Itálie 1990 je symbol. Komunisty vystřídala svoboda, mohlo se na fotbal

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Poprvé se něco takového legálně smělo. Československo z hranic odstranilo ostnaté dráty a ve velkém se mohlo v roce 1990 na fotbal do Itálie. Ano, na západ. Bez povolení, bez strachu, že je potřeba zašívat peníze do sedaček v autě, prostě jen tak. Tak jedeme na mistrovství světa!

Zážitek je pořád silný po 35 letech i pro samotné hráče. „Je to už strašných let, takže vzpomínky zase tak čerstvé nejsou. Ale jedno si pamatuju moc dobře. Když hrála reprezentace venku, nezažili jsme moc velkou diváckou kulisu. Do Itálie najednou jezdily od nás plné autobusy,“ vybaví si okamžitě Luboš Kubík.

Dnes je mu 61 let, tehdy byl jedním z nejlepších fotbalistů země, hráč s geniální levačkou, extrémně chytrý. Emigroval v roce 1988, po čase začal hrát ve Florencii, kde se shodou okolností 10. června 1990 hrál první zápas mistrovství světa proti USA. Taky šlo o unikátní věc: on a Ivo Knoflíček, dva emigranti, nakonec nastoupili.

Všemu tedy nejdřív předcházelo hlasování v kabině, jestli je tým přijme. Kvalifikace se dohrávala ještě za komunismu a neexistovalo, aby si někdo, kdo opustil republiku bez dovolení, zahrál za reprezentaci. Traduje se, jak trenéři Jozef Vengloš s Václavem Ježkem nachystali takové klima, aby hlasování dopadlo pro přijetí obou hráčů do týmu.

I tohle byl symbol nových pořádků, ne jenom otevřené hranice. Bylo třeba si najít cestu, jak se začít vypořádávat s minulostí, která právě skončila.

Doma se konaly 8.-9. června první svobodné volby, další den Československo startovalo na MS ve fotbale. Události letěly za sebou ve zběsilém tempu. Reprezentace vyhrála nad USA 5:1, Tomáš Skuhravý dal dva ze svých pěti gólů na MS. Současný trenér národního týmu Ivan Hašek šel s kapitánskou páskou tleskat narvaným tribunám s vlajkami. Zbytek týmu ho následoval. Z ochozů se linulo: „Hoši děkujem.“

Slyšet bylo i heslo sametové revoluce „už je to tady“.

„Bydleli jsme v městečku Montecatini. Naši fanoušci spali všude možně po parcích a doprovázeli nás, kde se jen dalo. Byl to pro nás neuvěřitelný zážitek, hráli jsme téměř jako doma. Moc se nám to líbilo,“ líčí pro Seznam Zprávy Luboš Kubík.

Na poslední větě je dobře vidět extrémní rozdíl, kam se profi sport vyvinul. Dnes na velkých turnajích čekají fanoušci před velkými hotelovými resorty, jestli náhodou nezahlédnou hvězdu přes okno autobusu.

Hráči s nimi komunikují přes sociální sítě. Jakmile se největší hvězda zapojí do konverzace, ihned získává tisíce srdíček.

Před 35 lety v době bez internetu a telefonu v kapse pravidla fungovala trochu jinak. „Na tohle vzpomínáme dodnes,“ usměje se Kubík. „Do Itálie přijeli kluci z Pardubic, ze Svitav nebo z Vysokého Mýta. Vyšli jsme z hotelu a bavili se s nimi. Všechno na klid, na pohodu, žádná blokace. Ani jsme si neuvědomovali, jak výjimečná ta chvíle je,“ usměje se při vzpomínce elegán, který na MS vstřelil jeden gól v osmifinále proti Kostarice.

Nyní má MS v Itálii pozici ikonického turnaje. Maskot „Ciao“, který připomínal figurku z Lega s fotbalovou hlavou, se stal symbolem, na který se těžko zapomene. Taky československé obchody se sklem a porcelánem prodávaly nádobí s maskotem. Na trh se jich dostalo tolik, že i po deseti letech od turnaje jste do hrnku mohli dostat čaj, nebo se na talířek s „Ciaem“ servírovaly bábovky.

Turnaje se účastnily hvězdy jako Diego Maradona, Roberto Baggio, Georghe Hagi, Ruud Gullit, Lothar Matthäus nebo Carlos Valderrama. Angličan Paul Gascoigne ve 23 letech vypadal, že by mohl změnit celý fotbal.

Druhý pohled ale taky říká, že se jednalo o jedno z nejhorších MS, které se do té doby hrálo. Nepadaly góly. Vyhrálo sice Německo, které si drželo stabilní formu od začátku turnaje do konce. Navíc se snažilo hrát ofenzivně, což v Itálii nebylo úplně běžné. Jenže třeba Argentina, druhý finalista, nastřílela v sedmi zápasech jen pět branek.

Pro Československo to ovšem vždycky bude památeční turnaj. Určitě kvůli výjimečné atmosféře s nádechem nového pocitu svobody. Hráče v Itálii přišla pozdravit i bývalá gymnastka Věra Čáslavská. Sedminásobná olympijská vítězka tou dobou už zastávala pozici poradkyně prezidenta Václava Havla.

Navíc se týmu dařilo i výsledkově.

