mistrů Luiz Felipe Scolari svému kolegovi osobně předal reprezentační bundu a popřál mu štěstí. Bude ho jistě potřebovat.

Pro Brazilce je totiž kopaná náboženstvím. A Carlo Ancelotti se právě stal hlavou místní fotbalové církve.