Recenze: Othello kopne do kyblíku. Shakespearovské slavnosti mají na víc

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Přenést tragický osud benátského vojevůdce do doby definované pojmy jako dezinformace či fake news se rozhodl režisér Braňo Holiček. Nová inscenace vrcholného dramatu Othello od Williama Shakespeara minulý týden zahájila 26. ročník festivalu Letní shakespearovské slavnosti. V Nejvyšším purkrabství Pražského hradu bude na programu do poloviny července, následně se přesune do Brna a Ostravy.

Na konci známého příběhu Othellova žena Desdemona umírá rukou muže, kterého milovala a kvůli němuž se dokonce postavila vlastnímu otci. Manželská vražda, vyvolaná slepou žárlivostí, však představuje jen tragické vyústění událostí. Skutečná tragédie netkví pouze v důsledcích, ale především v příčinách – a jednou z nich je zhoubná moc pomluvy.

William Shakespeare už před více než čtyřmi stoletími pronikavě zachytil, jak snadno dovede důvěru mezi dvěma lidmi rozleptat lež. Othello, respektovaný vojevůdce, se má vydat chránit evropskou výspu Kypr před tureckými vojsky. Postupně se však zaplétá do sítě intrik a polopravd. Ty s ledovým klidem tká praporečník Jago – mistr manipulace, jenž dokáže ničit beze zbraně, pouze silou slova. A Othello je zvlášť zranitelný jako člověk nesoucí stigma odlišné barvy pleti.

Veršovaná tragédie s podtitulem Benátský mouřenín tak zároveň nahlíží na předmoderní formu rasismu. V alžbětinském divadle byly postavy černé barvy pleti často zobrazovány coby sexuálně zvrácené či dokonce démonické. Shakespeare projevil odvahu, možná i pragmatický kalkul, když hrdinu vykreslil jako výjimečného generála, věrného křesťana a manžela krásné ženy.

Když byla tragédie na Letních shakespearovských slavnostech uvedena v roce 2006 naposledy, herci v titulní roli ještě vystupovali nalíčení tmavou barvou. Od té doby také v českém kontextu proběhla debata o problematičnosti divadelního make-upu zvaného blackface, a tak je představitel hlavní role v nové inscenaci Robert Mikluš pouze oblečen do dlouhého hnědého kabátu s výrazným tetováním kolem krku.

Dramaturgové Tomáš Jarkovský a Jan Tošovský též z textu vypustili odkazy na Othellův rasový původ. Zároveň zmírnili dichotomii mezi „křesťanským, civilizovaným“ a „tureckým, barbarským“ světem.

Hlavní zápletka sice není politická, je však mocenská. Postavu „výkonného umělce zla“, jak Jaga výstižně označuje překladatel Martin Hilský, ztvárňuje sedmatřicetiletý Jan Cina v alternaci s dalším výrazným mladým hercem Vojtěchem Vodochodským. Má uhlazenou sádrově bílou patku a světlé šaty. Právě světlý kostým lze chápat jako záměrný komentář k tradičnímu protikladu bílé a černé, respektive s ním spojeným hodnotám dobra a zla.

V první, delší části večera dominuje Jago, mstící se Othellovi za to, že do funkce pobočníka zvolil Cassia v podání Ivana Luptáka. Jan Cina na premiéře podal mimořádně přesvědčivý výkon a dokázal zosobnit zlo v celé jeho škále: jako úlisného našeptávače a všudypřítomného slídila, ale zároveň okouzlujícího společníka i brilantního stratéga. Zvláště působivé jsou krátké monology, v nichž je Jago na jevišti zcela sám. Několika podbízivými, avšak vroucími gesty navazuje s publikem intimní kontakt a divák si s překvapením uvědomuje, jak může být schůzka s ďáblovým advokátem příjemná.

K proměnlivosti Jagova charakteru přispívá i jinak poměrně tuctová scénografie: herec svižně přebíhá jednopatrové lešení, aby se jako pověstný ďáblík usadil za rameno některé z postav a pošeptal jí, co si má myslet. O poznání méně přesvědčivě působí kostýmy Anny Forstové. Někdy sice smysluplně podtrhnou charakter – jako v případě Branbantia, Desdemonina senilního otce hraného Janem Hájkem –, většinou však sklouzávají k okázalé, ale obsahově prázdné expresi, která spíše odvádí pozornost.

Chaotický dojem vyvolává nejen vizuální stránka, ale také hudební doprovod. Inscenace začíná lidovou písní mísící italštinu s češtinou. Následuje klávesová skladba, připomínající úvod písně Riders on the Storm z repertoáru The Doors, a během scény s oslavou, kde se Cassio opije a je sesazen Othellem, zní taneční hudba. Právě touto bezkrevnou klubovou estetikou se režisér Holiček snaží sjednotit stylovou roztříštěnost projektu – na jevišti problikují neonové výbojky, herci tasí světelné meče a míhají se kolem sebe v tajuplných škraboškách se zvířecími motivy.

Zvířecí symbolika má v Othellovi, stejně jako v jiných Shakespearových hrách, opodstatnění. Ve druhé polovině se na scéně objeví postava s hlavou kozla – poměrně průhledný symbol sílícího zla, případně zakořenění démonického Jaga, který sám vystupuje v kozím či beránčím rouše, v samotném Othellovi. Tvůrci ale obraz divákovi doslovně vysvětlují: než protagonista těsně před vraždou ztratí rozum, zpívá si variantu lidové písně Když jsem já sloužil, kde doslova zazní: „a ten kozel, to je zla posel“. Vážně míněnou tragédii to posouvá spíš k absurdnímu skeči.

Podobně rozpačitý dojem vyvolává vedení některých herců. Například Antonio Šoposki v roli Desdemonina zhrzeného nápadníka Roderiga měl zřejmě představovat komediální prvek, avšak jeho přepjatě dětinská stylizace i šourání se po jevišti v kartonové krabici s nápisem „human being“ působí spíš trapně než vtipně.

Právě v tom tkví jeden z hlavních problémů novinky. Režisér není schopen vystavět žádnou výraznější situaci – ať už komickou, nebo tragickou. I proto nakonec výkon Roberta Mikluše působí nevýrazně. Sebevětší herecké úsilí a technická zručnost zkrátka nestačí, pokud má vyvrcholení afektu jeho postavy spočívat v tom, že kopne do kovového kyblíku. Místo katarze se dostavuje jen rozpačité ticho.

Letní shakespearovské slavnosti patří k nejnavštěvovanějším divadelním akcím v Česku. Loni přes 160 představení odehraných v Praze, Brně, Ostravě a Bratislavě zhlédlo více než 100 tisíc diváků. Festival neláká publikum na radikální experimenty s klasickými texty, naopak sází na populární herce a tradiční činoherní ztvárnění v čele se srozumitelným, silným zážitkem.

Od známých tváří lidé očekávají, že je svými výkony strhnou a probudí v nich hluboké emoce. Aby s tragickou postavou sdíleli její utrpení, prošli očistnou katarzí a odcházeli z večerního představení pod širým nebem s knedlíkem v krku. Takový účinek ale vyžaduje zvládnuté divadelní řemeslo, cit pro dramatickou situaci a přesné vedení herců. Na letošní premiéře se toho žalostně nedostávalo. Výsledkem je pouze zdlouhavá a nepřesvědčivá inscenace, která nenaplnila očekávání – a to ani navzdory výraznému výkonu Jana Ciny.