Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Před časem oznámila skupina Solar Global, že spustila komerční provoz prvního tuzemského elektrolyzéru v Napajedlech na Zlínsku. Zelený vodík, vyrobený s pomocí vlastní solární elektřiny, Solar Global prodává plynařské firmě Messer. Ta ho dál distribuuje především do průmyslu.
Do budoucna chce Solar Global v Napajedlech postavit plnicí stanici pro vodíková vozidla. Počátkem května uzavřel smlouvu o spolupráci se Zlínským krajem, který chce od roku 2030 nasazovat do provozu vodíkové autobusy. V regionu by tak mohlo vzniknout první „vodíkové údolí“ u nás, tedy lokalita s výrobou a spotřebou obnovitelného vodíku, jak to předpokládá vládní Vodíková strategie ČR.
Zakladatel společnosti Solar Global Vítězslav Skopal označil rozjezd vodíkového obchodu za milník nejen pro vlastní firmu, ale pro celé české hospodářství. Jenže první vlaštovka na Zlínsku je u nás zatím jediná a ojedinělou zřejmě nějakou dobou zůstane.
Velké plány
Loni aktualizovaná Vodíková strategie ČR počítá s tím, že se u nás do roku 2030 bude vyrábět ročně 20 tisíc tun obnovitelného vodíku v elektrolyzérech o celkovém výkonu 300 až 400 megawattů. Do konce dekády by v zemi mělo vzniknout několik vodíkových údolí, jak se plánuje na Zlínsku.
Projekt firmy Solar Global je jen maličkým krůčkem k vládním cílům. Jeho elektrolyzér má výkon 230 kilowattů a měl by dodat na trh asi 400 kilogramů vodíku ročně. Podle loňského průzkumu České vodíkové technologické platformy HYTEP u nás zatím investoři plánují elektrolyzéry o souhrnném výkonu 124 megawattů. Plány tedy nejsou ani na polovině kapacity, na jejíž dokončení má země už jen pět let. Ohlašované projekty navíc zůstávají vesměs na papíře.
„Při tom, jak jsou dnes podmínky pro obnovitelný vodík nastavené, se firmám investice do něj nevyplatí,“ vysvětluje předseda představenstva HYTEP Aleš Doucek. Podle výkonné ředitelky HYTEP Veroniky Vohlídkové se Česku nepovede plánovaného objemu výroby dosáhnout. Vzdálený je i další cíl Vodíkové strategie – budování „vodíkových údolí“.
Autobusové zpátečky
Průkopníky vodíkového hospodářství u nás se chtěly stát Moravskoslezský a Ústecký kraj. Místní dopravní podniky plánovaly výstavbu vodíkových plniček a nákupy vodíkových autobusů. Dopravci ale plány loni odložili a rozhodli se při obnově vozových parků pořizovat elektrické vozy. Důvodem je ekonomika.
„Výrobní cena obnovitelného vodíku u nás je velmi vysoká. Provozovatelé veřejné dopravy to vidí a zároveň mají zodpovědnost k veřejným rozpočtům,“ říká Doucek.
Zlínský kraj posouzení efektivity vodíkové dopravy teprve čeká. „Aktuálně se pracuje na studii proveditelnosti. Na jejím základě se musí vymyslet koncept celého projektu,“ říká Petr Foitl ze Solar Global.
Pro Solar Global je vodíkový projekt na Zlínsku spíš testovací než komerční záležitost. „Nepočítáme s návratností investice – i když samozřejmě budeme rádi, pokud se začne vracet. Hlavní cíl, s nímž jsme do toho šli, bylo získat zkušenost,“ přiznává Foitl. Zatímco soukromá firma si může dovolit i ztrátový experiment, městy vlastnění dopravci by to těžko zdůvodňovali daňovým poplatníkům.
Podle Doucka se vodíkové autobusy časem prosadí, nejsou ale vhodné pro každé město, hodí se do kopcovitého terénu nebo na vysoce vytížené linky. „Chystáme se vytipovat, pro které dopravní podniky u nás by vodíková vozidla byla nejrelevantnější,“ říká.
Podobné je to s vodíkovými vlaky, které se hodí jen na určité typy tratí – tam, kde se nevyplatí klasická elektrifikace a kde nestačí dojezdové kapacity levnějšího bateriového vlaku. „V České republice existuje minimálně 15 tratí, kde vodíková doprava po provedené analýze vychází,“ říká Doucek. Zatím ale žádné rozhodnutí o startu vodíkové hromadné dopravy nepadlo.
