Poklad jménem Trnka. Jeho dílo se ztrácí z povědomí dětí, obává se expertka

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Imaginativní svět stvořený výtvarníkem a animátorem Jiřím Trnkou ožívá na nové výstavě v pražské Galerii Villa Pellé. Od obří trnkovské retrospektivy v kutnohorském GASK, kterou navštívilo přes 50 tisíc lidí, sice uplynulo jen pět let. Pořadatelé jsou si ale jistí, že už bylo načase připomenout významného tvůrce znovu, tentokrát v hlavním městě, kde se velká přehlídka jeho děl nekonala přes tři desítky roků. Ta aktuální se jmenuje Trnka, příběh legendy a potrvá do 31. srpna.

„Jeho dílo se zdá být stále přítomné, ale z povědomí dětí mizí, vyrůstají na jiných vizuálních představách,“ myslí si kurátorka Martina Vítková, která výstavu připravila ve spolupráci s výtvarníkovým synem Janem Trnkou.

Ilustrátor, loutkář, scénograf, animátor, spoluzakladatel studia Bratři v triku Jiří Trnka žil v letech 1912 až 1969. Byl natolik silnou a všestrannou osobností, která ovlivnila několik generací knižních, filmových i divadelních tvůrců, že se jeho inspirace zdá být věčná. Avšak v době Netflixu a jiných kanálů s neustále aktualizovanou nabídkou nových animovaných seriálů to není tak jisté. „Když rodiče dětem jeho knihy nečtou a filmy se nepromítají, tak mizí z paměti. Přitom jsou to příběhy, které nestárnou. Například Hrubínovy arabské pohádky s Trnkovými ilustracemi byly pro mě v dětství úplně zásadní. Létající koberec, kouzelný kůň, Šeherezáda – vůbec nechápu, jak se bez toho současné děti obejdou, je to tak úžasná poetika,“ zmiňuje kurátorka Hrubínem převyprávěné Pohádky z Tisíce a jedné noci.

Výstavu bere trochu jako misi - připomenout, jak výjimečný poklad a bohatý zdroj imaginace má česká kultura v Trnkově díle. „Byl známý i ve světě,“ připomíná odbornice a jmenuje tři Francouze, kteří českého umělce adorovali: filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre, herec Jean-Louis Trintignant nebo básník Jean Cocteau.

Jako autor animovaných filmů, mezi které patří Pérák a SS, Špalíček, Árie prérie, Bajaja, Staré pověsti české či Osudy dobrého vojáka Švejka, získal ceny na všech důležitých evropských festivalech. První obdržel roku 1946 ve francouzském Cannes za titul Zvířátka a petrovští, pro další ocenění - celkem jich obdržel přes padesát - jel do Benátek, Paříže, Londýna a samozřejmě i do Karlových Varů.

Velký úspěch zažíval také v zámoří. Roku 1959 měl v New Yorku a dalších 35 kinech po USA premiéru jeho Sen noci svatojánské, celovečerní a vůbec první širokoúhlý loutkový film na světě. „Všichni říkali, že Shakespeare je veliká výzva pro herce a Trnka je tak geniální, že ty party svěří loutkám,“ směje se kurátorka. Podle ní hereckou supervizi Trnkovi dělal dlouholetý člen činohry Národního divadla Ladislav Pešek. „Pomáhal mu, chodil za Trnkou do studia a něco mu přehrával,“ objasňuje.

Natáčení snímku trvalo dva roky. Shakespearovu předlohu upravil Jiří Trnka s pomocí scenáristy Jiřího Brdečky do podoby loutkové hudební pantomimy. Oproti původnímu záměru však byl nakonec nucen doplnit místa se složitým dějem komentářem. Pozdější verze pro USA z roku 1961 byla podle webu Filmový přehled doplněna o kompletní dialogy a komentář namluvil Richard Burton. Na premiéru se ale Trnka nepodíval, socialistický režim ho do Spojených států nepustil.

Pro představu, jak pracný byl shakespearovský loutkový film, lze uvést podrobnosti ze scény, kdy si královna Titania odepne z ramen plášť. Ten je složen ze samých droboučkých víl, elfů, květin, lesních plodů a hmyzí havěti. Před kamerou to představovalo 80 pohyblivých figurek. A tak si kratičká scéna, v níž se odložený plášť rozdrobí a vmžiku rozletí do všech stran, vyžádala v přípravě tři dny, při natáčení pak další dva dny práce tří animátorů. Na plátně přitom záběr trvá šest vteřin.

