Skončíš na šachtě, řvali na něj. On pak fotbalový Baník dotáhl k titulům

Útrpný výraz ve tváři, dlouho nic víc. Ale pak vypustí smršť vzpomínek, že jako hráč podobné martyrium s Baníkem Ostrava rovněž zažíval. Také byli na padáka. I jim hrozil sešup z ligy. Dokonce opakovaně.

A to přitom šlo o generaci ostravských fotbalistů, která na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let získala tři mistrovské tituly, v Poháru UEFA vyřadila Real Sociedad, Nantes a Neapol, na Bazalech porazila v Poháru mistrů mnichovský Bayern a v Poháru vítězů postoupila až do semifinále.

Přišly ale sezony, kdy na tom byli podobně jako kluci v ostravských dresech, na něž se teď Pavel Michálik dívá z tribuny. A kteří se nejspíš třesou stejně jako tehdy oni.

„To my se klepali víc. Málokdo si umí představit, co se dělo v září v pětasedmdesátém, když jsme se vrátili z Košic jak spráskaní psi s šestigólovým přídělem od tamních strojárov,“ vrací se gólmanská ikona BaníkU zpátky časem.

K potupnému debaklu, který si z východu přivezli a v přímém televizním přenosu ho sledovala celá republika.

Ke třem gólům, jimiž ho znectil útočník Dušan Galis.

K trenérovi Jiřímu Rubášovi, jenž nad jejich hlavami práskal bičem a vyhrožoval, že všichni skončí na šachtě a budou fárat, aby v podzemí poznali, co je to pot a opravdová dřina, když remcají nad tréninkovými dávkami, jež jim nakládá.

„On si dokonce usmyslel, že se na žádné zimní soustředění nepojede a čtrnáct dnů budeme trénovat na Bazalech. Běhali jsme do zblbnutí ve sněhu po stupních tribuny nahoru a dolů, na cimrách jsme spali po čtyřech, aby se utužil kolektiv. Od rána do večera nás dřel, abychom se zocelili. A večer se usadil u dveří baráku, aby nikoho nenapadlo odskočit si za rodinou nebo pláchnout na pivo. Holt stejná škola, jako před ním pan Pospíchal,“ vzpomene i na trenéra, který si ho v banskobystrické Dukle vyhlédl a přivedl do Ostravy.

„Půl roku jsem ho u nás v Bystrici vídával na tribuně, takže bych nespočetl, kolik druholigových zápasů sledoval, než mě zastavil a mezi řečí se zeptal, co bych říkal přestupu do Baníku. Samozřejmě s tím svým lišáckým úsměvem, ze kterého člověk nikdy nepoznal, jestli pronášená slova myslí vážně, nebo si z něho utahuje,“ vzpomíná.

A Michálikova reakce?

„Proto jsem mlčel a jen přikyvoval. Stejně, jako když přijeli ostravští funkcionáři, aby dohodli přestup. Problém s tím neměli. Chytal jsem za reprezentační třiadvacítku, takže Baníku stačilo zaplatit výchovné. V té době totiž existovala ve fotbalových řádech klauzule nazývaná technický přestup. Díky ní mohli reprezentanti přestupovat do vyšší soutěže, aniž by potřebovali souhlas mateřského klubu.“

Ve dvaadvaceti se objevil na Bazalech, z brány okamžitě vystrnadil legendu Schmuckera a hned chytal. Dokonce ještě dřív, než byla vyřízena všechna lejstra. Ostrava odjela do Polska k utkání letního Interpoháru a Pospíchal ho ve Varšavě proti Legii poslal do brány.

Načerno, protože si nikdy nelámal hlavu s nějakými razítky či povoleními.

A Michálik mezi tyčemi už zůstal. Pět sezon, kdy nevynechal ani minutu. Deset dlouhých let, během nichž zažil vzestupy i pády, euforii z mistrovských korunovací, výher nad evropskými klubovými velikány a tažení pohárovou Evropou, ale i pády k ligovému dnu.

