Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Místo laskavé podpory jdeme na ženu s různými sumplementátory, odsávačkami. Kojení ale není jen o prsu. Je to komplexní proces, který je o mazlení a sycení láskou,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy porodní asistentka Milada Barešová.
Této profesi se věnuje 30 let. Nyní pracuje v pražské FN Bulovka, má však bohaté zkušenosti i z terénní práce, kdy doprovázela ženy do různých porodnic v Česku.
Barešová upozorňuje na to, že zatímco odborníci v Česku vedou válku o kojení a podobu péče o matku a dítě, ženám chybí podpora v šestinedělí. A to nejen systémová, ale často i ve vlastních rodinách.
Svět kojení a rození dětí v Česku ovládly spory odborníků. Jak moc na to podle vás doplácí ženy?
Zdá se mi, že si každá strana řeší své záležitosti a z centra pozornosti se úplně ztratila žena. Řeknu vám příklad jedné maminky, která porodila dítě ve velmi nezralém stádiu těhotenství a dítě zemřelo. Když podruhé porodila, opět předčasně, byla v poměrně odevzdaném postoji, zkrátka čekala. Okamžitě na ní nastoupila laktační poradkyně, která ji sundala tím, že je špatná matka: Jak to, že okamžitě neodsává, že se nesnaží kojit.
Laktační poradkyně mají v centru zájmu kojení a prso. Pohled na ženu ale musí být celistvější. Neříkám, že jsou všechny takové, té profese si vážím a je mezi nimi mnoho dobrých, které ženám pomohly. Ale některé se trochu chovají, jak já tomu říkám, jako„kojící komando“.
V čem vidíte problém, když se bavíme o kojení?
Máme tady dogmatická pravidla. Patří sem notoricky známé: Kojení nesmí bolet. Když se na kterékoliv přednášce ptám žen, kolik z nich bolela prsa, když začínaly kojit, tak 99 % zvedne ruku. Rozhodně si nemyslím, že to je tím, že špatně přikládaly. Bradavky jsou erotogenní zóna, každá to má s citlivostí jinak. Když se pak řekne, že vás kojení nesmí bolet, vede to jen k frustraci žen.
Před lety jsem na přednášce doktora Michela Odenta (francouzský chirurg a porodník, pozn. red.) viděla fotografie domorodých žen, jež měly v šátku zavěšené děti u prsu. A pan doktor řekl: „Ani jedno z těch dětí není přiloženo dobře a přesto všechny prospívají.“ To se mi líbilo.
Jaké má podle vás důsledky tato dogmatičnost?
Ženy mají pocit, že selhávají. V porodnici na ně nastoupí armáda poradkyň, vyzbrojená suplementory, stříkačkami. Pokud se nepodaří kojení, některé řeknou, že chyba je v přikládání. Úplně jsme ztratili lehkost. Přitom se zapomíná na začátku na to nejdůležitější - kontakt matky s dítětem. Kojení je přitom komplexní proces. Je to o sycení - láskou, emocemi, o mazlení. Proto kojení přirovnávám k milování.
K milování?
Ano, oba dva to musí bavit. A tady je pár máma a dítě. To děťátko nemůže být úplně vyděšené z toho, že ho někdo morduje u prsu vystresované ženy. To prostě k ničemu nevede. Pomoc ženě by měla být láskyplná, s respektem vůči osobnosti a kvalitám matky a tomu, že každé dítě je úplně jiné. Měli bychom podporovat mateřskou kompetenci, od začátku, aby žena lépe porodila, lépe se zahojila a nakonec i lépe kojila. Její sebedůvěra nám dělá dobrý základ k tomu, aby vše fungovalo. Já už bych měla doladit jen detaily. Podpořit, pohladit, ale ne nastoupit s nějakou „hurá“ strategií.
„Tlak na matky, že musí kojit, je hrozný“
Ptáte se žen, jestli chtějí kojit? Nebo jaký mají vztah ke kojení?
Ano, ale velmi opatrně. Někdy je na místě i otázka, jakou cenu za to chtějí zaplatit. Protože pro některé ženy je mnohem lepší a úlevnější slyšet, že nemusí kojit. A rozhodně to neznamená, že jsou špatné matky. Proto mi přijde opravdu hrozný ten tlak na matky s tím, že musí kojit.
Jaké dopady to má z vaší zkušenosti na děti?
Dítě nemá mámu, která je v pohodě. Žena je samozřejmě frustrovaná, zničená a nešťastná. Může si říct, že nikdy neudělá dítě šťastným. A ony ty děti jakoby se uměly bránit a pod takovým tlakem se prostě nepřisají. Takže když to nejde, je důležité tu maminku skutečně podpořit.
Setkáváte se s ženami, které pod tímto tlakem kojení vzdají?
Ano. Je to trénink, který je nad jejich síly. Místo toho, abychom řekli: „Dobře, půjdeme na to pomalu, nic se neděje, každá kapka je dobrá. Kojení je také o mazlení a je super, že se vám povedlo nakojit 5 ml,“ tak vysíláme na ženy tlak. A pak nadužíváme dokrmy. Někdy si dokrm žádají i matky samy, protože mají strach, že má jejich dítě hlad, protože se jim ještě nespustilo mlíčko. Tam je důležité znovu mamince vysvětlit, že děti mají velké rezervy a je normální, že laktace se rozbíhá postupně a někdy pomaleji a dítě to zvládne.
Co vlastně podle vás pomáhá kojení opravdu dobře nastartovat? Ty rady se všude velmi liší.