Trenér Jozef Vengloš si užíval, že tým, který vedl s Václavem Ježkem, ostatní podceňují. „První zápas proti USA byl památný,“ přikývl Vengloš pro oficiální kanál FIFA. Měl na mysli změny, které se děly doma, i fotbal v Itálii. „Trenér Ameriky předem říkal, že by tam měli určitě porazit Československo. Tak jsme to hráčům řekli, oni o nás tvrdí, že jsme nejslabší,“ vzpomínal kouč, jak partu motivoval k výhře 5:1.

Tým odehrál ve Florencii oba první dva zápasy, takže i proto většina fanoušků mířila právě sem. Po Americe následovalo za pět dní Rakousko. „Upřímně vám řeknu, že ty konkrétní vzpomínky časem opravdu blednou, i když se snažíte, detaily vám nevyskakují,“ říká dnes Kubík. Jen nádech výjimečné atmosféry v něm zůstal pořád: „Ve Florencii bylo i hodně Italů, zrovna jsem tam hrál, tak nám první dva zápasy přál celý stadion. Naši lidé i Italové.“

Luboš Kubík ani nemusel známým rozdávat mapku s nejlepšími podniky ve Florencii. Fanoušci měli tehdy trochu jinou kulturu. „Kam na pivo jsem nikomu radit nemusel, protože lidé přijeli vybavení. Jídlo i pití si vezli s sebou. Přijeli si užít Itálii, fotbal, svobodu. Chvíli jsme pokecali na silnici, mezi obchody a každý si šel po svých,“ vybavuje si tehdejší reprezentant. Rakousko se podařilo složit 1:0, což přineslo postup ze skupiny.

Po dvou výhrách nechali trenéři nastoupit náhradníky. Porážka 0:2 ale v tu chvíli úplně nevadila. „Mělo to dobrou odezvu v týmu, protože se všichni opravdu cítili jako součást kolektivu,“ vzpomínal Vengloš. V osmifinále na národní tým tak vyšla Kostarika.

Hattrick Tomáše Skuhravého a kouzelná Kubíkova levačka z přímého kopu znamenaly výhru 4:1 a postup do čtvrtfinále. Tam už daly Československu stopku budoucí mistři světa.

Matthäus dostal favorita z penalty do vedení, ale Venglošův tým měl ve druhém poločase dostat stejnou výhodu taky. Jenže rakouskému rozhodčímu Helmutu Kohlovi přišlápnutí Ľubomíra Moravčíka ve vápně uniklo. Záložník následně vzteky vykopl kopačku do vzduchu a dostal druhou žlutou kartu za nesportovní chování.

„Měla to být penalta. Místo toho jsem dostal červenou kartu. Byla to zlomyslnost ze strany Rakouska, respektive sudího Helmuta Kohla,“ vyprávěl Moravčík před pěti lety pro deník Sport. „Čechoslováci byli komunisti, tak nás zařízli. Byť bylo po revoluci, tak svět byl stále rozdělený na dvě části. Na západ a východ. Silnější byli vždycky preferovaní,“ přidal rozzlobeně, protože si vybavil ještě vyrovnání Stanislava Grigy proti Itálii na 1:1. Rozhodčí odmávali ofsajd, který nebyl.

Kdyby tehdy Československo skupinu vyhrálo, v osmifinále by na ni čekala Uruguay a ve čtvrtfinále pak případně Irsko, což byl mnohem schůdnější soupeř než Německo. Ale i s ním reprezentace nakonec mohla uspět.

„Dodnes mě mnozí zastavují kvůli té velké šanci,“ vyprávěl pro Českou televizi Václav Němeček. Záložník Sparty mohl vyrovnat, málem uháněl sám na bránu. „Jenže jsem míč špatně přebral a obránci mě dobíhali. Vystřelil jsem předčasně - nikdo neví, jak by to dopadlo, kdybychom vyrovnali. Ale nemá cenu se zaobírat, co by bylo, kdyby,“ přidal Němeček.

„Občas vás napadne, že stačilo něco změnit a věci se mohly dít jinak,“ nadechne se Kubík. Národní tým skončil vekou jízdu ve čtvrtfinále MS po porážce 0:1. „S Vencou Němečkem jsme pak seděli při finále mistrovství Evropy 1996 na lavičce, když jsme prohráli s Německem zápas o zlato. Tak si pak říkáte, že by se třeba mohlo něco přihodit, kdyby nás tam Dušan Uhrin pustil. Ale je to stejné, jak říkal Venca o mistrovství světa, na kdyby se nehraje,“ usměje se Kubík.

Bájné vzpomínky fanoušků na turnaj v roce 1990 jsou spojené i s výsledkem. Je to totiž už 35 let, kdy národní tým na mistrovství světa postoupil ze skupiny. Od té doby se na vrcholný turnaj probojoval jenom jednou. V roce 2006 sice taky začal výhrou nad USA, jenže pak dvakrát prohrál.

Nyní zkouší další pokus. Skupina, ze které jde na turnaj dál jen vítěz, skončí v listopadu a sem Česko už těžko vyskočí. Celky na druhých pozicích a čtyři nejlepší z Ligy národů čeká baráž. „Kéž by to klukům vyšlo,“ přeje si Kubík. Ale i kdyby se od MS 1990 podařilo druhý postup na závěrečný turnaj, nikdo už nezažije výjimečnou chvíli, kdy fanoušci v ohromné euforii vyrazili do zahraničí. Na MS v Americe, Kanadě a Mexiku by šlo už „jen“ o fotbal.

Což je vlastně dobře.