„Rubášovy galeje nám v zimě v pětasedmdesátém pomohly. Na podzim jsme se motali u dna tabulky, na jaře jsme ale prohráli jen se Slavií a získali titul. V posledním kole a paradoxně v Plzni, kam odešel trénovat Pospíchal, zatímco Rubáš se přestěhoval ze Štruncových sadů k nám na Bazaly, aby v druhé sezoně dokončil, co Pospíchal začal. Ale žádná sláva kolem toho nebyla… V Praze při čekání na vlak do Ostravy jsme si dali pár piv, protože víc toho trenér nepovolil, i když už jsme měli po sezoně. Nad ránem nám na nádraží ve Svinově zahrála hornická dechovka nějaký marš, pár chlapů, co čekalo ve tři ráno na vlak, nás poplácalo po ramenou, několik náhodných kolemjdoucích se zastavilo. A taky budovatelský odznak jsme pak dostali,“ vypráví gólman, jemuž po léta komolili jméno.

Dorazil ze Slovenska, takže se přece musí jmenovat Pavol, byli si na Bazalech jistí jeho noví spoluhráči. Kdo to kdy ostatně slyšel, aby Slovák měl jméno Pavel?!

Daučík byl Pavol, Molnár zrovna tak, proto i nový brankář Baníku je a musí být Pavol. A to příjmení mu tam u nich v Banské Bystrici určitě také komolili, usoudili ostravští fanoušci a novináři s nimi, že nejde o Michálika, ale docela určitě o Michalíka.

„Nikdo se mě na nic neptal. Přišel jsem, všichni mi říkali Pavol či Palo a v novinách i televizi mě okamžitě překřtili na Michalíka. Měl jsem snad chodit od jednoho k druhému s rodným listem a ukazovat, že tam mám napsáno Pavel? Že i ty čárky nad příjmením přehodili? Dostal jsem se do Baníku a byl jsem rád, že budu ve dvaadvaceti chytat ligu, takže jsem to vůbec neřešil,“ líčí. „Zvlášť když mi Franta Huml, jeden z těch starších, co měli v kabině hlavní slovo, místo přivítání řekl: My Ostraváci máme odjakživa krátké zobáky, takže to Pavol nám poleze přes pysky líp. Dal jsem na jeho radu, a proto jsem nikdy nikomu neřekl, jak se mé jméno a příjmení píše správně.“

Získali titul, na Bazalech narvaných k prasknutí zvítězili nad Brazilci chystajícími se na olympijské hry v Montrealu, v Poháru mistrů porazili 2:1 mnichovský Bayern s mistry světa Franzem Beckenbauerem, Seppem Maierem, Gerdem Müllerem, Uli Hoenessem i Karlem-Heinzem Rummeniggem v sestavě. Za pár měsíců se ale opět plácali tam, odkud se po Rubášových galejích pracně vyhrabali.

Zase u ligového dna.

Znovu na příčkách znamenajících sestup.

Opět na odpis.

„Poslední kapkou bylo říjnové domácí utkání s košickou Lokomotívou, která nad námi vyhrála 5:0, takže jsme v tabulce spadli na předposlední místo. To už řádilo nejen klubové vedení. Na Bazaly se sjeli snad všichni ředitelé a funkcionáři ze šachet, kde jsme jakoby fachčili. Po jejich návštěvě šli dva z nás fárat rovnou. Pět, šest dalších kluků dostalo podmínku. A my ostatní slyšeli: Soudruzi, buď začnete něco hrát, nebo půjdete taky makat. A tak jsme hrát začali. Ale až na jaře, kdy už nás místo Rubáše vedl Evžen Hadamczik. Trenér, který jako by přišel z jiného světa.“

Hadamczik, starší bratr hokejového šéfa Aloise, obdivoval západoněmecký fotbal, předně pak kouče Hanse Weisweilera z Borussie Mönchengladbach. Sháněl veškerou odbornou literaturu, poznával a učil se, jak to v bundesligových klubech chodí a jak se tam trénuje.