Nejdůležitější je první kontakt matky s dítětem. Tzv. bonding, o který se porodnice snaží, podporuje laktaci a ochotu dítěte se přisát. Na porodním sále se velmi často setkávám s tím, že žena porodí a dá miminko tatínkovi. Na to je ale čas, po porodu potřebujeme kontakt dítěte s maminkou. Potřeba sání totiž nemusí přijít hned, ale třeba až za hodinu.
Pak je důležité, aby miminko mělo prso k dispozici kdykoliv chce a na jak dlouho chce. A tady narážíme na systém v porodnicích. Objevují se sestry a říkají mamince: „Nechcete si odpočinout? My si ho vezmeme, ať se vyspíte.“ Je jasné, že když se po porodu zeptáte ženy, jestli si nechce odpočinout, snadno řekne ano. Ale nemusí odpočívat tím, že jí vezmeme dítě. To není odpočinek. Většina žen po porodu neusne, když u sebe nemá svoje dítě. To jsou naprosté výjimky. Když pak přinesou dítě po pěti hodinách, musí se znovu restartovat vzácné první okamžiky. Jsou děti, kterým je to jedno, přisají se a jedou. Ale jsou děti, které to úplně rozhodí.
Jak do toho vstupuje nemocniční rutina, vážení před a po kojení, se kterým se setkává podle dat v porodnících polovina žen?
Tlak na váhové přírůstky v porodnicích je obrovský. A tahle kontrola ke zvyšování tvorby mléka určitě nevede. Přitom nástroje na kontrolu novorozence jsou i jiné. Jenže my tu máme tabulky a opět tlak na výkon. Výsledek je, že žena odchází kojící, ale částečně dokrmuje mlékem. A ještě pak takovým ženám řeknou, ať si váhu koupí i domů. Byla jsem 15 let terénní porodní asistentka, všechny ženy, které vážily miminko před a pokojení, ukončily kojení velmi rychle. Laktace jim klesala, protože byly neustále ve stresu. My zkrátka tímto vším blokujeme přirozené procesy.
Jak systém změnit?
Nepomohla by Česku nějaká větší jednotnost v doporučeních?
Rozumím, že maminky volají po nějakém návodu, ale podle mého názoru nemáme stavět kuchařku na kojení, ale dávat jen rámec toho, co funguje. A je na ženě, aby si vybrala. Pečovala jsem opravdu o mnoho žen, o některé opakovaně. Neviděla jsem žádný porod stejný a žádné dítě není stejné. Pro nás matky je důležité naučit se více vnímat své dítě. Máme tu dobrý systém. A když se naučíme brát si z něj to dobré, naslouchat dítěti, může to fungovat.
České porodnice se poslední roky snaží o více respektující přístup k maminkám, už během porodu. Ty slabiny, i jak je popisují vládní dokumenty, zůstávají v následné péči. Proč?
Porodnictví se změnilo díky ženám, mluvíme více za sebe. Protože ženy vyjadřovaly své potřeby, začaly jsme jim naslouchat. Ale v okamžiku, kdy se ženě narodí dítě a přechází na novorozenecké oddělení, je to těžké. Najednou lékaři a sestry mohou říkat, že něco je pro blaho dítěte. A ta žena neví.
V Česku se už desítky let nedaří nastartovat poporodní péči o matku a dítě během šestinedělí. Proč?
Ano, opravdu bychom potřebovali v Česku kvalitní poporodní péči, aby žena, která přijde z porodnice, měla dobrou podporu, kojení se dobře rozběhlo a měla možnost se o někoho opřít. Aby slyšela: „Děláte to skvěle, jenom třeba tady s něčím pomohu.“ Mám pocit, že v celém systému panuje velký strach, že teď je to nastavené nejlépe, jak to jde. Nad vším máme velkou kontrolu. A vnímám, a to je dlouhodobé, že tu porodní asistentky nemají důvěru, že svou péči zvládnou dobře. Na druhou stranu, i mezi porodními asistentkami nepanuje soulad. Ty terénní se dívají přes prsty na ty „systémové“ v porodnicích, to určitě nepřidává na naší kredibilitě. Jak nás pak mají lékaři brát vážně?
Ještě se vrátím k té větě: „Běžte si odpočinout, my se o něj postaráme“. Jak se tedy podle vás chováme k ženám v šestinedělí?
Panuje tu neznalost principů šestinedělí. Dlouhé roky se tvrdilo, že ženy dříve porodily na polích a hned pokračovaly v práci. Což je úplný nesmysl. Naši předci byli velmi moudří a věděli, jak pečovat o šestinedělku.
Setkávám se s generací žen, jsou to maminky rodiček, které když přijdou a vidí naši péči, tak skoro pláčou. Říkají, kéž bych já měla takovou podporu. Jenže dříve to tak nebylo. Ženy ze sebe udělaly ty silné údernice, které jen tak mimochodem porodí a dál plní své povinnosti. Cítíme, že je to špatně, takže se začínáme vracet k tomu, že bychom měli o šestinedělky pečovat. Jenže to neumíme. Takže v té větě: „Běžte si odpočinout“ bych neviděla zlý úmysl. Ale pokud chceme pomoct, musíme mít informace o šestinedělí.
Co tedy můžeme říct našim maminkám a tchýním?
My to nemůžeme maminkám vyčítat. To mi došlo při rozhovorech s mojí maminkou. Ony udělaly pro svoje děti to nejlepší, co uměly. A pokud je budu přesvědčovat, že to dělaly blbě, tak je raním. Takže můžeme poděkovat za radu. A že se může stát, že si vezmeme nakonec sunar, ale že bychom to ještě rády chvíli zkusily.
