Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V pondělí by se byla dožila osmdesátky, ale protřelou ježibabou byla hned od narození. Řeč je o Státní bezpečnosti, komunistické tajné službě, založené 30. června 1945. Jakkoli tohle datum evokuje poválečnou euforii i naivní představy tehdejších demokratů o nové lido-demo republice, StB neměla s demokracií tenkrát a ani později nic společného. Od začátku až do svého zrušení po listopadu 89 sloužila jako nejdůležitější mocenský nástroj jediné partaji - Komunistické straně Československa. Respektive Moskvě, jejímiž ochotnými pohůnky čeští soudruzi odjakživa byli (a jsou).
Budiž to zdůrazněno i proto, že dnešní Česko je nekonečným propíráním estébácké minulosti unaveno. Nejen ti, co se kdysi se všemocným „státem ve státě“ zapletli, by už nejraději otočili list. Vždyť je to dávná, zprofanovaná historie, mudruje se často. A s čím jsme se nevypořádali včas po sametové revoluci, nechme být, máváme rukou.
Chyba. Změnili jsme se my, ale nezměnili se oni. Moskva nepokrytě obnovuje impérium. Neokomunisté pod pláštíkem nacionalistických konzervativců se kasají, že jim pětatřicet let od válu „stačilo!“. A skutečnosti, že někdejší federální ministr vnitra Richard Sacher (KDU-ČSL) 15. února 1990 početnou StB (tehdy 12 500 kmenových zaměstnanců a 75 tisíc tajných spolupracovníků) rozpustil, se dá rozumět i tak, že od té doby žijeme v estébácky poměrně „nasyceném roztoku“. Vlastně i pod hrozbou opětovné krystalizace.
Lúzři a prospěcháři
Že by někdejší tajná organizace přímo ožila, toho už se asi bát nemusíme. Byť některé její vazby a struktury tu a tam přetrvaly. Například poslední vládce StB generál Alojz Lorenc našel, jak známo, uplatnění u vlivné slovenské byznysové skupiny Penta. Stále však rezonuje recept, jak a z jakých ingrediencí lze u nás znovu a rychle vytvořit oddanou politickou policii i špehounskou atmosféru. A mějme na paměti, že sami komunisté jej za svého režimu opakovaně použili.
Onoho roku 1945 byli do nově vzniklé Státní bezpečnosti v rámci Sboru národní bezpečnosti a pod křídly ministerstva vnitra s komunistickým ministrem Václavem Noskem záměrně nabráni nezkušení a nevzdělaní mladíci chtiví moci a především rychlých peněz a výhod. Absenci idejí a neznalost zákonů i standardních policejních metod pak o to víc nahrazovali krutostí a stranickou poslušností. Denunciace, mučení nebo vynucené přiznání bylo běžnou praxí už před komunistickým pučem v únoru 1948. Hned po něm se estébákům dostalo přímého školení od sovětských poradců: na rozdíl od obávaného nacistického Gestapa nevytloukali z vyslýchaných osob pravdu, nýbrž vykonstruované lži.
V krvavých 50. letech proběhly v režii StB mimo jiné akce Kámen (zadržení na fingované západní hranici), Kláštery (internace řeholníků) či Kulak (přesídlení sedláků). Její agenti byli velmi aktivní i v západní cizině – například z Rakouska roku 1953 unesli zpět do Československa emigranta a předúnorového předsedu sociální demokracie Bohumila Laušmana. Později dokonce podnikli atentát na štrasburského prefekta (1957) nebo na bývalého ředitele Čs. televize z roku 1968 Jiřího Pelikána v Římě (1975).
V 60. letech sice společnost zažívala relativní uvolnění, ale StB neztrácela bdělost. Pouze vyměnila třídního nepřítele za západoněmecké „revanšisty“, čemuž měl pomoci i zinscenovaný nález nacistických dokumentů v Černém jezeře na Šumavě (1964, dezinformační akce Neptun). Staré kádry StB zůstaly věrné Moskvě, KGB i stalinistům ve vedení KSČ dokonce i během sovětské okupace v srpnu 1968.
S nástupem normalizace ovšem odstartovala estébácká generační výměna – a tu husákovská věrchuška provedla přesně na poválečný způsob. Otevřela znovu dveře k moci, penězům a prebendám v StB polovzdělaným prospěchářským mladým lidem. Ideově prázdným lúzrům a násilníkům, kteří si chtěli snadno a za jakoukoli cenu zařídit pohodlný život.
Estébáci 70. a 80. let se nijak nelišili od svých předchůdců. Dál chránili totalitní režim provokacemi a nelegálními akcemi, jako byly Hrob (likvidace hrobu Jana Palacha), Pavouk (sledování židovského obyvatelstva ČSSR), Asanace (vystěhování nepohodlných politických odpůrců) nebo Norbert (zajištění nepřátel režimu). A také poslední generační výměna v řadách StB a SNB koncem 80. let vsadila na podobné spolehlivé týpky – šedé nenápadné tváře, známé dnes z fotek pořízených roku 1989 při demonstracích na Václavském náměstí nebo na Národní třídě. Mimochodem, v současnosti to mohou být pořád ještě vitální plus minus šedesátníci.
Straší i po funusu
StB, dnešní pomyslná osmdesátnice, je sice už více než pětatřicet let po smrti, přesto tu s námi dodnes přežívá. Její mentální, vyděračská chapadla ve společnosti nešlo jednoduše useknout, stejně jako se nedá jedním zátahem zlikvidovat dědictví mafiánských praktik. StB, expertka na ovládání, psychologickou manipulaci a rozdělování veřejnosti, ovlivnila a chtě nechtě dál ovlivňuje život v naší zemi jako nikdo jiný – už třeba jen sporem o minulost Andreje Babiše.
V řadě věcí navíc tápeme, protože spoustu živých svazků se Lorencovu vedení podařilo během revolučního kvasu na přelomu let 1989 a 1990 zlikvidovat. A uspokojivě objasněny nejsou ani vazby StB se sovětskou KGB čili dnes ruskou FSB. K tomu ještě připočtěme, že o popsané typy spoluobčanů se rády opírají i dnešní antidemokratické populistické partaje.
To všechno jsou důvody, proč témata jako lustrace, fungování Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) nebo pátrání v Archivu bezpečnostních složek musejí zůstat v centru naší pozornosti. Kdo byl, nebo nebyl estébák, špehoun či donašeč není jedno. Pravda, teď už nejde o potrestání provinilých jednotlivců, to se bohužel povedlo pramálo. Pro demokratickou budoucnost Česka je ale ohledně StB možná ještě důležitější osvěta a jasná distance.
