Chameneí zmizel, jako vrchní velitel neodvedl dobrou práci, říká íránský novinář

Po téměř dvou týdnech dlouho obávané vojenské konfrontace přišly z Blízkého východu zprávy o příměří. Výsledek střetu s Izraelem, do něhož nakonec zasáhly i Spojené státy, teď za své vítězství vydává i režim v Teheránu. Jak silná je jeho domácí pozice? A co během konfliktu prožívali běžní Íránci? Ptáme se íránského novináře RFE/RL Kiana Šarífího.

Ještě na začátku týdne se svět obával, aby konflikt Izraele s Íránem, do něhož se o víkendu přímo zapojily i Spojené státy, nepřerostl do větší a možná i nadregionální války. Tím spíš, když Teherán v pondělí zareagoval raketovým útokem na jednu z nejdůležitějších amerických vojenských základen v regionu. Jenže přišel další velký obrat – oznámení příměří.

Naděje na uklidnění tvrdého střetu se tím otevřela také pro běžné Íránce. Ti už desítky let žijí pod vládou přísného teokratického režimu, jenž jim odpírá některá základní práva, tvrdě postihuje projevy odporu a zavedl zemi do mezinárodní izolace. Jejich „běžný“ život ale v posledních necelých dvou týdnech zaznamenal další výrazný otřes.

„Obecně se dá říct, že to byl pro lidi šok. Nechtěli něco takového zažít,“ popisuje nálady mezi Íránci po začátku konfliktu íránský novinář Kian Šarífí z Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda (RFE/RL). V rozhovoru pro podcast 5:59 však zároveň dodává, že o naprosté překvapení pro íránskou společnost nešlo: „Nikdo si ale nemyslel, že k válce dojde zrovna teď, zejména když se Írán snažil vyjednat jadernou dohodu (s USA o svém jaderném programu), aby se konfliktu vyhnul.“

Šok byl však jen jedním z řady pocitů a reakcí. Podle Šarífího, který působí v pražské centrále RFE/RL, se hlavně v prvních dnech konfliktu mezi Íránci rozlila i „vlna odsuzování“ kvůli civilním obětem izraelských úderů. Na druhou stranu ale poukazuje také na vzájemnou pomoc, již si lidé poskytovali – ať už tím, že u sebe nechali přespat někoho v nouzi nebo člověku prchajícímu do bezpečnějších oblastí dali najíst.

Írán v důsledku izraelského – a nakonec i amerického – bombardování každopádně utržil některé výrazné rány. Zemřeli přední představitelé armády a revolučních gard nebo vědci pracující v jaderném programu země. Poničené jsou mimo jiné klíčové jaderné provozy, protivzdušná obrana je nejspíše leckde zdecimovaná. Přesto si jeden úspěch režim v Teheránu připsat může. Dokázal totiž přežít, ačkoliv se s postupujícím konfliktem stále častěji spekulovalo o možnosti jeho pádu.

K povstání proti svým vládcům Íránce vybídl krátce po zahájení úderů přímo izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Podobně se ozval také syn posledního íránského šáha Rezá Pahlaví, jenž žije v exilu. Výzvy však vyzněly do prázdna. „Povstat pro Íránce v tu chvíli (Netanjahuova vzkazu) nebyla hlavní priorita. Tou je v době bombardování přežití,“ podotýká Kian Šarífí.

V případě Pahlavího pak Šarífí upozorňuje na to, že někdejší korunní princ dnes zřejmě nemá v íránské společnosti větší podporu. Napovídají tomu i některá pozorování, podle nichž se velké problémy s připojením k internetu, které v Íránu konflikt s Izraelem provázely, téměř neprojevily na interakcích mezi Pahlavím a jeho fanoušky na sociálních sítích. Jedno z možných vysvětlení zní, že většina z nich tedy reálně žije mimo Írán.

Nejde přitom jen o Rezu Pahlavího a tábor stoupenců obnovení monarchie. „Pro islámskou republiku (současnou teokracii, pozn. red.) je íránská opozice největším požehnáním. Je to pravděpodobně ta nejroztříštěnější a nejméně organizovaná opozice, jakou kdy nějaký autoritářský režim měl. Nedokážou se na ničem shodnout,“ uvádí novinář Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda, podle něhož tak pro případ svržení režimu v Teheránu „neexistuje žádná legitimní alternativa“.

Ajatolláha Alího Chameneího v pozici faktického vládce Íránu přesto mohou čekat složité časy. Z vojenského pohledu pro Írán nedopadla konfrontace s Izraelem vůbec lichotivě. Samotný nejvyšší vůdce, který je také vrchním velitelem ozbrojených sil, přitom víceméně zmizel z očí veřejnosti, pravděpodobně do nějakého bunkru hluboko pod zemí.

„Chameneího role coby vůdce země bude zpochybňována, zejména z pohledu vojenských záležitostí. (…) Jako vrchní velitel opravdu neodvedl dobrou práci, očekával bych tedy další vnitřní soupeření (v rámci režimu),“ míní Kian Šarífí.

Teokraté, kteří drží moc v Teheránu a kteří zavedli zemi do izolace, se navíc nemohli ve střetu s Izraelem opřít ani o své nemnohé zbývající zahraniční spojence. Podle novináře RFE/RL tuto osamocenost dokládá i fakt, že zatímco režim dodává Rusku drony Šáhid, které Moskva nasazuje ve své válce proti Ukrajině, opačným směrem se teď nedočkal ničeho většího než diplomatické podpory. A podobně se zachovala také Čína, s níž přitom Írán v roce 2021 uzavřel dlouhodobý pakt o strategické spolupráci.

V jaké pozici tak Chameneí, jeho věrní a celý Írán vycházejí ze střetu s Izraelem a Spojenými státy? Šarífí nepředpokládá, že by se teď v zemi schylovalo k velkým protestům. Nicméně pokud prý přijdou, režim nejspíše tvrdě zakročí. Ještě vzdálenější je pak zřejmě šance na historickou změnu. „Pokud přijde nějaká revoluce, musí vzejít ze samotného Íránu. Nikdo zvnějšku ji vést nemůže,“ dodává íránský žurnalista.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jakou podporu má v současném Íránu teokratický režim nebo jaké bylo pro Kiana Šarífího sledovat válečné události nejen z pozice novináře, ale také člověka, který se v Íránu narodil a má tam své blízké. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.