Recenze: Dealer nic neprodává, kupující nic nechce. V Praze hrál Malkovich

„Když brousíte po venku zrovna v tuhle hodinu a zrovna tady, tak to určitě toužíte po něčem, co nemáte, a to něco vám já můžu dodat,“ pronáší plynule, s nepříjemnou sebedůvěrou v hlase, žena k plaše hledícímu muži. Nejedná se o běžnou obchodní schůzku. Není vůbec jasné, co je předmětem směny a zprvu ani kdo je prodejce a kdo zákazník.

Pocity existenciální nejistoty, nedůvěry k druhému člověku a s nimi související vyvrženectví lze najít v celém díle Bernarda-Marie Koltèse. Hru nazvanou V samotě bavlníkových polí však francouzský dramatik napsal v době, kdy nejspíš tušil, že jeho dny jsou sečteny. „Prožívám sice zásadní zkušenost, ale ty se nedají vyprávět,“ řekl o svém onemocnění AIDS koncem roku 1988, několik měsíců před smrtí.

V inscenaci, kterou tuto sobotu a neděli uvedlo pražské Divadlo Hybernia, zkoušejí ony „zásadní zkušenosti, které se nedají vyprávět“ ztvárnit dva dlouholetí přátelé a herci hollywoodského formátu John Malkovich s litevskou rodačkou Ingeborgou Dapkūnaitė. V komorním dramatu, odehrávajícím se neznámo kde během hodiny mezi psem a vlkem, se setkávají dvě bezejmenné postavy, snad aby našly smysl samotné schůzky.

Než toho času jednačtyřicetiletý John Malkovich roku 1984 prorazil díky vedlejší roli slepého vojáka Willa ve filmu Místa v srdci, jež mu vynesla nominaci na Oscara a Zlatý glóbus, pracoval jako mnoho jeho kolegů u divadla. S litevskou herečkou, kterou čeští diváci mohou znát z úvodního dílu akční série Mission: Impossible nebo životopisného Sedm let v Tibetu, se na jevišti poprvé setkal začátkem 90. let. Od té doby spolupracovali opakovaně, naposledy v roce 2022, kdy měla premiéru aktuální inscenace v režii Timofeje Kuljabina.

V porovnání s oběma známými tvářemi se sice ruský rodák netěší takovému povědomí, v divadelním světě má však zvučné jméno. Absolvent Ruské akademie divadelního umění běžně inscenuje doma i na předních evropských scénách, jako je curyšský Schauspielhaus nebo berlínský Deutsches Theater. A před lety byl pozván i do Prahy: ve Státní opeře lze stále vidět Vzdálený zvuk skladatele Franze Schrekera v jeho režii.

Na inscenaci Koltèsova dramatu spolupracoval s krajanem, dramaturgem Romanem Dolžanským. Do více než padesát let starého textu příliš nezasahovali, ale rozhodli se ho nově zarámovat. V jejich podání začíná videem, kde jakýsi muž, nejspíš po náročném pracovním dni, dorazí k sobě do bytu, svlékne se a vejde do dveří, za nimiž se nachází úzká koupelna. Během masturbace se rozbrečí a sesype.

Na jevišti vyjíždí padací dveře, za nimiž v totožném sprchovém koutu bezvládně sedí John Malkovich. Herec drží chladný kov u zápěstí. Prostor, šedivý oblek i odevzdaný postoj naznačují rozpoložení nešťastníkovy duše. V ní se nachází ještě kdosi další – zády otočená Ingeborga Dapkūnaitė.

Přes veškerou metaforičnost scénografie odpovídá strohému textu a přes množství afektů chladnému herectví. Jeviště ohraničuje holá černá stěna s devíti uzavřenými vchody, které se v průběhu představení otevírají a postupně odhalují temná zákoutí mužovy mysli. Za jedněmi se nachází věž z barevných kostek, za dalšími tabule s dětskou kresbou. Neotevřou se však všechny.

Dětské motivy, k nimž patří ještě červená botička, ve spojení s rtěnkou stejné barvy konkretizují metafyzické téma, těžko uchopitelnou „touhu po touze“. V původním textu až „feťácké“, ale přeneseně obecně lidské bažení po uznání a dominanci inscenace významově posouvá směrem k zakázaným sexuálním tužbám. Dětské motivy dávají tušit, že by mohlo jít o vnitřní svět pedofila, trápeného neuspokojitelnou touhou.

Název V samotě bavlníkových polí evokuje americké plantáže a s nimi spjaté otrokářství. Přestože v průběhu představení o ničem takovém nepadne jediné slovo, metafora pána a raba není zcela zcestná. Herečka v roli dealera – jak je postava nazvána v textu – sice nevládne nad klientovým tělem, avšak ovládá jeho tužby. Podbízivým, úlisným vystupováním od začátku připomíná Mefistofela. Jenže na rozdíl od slavného faustovského předobrazu není řečeno, co je předmětem touhy, vyjednávaného „dealu“.

Malkovich oproti našeptávačce zpočátku působí spíše plaše. Jednak dlouho trvá, než se dostane ke slovu, a jednak svou repliku neříká tak rázně, spíše jako by pomalu volenými slovy hledal prostor pro ústup. Je až obdivuhodné, jak mezi sebou herci během okamžiku dokážou vytvořit silnou tenzi, která se v průběhu večera několikrát obrátí. Ponížení střídá zášť, smutek požírá agrese, prostoru pro vzájemné porozumění ale zůstává málo.

Hutné atmosféře přispívá režie. Zneklidňující úzkostnou náladu zajišťuje hučivý zvuk v pozadí, který v určitých chvílích nabírá na nepříjemné intenzitě. Například když se herci navzájem pokusí dotknout.

John Malkovich s Ingeborgou Dapkūnaitė málokdy pohlédnou mezi diváky. Veškerá energie se hromadí v temném prostoru jeviště. Jejich sveřepé pohledy divákům zprostředkovává velká obrazovka visící nad jevištěm. Záběry jsou navíc často promítány vedle sebe, což vytváří další vrstvu napětí.

Původně několikaminutové repliky se postupně zkracují a metaforu obchodu nahrazuje příměr s válkou. „Žádná pravidla nejsou, jsou jen prostředky; jsou jen zbraně,“ zaznívá v závěru. Dojde k několika potyčkám, ale ne k vražednému boji. Oba mluvčí si postupně uvědomují, že jsou nejen stejně schopní, ale také stejně ubozí, a tedy zaměnitelní. Jejich absurdní počínání nakonec podtrhne fakt, že klient nic nežádal a dealer nic nenabízel. Jak z toho ven? Odpověď nabízí čepel.

Otázkou zůstává, co představení nabídlo divákovi. Po čem toužil on? Z plakátu shlížela tvář hollywoodského herce, zatímco o režisérovi či autorovi hry tu nepadlo ani slovo. Možnost vidět naživo hvězdu známou z plátna či obrazovky byla určitě nejsilnější motivací spousty návštěvníků. A nelze jim to mít za zlé.

I umělci jsou prodejci, kteří dokážou nasměrovat naši touhu a dodat nám to, u čeho ani netušíme, že po tom toužíme. V tomto případě se i přes cenu začínající na 2000 korunách za lístek jednalo o solidní deal – strhující herectví, vybroušená režie sedmdesátiminutového představení a text, s jehož abstraktně pojednaným vnitřním zápasem se přitom může ztotožnit každý.