Proto se Baník připravoval jinak než ostatní kluby v Čechách a na Slovensku. Proto se na jaře 1978 s přehledem zachránil, proto byl rázem jinde než bratislavský Slovan, Dukla, Trnava, Brno, čili kluby, které do té doby vládly československému fotbalu.

Ostrava žila svou fotbalovou pohádku.

Pět let neprohrál Baník na Bazalech jediný ligový zápas, získal dva tituly, dvakrát skončil v lize druhý, úspěchy slavil i v pohárové Evropě. Až do semifinále Poháru vítězů pohárů proti Düsseldorfu se dostal a rok na to se ve čtvrtfinále Poháru mistrů znovu potkal s Bayernem. Neporazil ho ani na Bazalech, ani v Mnichově, ale pětigólový výprask jako za Rubáše v odvetě nedostal.

Tolik vzpomínek!

„I díky Hadamczikovi jsem se objevil v reprezentaci. Ale jen jako pendler. Chytali Viktor s Venclem, gólmani starší a zkušenější než já, takže na reprezentační srazy mě bral trenér Ježek jako třetího brankáře. Možná i trochu z protekce, protože pocházel ze Zvolena, kam často jezdíval, a přitom se nikdy nezapomněl zastavit na fotbale v Banské Bystrici. Měl mě dlouho v merku, takže pro mě nejspíš měl slabost. V šestasedmdesátém mě vzal na soustředění v holandském Zeistu, poté i na závěrečnou přípravu ve Vysokých Tatrách. Samosebou dopředu smířeného, že se jako brankářská trojka na šampionát nepodívám a zůstanu doma na telefonu.

Tak to prostě chodilo. Letělo jen osmnáct hráčů, aby se dostalo na všechny funkcionáře, takže my s Petrem Slaným, Frantou Štambacherem a Jožkou Barmošem jsme měli smůlu. To až po semifinálovém vítězství nad Holanďany a postupu do finále si na nás vzpomněli. Tedy na mě a Frantu. Na Jožku zrovna čekaly zkoušky na právnické fakultě, takže dal přednost škole před cestou do Bělehradu, Petr údajně nebyl k nalezení.

Proto jsme letěli jen ve dvou.

Já dokonce s nadějí, že bych si mohl zachytat. Tedy kdyby v případě nerozhodného výsledku snad došlo na penaltový rozstřel, o čemž se mnou trenér Ježek párkrát mluvil. Nejdřív v Tatrách, kde jsme pokutové kopy pravidelně trénovali, pak i v Bělehradu.

Měl jsem totiž pověst penaltového mága. Těšilo to a dodávalo mi to sebevědomí, i když novináři časem mnohé přibarvili. Přišli třeba s tím, že jsem Panenkovi zlikvidoval v jednom utkání hned dvě penalty. Vžilo se to, takže i Tonda jim dával za pravdu, i když ve skutečnosti to bylo trochu jinak.

Ve vršovickém Ďolíčku, který Tonda svým bělehradským dloubákem tolik proslavil, jsem dva pokutové kopy v jednom utkání opravdu chytil. Nejdřív Panenkovi, jenže rozhodčí nechal penaltu opakovat. Podruhé už se Tonda k exekuci neodhodlal, takže na pokutový kop šel Bičovský a jeho střelu jsem taky zlikvidoval.“

„‚Když dojde na penalty, půjdeš do brány ty,‘ připravoval mě proto Ježek na největší chvíle kariéry. A v Bělehradě mě skutečně posadil mezi náhradníky s tím, že při případném penaltovém rozstřelu půjdu mezi tyče.

Čekal jsem ale marně.

Střídat totiž mohli jen dva hráči, takže když Jána Švehlíka nahradil Laco Jurkemik a Karola Dobiaše v prodloužení Franta Veselý, bylo jasné, že se na hřiště nedostanu.