Přísnější pravidla
Výrobu vodíku a vznik vodíkového trhu v Česku komplikuje měnící se evropská legislativa. Evropská komise před časem zpřísnila kritéria pro uznávání zeleného vodíku. Nejvyšší podpoře v EU se nyní těší takzvaný obnovitelný vodík, označovaný zkratkou RFNBO (z angl. Renewable Fuels of Non-Biological Origin).
Vodíková pravidla
Evropská legislativa rozlišuje „obnovitelný“ a „nízkouhlíkový“ vodík. Pouze obnovitelný vodík označovaný zkratkou RFNBO se započítává do plnění unijních vodíkových cílů, které jsou součástí Green Dealu.
Obnovitelný vodík lze vyrábět pouze elektrolýzou vody za pomoci elektřiny z vodních, solárních, větrných nebo geotermálních zdrojů. Splněny musí být další podmínky:
Podmínka adicionality: Obnovitelné zdroje pro zásobování elektrolyzéru nesmí být starší než 36 měsíců.
Podmínka časové korelace: Elektrolyzér může běžet jen v době, kdy vyrábějí obnovitelné zdroje, jež ho zásobují. Do roku 2030 se tato korelace počítá na měsíční bázi, od roku 2031 už ale po hodinách.
Podmínka geografické korelace: Elektrolyzér a OZE pro jeho zásobování musí být ve stejném regionu.
Emisní stopa: RFNBO nesmí překročit 28,2 oxidu uhličitého na megajoule vodíku.
Obnovitelný vodík lze podle evropských pravidel vyrábět pouze elektrolýzou vody za použití elektřiny z fotovoltaických, větrných nebo geotermálních zdrojů, jež nejsou starší než tři roky.
Právě tato podmínka zkomplikovala projekt vodíkového údolí na Ústecku. Dopravní podnik tam počítal s využitím vodíku, který vzniká jako vedlejší produkt při chemické výrobě ve Spolchemii. Ten ale teď do kategorie RFNBO nespadá. Stejná podmínka poslala k ledu i plán společnosti Veolia, která chtěla letos postavit elektrolyzér ve Frýdku-Místku a další pak v Krnově či Přerově. Veolia přitom jako jediná v Česku uspěla s žádostí o vodíkovou dotaci z evropského Inovačního fondu.
Jenže její elektrolyzéry měly napájet jak fotovoltaické elektrárny, tak zdroje na biomasu. Podle aktuálních pravidel by v nich nevznikal čistý vodík s nálepkou RFNBO, na který jsou dotace určené. A tak Veolia nestaví a její zástupci osud projektu pro SZ Byznys odmítli komentovat.
Obnovitelný vodík podléhá dalším přísným pravidlům. Elektrolyzéry na RFNBO smějí běžet jen v době, kdy vyrábějí obnovitelné zdroje, jež je zásobují. Kromě toho musí být elektrolyzér i obnovitelné zdroje pro jeho zásobování v Česku. Takže třeba domácí Orlen Unipetrol, který chystá stavbu 30megawattového elektrolyzéru v Záluží u Litvínova, pro něj nemůže nasmlouvat elektřinu z přímořských větrných farem, jež na Baltu staví jeho polský vlastník.
V Česku, které nemá geotermální elektrárny a kde stojí málo větrníků, přichází pro zásobování elektrolyzérů v úvahu jen nově budované soláry. Jenže fotovoltaika ve střední Evropě vyrábí jen po relativně nízký počet hodin v roce, takže využitelnost tuzemských elektrolyzérů je nízká. Například elektrolyzér Solar Globalu v Napajedlech je využíván na pouhých 10 až 20 procent kapacity.
„Abychom do budoucna mohli elektrolyzér využívat více, chceme do portfolia nákupu elektřiny přivést i větrné elektrárny. Zatím se to nedaří,“ říká Foitl.
Cena vodíku z domácích elektrolyzérů je tak kvůli nízké využitelnosti příliš vysoká. „Jsme schopni dostat se s cenou pod 10 eur za kilogram, potenciální odběratelé ale žádají výrazně méně,“ říká Pavel Farkač z firmy Sev.en Inntech, která připravuje výrobu vodíku v rámci širšího projektu Green Mine ve skupině Sev.en Energy Pavla Tykače.