Na aktuální pražské výstavě jsou ze Snu noci svatojánské k vidění loutky a také se tu mihne úryvek - jako jedna z mnoha ukázek v hravém dokumentárním portrétu slavného animátora. Film, jejž natočil Jan Trnka, byl k vidění i na velké retrospektivě v GASK, což lze říci o většině audiovizuálních objektů pražské přehlídky. Návštěvník se chvílemi může cítit jako ve zmenšené repríze kutnohorské výstavní senzace.

Také v dejvické vile je řada prvků interaktivních a multimediálních, videa rozhýbávají loutky, které lze o pár metrů jinde vidět „naživo“ vystavené.

„Je zajímavé, že filmové loutky jsou o mnoho menší než divadelní,“ popisuje Martina Vítková. „Divadelní musejí být vidět do poslední řady, kdežto pro film jsou nejlepší figurky do třiceti centimetrů, říkal Trnka. Prý aby to nevypadalo moc jako panák a nepřipomínalo to příliš člověka.“

Výstava klade velký důraz na ilustrace knih, jsou tu také ukázky z méně známých pohádek nebo například nedokončený cyklus Alenka v říši divů. Při práci na pohádkách myslel Trnka na své děti. „Můj otec měl se dvěma ženami postupně pět dětí v poměrně pravidelném intervalu,“ vzpomíná Jan Trnka, výtvarník a kurátor přehlídky.

Otci se tak vždy po ruce nacházelo malé dítě, které posloužilo současně jako inspirace, model, první divák, popřípadě první kritik. „Od Zuzanky, která objevovala svět na přelomu 30. a 40. let, přes Holanovu básnickou sbírku Bajaja z 50. let, na jejíž obálce se učí číst tehdy šestiletá sestra Klárka, až po Zahradu ze 60. let, kterou otec testoval na mně. Když mu v závěru života děti došly, přestal ilustrovat dětské knihy a věnoval se již pouze malbě a sochaření,“ dodává Jan Trnka.

Jiří Trnka, který vystudoval pražskou UMPRUM, se celý život považoval za malíře, i když k volné tvorbě neměl dost času. Výstava představuje také jeho obrazy s krajinnými motivy, portréty blízkých či sérii autoportrétů. „Svou malbu považoval za hrbáčův hrb: Všichni o ní vědí, ale nikdo o tom nemluví. Měl spoustu výstav, na vernisáže chodili recitovat herci. Ale protože byl známý coby filmař, už nebyl čitelný jako malíř,“ myslí si kurátorka.

Trnkovo dílo považuje za nedoceněné. „Ve škole jsem se učila, že jako malíř byl solitér. Ale když se na to díváme podrobněji, jsou patrné vlivy starších malířů i současníků. V díle ze šedesátých let lze nalézt paralely se Zdeňkem Sklenářem, Františkem Muzikou, ve starších obrazech ze čtyřicátých let je vidět paralela k Franciscovi Goyovi a také holandským mistrům. Určitě by mělo přijít zhodnocení od nějaké instituce,“ dodává expertka.

Všímá si jedné zvláštnosti: ačkoli v Trnkově tvorbě nechybí humor, například v autorské pohádkové knize Zahrada, tento prvek se nikdy neodrazil v portrétech ani autoportrétech. „Pro jiné věci měl nadhled, ale sebe maloval vážně,“ všímá si.

Jiří Trnka se začal živit jako loutkář, po škole založil roku 1936 vlastní loutkové divadlo. „Udržel ho pouze rok, pak působil jako výtvarník pro Městská divadla pražská, následně pro Osvobozené divadlo a Národní divadlo, kde spolupracoval s Jiřím Frejkou,“ připomíná Martina Vítková.

Za důležitou označuje spolupráci na inscenaci Lišák Pseudolus, uváděné v době nacistické okupace. „To je Plautova hra z antiky. Otroka Pseudola v ní hrál Ladislav Pešek. Ztvárnil postavu, která je hendikepovaná životním postavením, strašně se na jevišti prohýbá, jak se snaží vyhnout všem potížím a nějak přežít každou situaci. Trnka ji několikrát maloval, na výstavě máme i loutku Pseudola ze 60. let. Trnka se chodil na Peška dívat,“ popisuje kurátorka začátek výtvarníkovy spolupráce s hercem.

Sály ve třech poschodích Villy Pellé propojuje schodiště, na kterém je vyvedena časová osa umělcova života s působivými fotografiemi v nadživotní velikosti.

Menší rozměr pražské výstavy jako by dával více času. Návštěvník si pečlivěji prohlíží exponáty z různých oblastí tvorby. Je možné, že v GASK nebyly Trnkovy novinové anekdoty a kreslené reklamy ze 30. let? Nebo je člověk tehdy prostě přehlédl?

Jako doprovodný program uvádí pražské Kino Ponrepo sérii Trnkových filmů. Nejbližší projekcí budou příští pondělí 16. června večer Staré pověsti české.