Recenze: Balerína se bez Johna Wicka neobejde. I tak jde o skvělý akční film

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Akční série John Wick začala jako lehce absurdní příběh pomsty za zabití psa. A začátky vůbec patřily k nejsilnějším zbraním této franšízy, založené na uhrančivých akčních choreografiích i charismatu herce Keanu Reevese v titulní roli. Stačí vzpomenout třeba na úvod třetí části, kde byl coby bojový prostředek v pěstním souboji použit kůň.

Nový film Balerína, který od uplynulého čtvrtka promítají česká kina, představuje novou hrdinku a rozšiřuje mytologii tohoto univerza. Nezačíná příliš šťastně, po lehce únavném prologu už se ale jenom zlepšuje.

John Wick od prvního dílu z roku 2014 patří na špičku hollywoodské akční produkce. Opulentní a přitom neuvěřitelně vynalézavé bojové sekvence z dílny bývalého kaskadéra i režiséra všech čtyř dílů Chada Stahelského jsou natolik přesvědčivé, že divák nepotřebuje příliš bádat nad povahou zdejšího světa, v němž úřaduje tajuplná asociace sdružující nájemné zabijáky. Ostatně ta funguje podobně absurdně jako samotné akční scény, nadsázka vždy patřila k výzbroji ságy.

Jenže Balerínu režíroval Američan Len Wiseman, dosud spíše rutinér. A v prvních desítkách minut nás přesvědčuje o smutném paradoxu, že zatímco akce bývá už od dob takzvané hongkongské školy 80. let minulého století přirovnávána k baletu, tak film, který paralely mezi baletem a bojem přímo tematizuje, zprvu spíše zakopává či padá.

Děj se odehrává mezi třetí a čtvrtou částí Johna Wicka. Sledujeme, kterak se osiřelé Eve Macarro ujme stejná „rodina“ ruských Romů, jež vychovala i Wicka. A zatímco ten se od začátku ságy snaží z područí organizace vymanit, Eve chce naopak být tou nejlepší žačkou.

Balet se tu trénuje stejně ostře a do krve jako zápasení či střelba, z hrdinky je brzy nadějná rekrutka, nakonec však bude mít jiný cíl než jen sloužit a přijímat úkoly. Motorem jejích činů se pochopitelně stane pomsta.

Balerína i v těch nejlepších scénách působí jako pokus vymanit se ze stínu Johna Wicka. Příběh hodně založený na laciných emocích je oproti původní sérii ještě banálnější, či až moc vážně pojatý. A bez ústředního hrdiny se nakonec neobejde, byť se Keanu Reeves objeví jen v pár scénách. Ana de Armas nicméně v hlavní roli dělá, co může, a opět prokazuje, že jí akční role sedí.

I tak je nakonec tento „levoboček“ víc než nadstandardní podívanou. Předloze směle dýchá na záda, na choreografiích se ostatně podílel sám Chad Stahelski a je to cítit.

Snímek dostane pravý náboj, až když se děj přesouvá z Ameriky do zámoří, konkrétně do Prahy. Nejen proto, že si divák může užívat, kterak se známé lokace mění pro potřeby filmařů. Třeba když hrdinové vstupují do prosklených kruhových dveří na náplavce a vycházejí uvnitř Nové scény Národního divadla.

Především však akce nabírá grády a také je plná originálních nápadů. Například bitka uvnitř obchodu s loveckými potřebami kreativně používá granáty jako prostředek boje na velmi krátkou vzdálenost.

Podobných prvků film obsahuje spoustu. Protivníka lze zlikvidovat stejně dobře dámskými bruslemi jako plamenometem, který se opět zapojuje do boje nečekaným způsobem.

Eve Macarro bohužel není postavou, s níž se okamžitě ztotožníme, jako se to povedlo u Wicka. Její motivace, to, proč se chce stát zabijákem, působí i na akční žánr až příliš odbytě. Chvílemi se tak vkrádá pocit, že spíše než wickovský vesmír se tu ozývá minulost režiséra Lena Wisemana – autora snímků z upírské brakové série Underworld.

Naštěstí tato zaškobrtnutí vždy vykoupí precizní, neotřelá akce. A nadhled i záměrná absurdita wickovské série se také dostaví – především v dramatickém finále, zasazeném do odlehlé rakouské horské vesnice. Zde se místo oblíbeného černého humoru o Rakušanech ukazuje, že všichni zdejší obyvatelé možná doma nemají sklep a v něm divné věci, zato všichni disponují noži či puškami a neváhají je použít.

Konečně se naplno vyjevuje, že přízvisko balet, spojené především s akčními filmy Johna Woo, je v případě Baleríny zcela přiléhavé. Jde o balet řeznických sekáčků, půllitrů i nádobí, který přináší vykoupení ze všech předchozích kýčovitých momentů, v nichž měla význam figurka baletky a melodie od Petra Iljiče Čajkovského hraná laciným strojkem.

Balerína ukazuje, že bez charismatu Johna Wicka se série zatím zcela neobejde. Novinka sice nedosahuje kvalit třetí či čtvrté části, které se proměnily v euforickou ódu na možnosti akční choreografie. Ale rozhodně i tak Balerína patří k nejlepšímu, co lze letos v daném žánru vidět. Přestože je vyprávění často až příliš zatěžkané klišé, během soubojů nachází potřebný nadhled.

Ve chvíli, kdy si dvě ženy rozbíjejí snad dvacet porcelánových talířů o hlavy, aby se dobraly střelné zbraně ležící pod tím posledním z nich, vrací se na plátna radost jako z časů němé grotesky. A s tím také připomínka, že akce a komedie k sobě vždy měly blízko, mimo jiné proto, že nabízejí potřebné uvolnění a katarzi.