Sev.en zvažuje na Mostecku stavbu zhruba 15megawattového elektrolyzéru, který by vyrobil kolem 500 kilogramů zeleného vodíku ročně. Aby firma dosáhla na dotaci z operačního programu Spravedlivá transformace, musela by ho spustit do konce roku 2027. „Pořád ale nemáme na vodík odběratele, bez toho nemůžeme stavbu zahájit,“ říká Farkač.
Podle vyjádření jednatele Tomáše Krence z počátku května neměl odbyt zajištěn ani další velký investor – firma For H2Energy, která chce stavět velký elektrolyzér v průmyslové zóně Triangl na Žatecku.
Úřední stopka
K problematické ekonomice se přidávají i klasické domácí potíže s povolováním nových projektů. Zkušenost s tím má už zmíněný Orlen Unipetrol.
Unipetrol vodík využívá při výrobě pohonných hmot. Dnes zpracovává fosilní vodík ropného původu, ten ale musí do roku 2030 alespoň zčásti nahradit obnovitelným vodíkem, aby plnil dekarbonizační limity. Proto chce v Záluží u Litvínova postavit velký elektrolyzér, u nějž plánoval solární park o výkonu 54,2 megawattu.
Ústecký kraj letos stavbu fotovoltaiky zamítl, je podle něj v rozporu s ochranou přírody a krajiny. Firma doufá, že projekt projde po zmenšení solárního parku na 50 megawattů.
Po této úpravě Unipetrol očekává využitelnost elektrolyzéru na 18 procent kapacity a výrobu asi 825 tun vodíku ročně. Snaží se nasmlouvat nákup další větrné nebo vodní elektřiny, aby se zvedla využitelnost zařízení alespoň na 40 procent a výroba na 1 800 tun vodíku ročně.
Plánovaný elektrolyzér by přitom dokázal vyrábět při maximálním využití až 4 500 tun vodíku ročně. „To ale není realizovatelné, protože obnovitelné energie pro výrobu obnovitelného vodíku je nedostatek,“ říká ředitel Orlen Unipetrolu pro dekarbonizaci Martin Růžička.
Unipetrol netrvá na výstavbě vlastní fotovoltaiky, elektřinu pro elektrolyzér by rád nakupoval jinde. Není to ale reálné. „Rádi bychom nakupovali větrnou energii. Ta ovšem není na trhu k dispozici za přijatelnou cenu. A většina zdrojů jako voda, vítr či slunce, jejichž elektřinu bychom mohli odebírat, nesplňuje unijní podmínky adicionality,“ podotýká Růžička.
Náklady na elektrolyzér, fotovoltaiku, baterie a související zařízení v Záluží se pohybují kolem čtyř miliard korun, firma má příslib dotace ve výši 570 milionů, i tak se návratnost bude pohybovat kolem 14 let. Pokud ale Unipetrol nenahradí fosilní vodík ve výrobě bezemisní alternativou, hrozí mu pokuty, jež by převýšily náklady na celý projekt.
Snaha o změnu
Lidé z oboru se shodují, že bez změkčení legislativy jsou nejen české vodíkové plány nereálné. „Dnešní pravidla pro obnovitelný vodík jsou pro Česko diskriminační. A není to problém jen České republiky,“ říká ředitelka HYTEP Veronika Vohlídková. Zástupci Ministerstva průmyslu a obchodu, Stálé zastoupení ČR v Bruselu i oboroví lobbisté se tak snaží prosadit změnu pravidel.
„Máme v tom spojence, a ti přibývají,“ říká Vohlídková. Koncem května v Bruselu popisovali Evropské komisi problémy s vodíkovou legislativou zástupci firem z Česka, Maďarska, Německa, Francie, Belgie a Španělska. „Společně s dalšími subjekty pracujeme na racionální změně, ale jsme teprve ve fázi konzultací,“ říká Martin Růžička z Unipetrolu.
Podle něj sice mají české návrhy podporu i z několika dalších států, ta ale prý rozhodně není jednotná. „Ještě bude nějaký čas trvat, než dojde k finálnímu rozhodnutí. Teď vůbec není jisté, v jaké oblasti a do jaké míry ke změnám dojde, a zda tyto změny budeme moci hodnotit jako úspěšné,“ uzavírá manažer, který řídí jeden z největších vodíkových projektů v zemi.
Vládní Vodíková strategie tak zůstává jen cárem papíru, přičemž na splnění její první etapy zbývá už jen pět let.
