Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Jednou z nejotravnějších věcí na demokracii jsou samozřejmě volby. Sice se díky nim předává moc vesměs nenásilně, problém ovšem spočívá v tom, že lidé obvykle volí, koho sami chtějí, což ty, kteří volí jinak, obvykle rozčiluje. Zvlášť ty, co se po volbách ocitnou v menšině.
Každé volby jsou také samozřejmě ty nejdůležitější v našich životech, protože v nich jde doslova o všechno, o samu demokratickou podstatu naší země a její směřování na mapě světa.
Takže si pojďme říct něco o volbách, kdy skutečně o všechno šlo. Protože byly pro většinu jejich účastníků první svobodné v životech, protože byly první svobodné po 44 letech.
Ano, řeč je o volbách do obou komor Federálního shromáždění a České národní rady, které proběhly přesně před 35 lety, v pátek 8. a v sobotu 9. června 1990. Experti, tedy já, je řadí mezi pět nejdůležitějších událostí budování novodobé české demokracie - spolu se zrušením vedoucí úlohy KSČ v Ústavě (27. listopadu 1989), prvním zvolením Václava Havla prezidentem (29. prosince 1989), koncertem The Rolling Stones na Strahově (18. srpna 1990) a definitivním odchodem okupačních sovětských vojsk (červen 1991).
Byly to prostě zcela výjimečné volby. Poprvé jsme zažili volební kampaň s mítinky na náměstí, volebními klipy v televizi a polepenými ulicemi (v Praze-Vršovicích většina agitace vydržela až do druhých voleb v roce 1992). Rozhodli jsme se, že budeme volit podle poměrného volebního systému, zejména kvůli obavám, aby léta vlády jedné strany nenahradila - i když už demokraticky - jiná jednobarevná většina. (Mimochodem, když dnes Andrej Babiš tvrdí, že jsme „měli po revoluci přivézt z Ameriky většinový volební systém“, tak ten jsme přesně měli před revolucí. Jenom na jedno místo býval jeden kandidát.)
Zjistili jsme, že v demokracii budeme narážet na názory a politické strany, které nás budou nekonečně iritovat. Jak je možné, že si někdo na Slovensku dovolí mluvit o rozdělení společného státu jako Slovenská národní strana? (O tři roky později už Československo neexistuje.) A co je to za divného modrookého doktora Sládka, kterému hrají na mítincích rasistické kapely a on sám říká hnusné věci, které jsme si přece v listopadu nepřáli slyšet?
Přečtěte si Šťastné slovo:
A taky jsme jednou provždy propásli šanci zakázat komunistickou stranu, pokud to tedy někdo chtěl udělat poté, co komunisti na konci roku 1989 položili moc na zem a utekli. „Komunistická strana všude v postkomunistických zemích dostala šanci se transformovat. Je pravda, že když té šance nevyužila, možná měl být vyvozen jakýsi důsledek. Ve společnosti ale nebyla vůle k takovému kroku,“ vysvětloval v roce 2005 tehdejší nálady Václav Havel.
A už v červnu 1990 jsme měli poznat, že to s naším vyrovnáním se s minulostí nebude tak úplně jednoduché. Volby v manifestační atmosféře - a mimochodem taky za vyhlášené volební prohibice - suverénně vyhrálo všeobjímající Občanské fórum, které samo získalo nadpoloviční většinu křesel ve FS i v ČNR. Jenže hned na druhém místě se umístili komunisté, kteří změnili svůj znak ze srpu s kladivem na třešně, vyloučili (ale navzdory stranickému zvyku tentokrát nepopravili) několik nejzkompromitovanějších figur a s přehledem si dokráčeli pro téměř 13 procent. Bylo to překvapení - ale asi to ani nemohlo dopadnout jinak v zemi, kde bylo ještě v listopadu 1989 v KSČ 1,7 milionu lidí.
„Na začátku 90. let jsme v průzkumu položili velmi obezřetně otázku, jestli lidé byli někdy před listopadem 1989 - třeba jen krátce - členy KSČ,“ vzpomíná sociolog Jan Hartl, zakladatel agentury STEM. „A odpověď kladná byla u 25 procent obyvatel. Byli jsme do toho komunistického marazmu potopeni hlouběji, než jsme si mysleli. Vlastně každá rodina měla svého komunistu, kromě těch rodin, kde byli u komunistů všichni.“
Tehdy, na jaře 1990, byli ještě komunisti hlavně rádi, že jsou rádi. O slovo se ale hlásily jiné politické superhvězdy. A tou největší se tehdy stal Václav Klaus. Trochu výstřední ministr financí federální vlády Mariána Čalfy se zálibou v módních kravatách a s mimořádným sebevědomím si stačil v Občanském fóru během půl roku vytvořit početnou armádu protivníků, kteří vymysleli lstivý plán: Když pošlou šetřivého Klause kandidovat jako lídra OF na tradičně levicovou severní Moravu, s jistotou tam pohoří a „za trest“ bude uklizen na místo předsedy centrální banky.
Dopadlo to takhle: Václav Klaus získal na Ostravsku díky pečlivě odpracované kampani, kdy na jeho mítinky chodily desetitisíce lidí, nakonec celkem 364 827 preferenčních hlasů, zdaleka nejvíc ze všech kandidátů těchto voleb. Byl to neuvěřitelný výkon. Klaus se stal po Havlovi druhou nejdůležitější postavou tehdejší politiky a brzy měl ukázat, že tím jeho ambice zdaleka nejsou vyčerpány. Na podzim 1990 se stal - navzdory přání tehdejšího vedení OF - díky drtivé podpoře z regionů předsedou revolučního hnutí, které brzy rozdělil, na jaře 1991 se postavil do čela nově vzniklé ODS a zbytek je historie.
Druhý červnový víkend roku 1990 měl ale zbytek světa jiné starosti - a od neděle 10. června i my ostatní. V Itálii začalo mistrovství světa ve fotbale, tentokrát i s československou účastí - národní tým si postup shodou okolností zajistil ve středu 15.listopadu 1989 a fotografie z vítání hráčů na Ruzyni vyšla na titulní straně Mladé fronty v ONEN pátek.
První zápas ve skupině jsme hráli s Američany, zvítězili jsme suverénně 5:1, ale ještě dojemnější než výsledek byly tribuny stadionu ve Florencii, kam dorazily tisíce českých a slovenských fanoušků. Pro mnoho z nich to byl vůbec první výlet do „kapitalistické ciziny“. Svět se definitivě změnil.
Čechoslováci nakonec došli na šampionátu až do čtvrtfinále, kde vypadli s pozdějšími mistry světa z ještě západního Německa, největší hvězdy týmu, jako byl Tomáš Skuhravý, si zajistily lukrativní angažmá a Československo se ponořilo do obtížného budování demokracie a kapitalismu.
Václav Klaus vydržel jako premiér, předseda sněmovny a prezident ve vrcholné politice dalších 23 let.
Komunisté vypadli z parlamentu až v roce 2021 a letos mají solidní šanci se do ní zase vrátit.
Fotbalisté od té doby dokázali postoupit už jen na jediné mistrovství světa v roce 2006.