Ani zlatá medaile na mě nevyzbyla. Nachystali je jen pro dvanáct hráčů, takže náhradníci měli smůlu. Ale i tak na rozdíl od spoluhráčů jednu autentickou relikvii z bělehradského finále mám. Reprezentační dres, který jsem měl na sobě. Mezi Němci se totiž nenašel nikdo, kdo by si ho s třetím brankářem Čechoslováků vyměnil.“

Michálik se usměje a z paměti vyloví i vzpomínky, jak se spoluhráči černou tmu ostravského podzemí skutečně okusili.

„Nikoli za Rubáše, ale až za Hadamczika. A na Maršálovi Jeremenkovi, v nejhlubší jámě v celém revíru. Navlékli jsme fáračky, výtahem nás spustili tisíc metrů pod zem a my pochodovali půldruhé hodiny ke sloji, kde se razilo. Zpočátku velká legrace, i na rachotící vozíky nafedrované uhlím někteří frajeři naskakovali, aby se kousek svezli. Po sedmi kilometrech nás ale humor přešel. Z chůze a vedra jsme byli polomrtví, dva z nás padli a dál prostě nemohli. A to jsme netušili, že to nejhorší nás teprve čeká. Před námi díra osmdesát na osmdesát, my se museli svléknout a obalení jen v hadech jsme se plazili na čelo ražby.“

Co tam viděli?

„Z umouněných chlapů s černým mourem zažraným hluboko pod kůži jsme rozpoznávali jen oční bělmo. Zubili se a nabízeli nám sbíječky a lopaty, abychom konečně poznali, jak vypadá opravdová dřina. V tu chvíli by nikdo ani necekl, jak nás vytáčí jejich řev z ochozů, abychom koukali pořádně máknout, když jsme zrovna nehráli, jak si oni představovali.

A to šlo přitom jen o exkurzi. O lekci na ukázku, abychom alespoň jednou za život viděli, kde vlastně pracujeme. Tedy kde jsme papírově vedeni a odkud nám chodí výplaty. Někomu z Jeremenka a jiným zase z Hlubiny, 1. máje nebo Barbory.

Takhle jsme si v naší době prostě hráli na fotbalový amatérismus.

A my si na něj s gustem zahráli, jen co jsme z Jeremenka vyfárali a odpoledne nastupovali k pohárovému zápasu proti Gottwaldovu. Ve sprchách jsme se sice drhli, až z nás lezla kůže, ale v očích nám černý mour přece jen zůstal.

‚Vy snad facháte?‘ udiveně si nás prohlíželi protihráči, když jsme nastupovali.

‚Jo, musíme. Teď jsme zrovna dvakrát nevyhráli, proto nás poslali fárat,‘ tvrdil s kamennou tváří můj švagr Verner Lička, který si na podobné štengrování potrpěl.

Nevím, jestli se klukům z Gottwaldova zželelo ostravských chudáků, kteří musí nejdřív pod zem, aby si odpoledne mohli zahrát fotbal, ale tehdy se na hřišti zrovna dvakrát nepřetrhli. Vyhráli jsme nad nimi docela snadno 3:0, takže cesta do černého podzemí byla alespoň k něčemu dobrá.“

To vše Michálik líčí pobaveně. Už nepřidá, že by dnešním klukům v dresech Baníku, kteří se třesou o ligovou záchranu podobně, jako se třásli před půl stoletím oni, možná podobná exkurze do černé tmy podzemí také pomohla. A třeba i oči by jim otevřela.

Zároveň dobře ví, že doba se změnila.

Že by dnešní fotbalisté ani tomu jeho vyprávění nevěřili. Vždyť jejich předchůdce poznal, když je jako asistent Jarabinského, Cviertny, Vrby a Komňackého čtyři roky trénoval.

A i kdyby uvěřili, pod zem by se už stejně nepodívali. Vždyť pryč je ostravská fotbalová sláva, stejně jako jsou pryč i všechny ostravské šachty. Možná proto ten útrpný výraz v Michalíkově tváři na začátku povídání.