Hlavní obsah

Ze stadionu, kde vyhrál titul, je ruina. Nového se nedožiju, říká legenda

Foto: Profimedia.cz

Většinou je Josef Mazura kliďas, ale občas ho na trenérské lavičce něco dopálí. I v sedmdesáti.

Když před dvěma týdny slavil sedmdesátiny, pozval kamarády do 9. patra hotelu Bobycentrum. Vzpomínali a z výšky koukali na betonovou trosku, kde získali v roce 1978 titul. „Mým snem je vidět ligu na Lužánkách,“ říká Josef Mazura.

Článek

Rozhodně neměl obyčejnou kariéru. V jediné titulové sezoně Zbrojovky Brno odehrál Josef Mazura bez jednoho zápasu všechny. Spolehlivý obránce, hlídač, mezi hvězdami Kroupou, Janečkou nebo Jarůškem lehce přehlížený. Nicméně držák a patriot, legendární trenér Josef Masopust na něj slyšel.

Taky olympijský vítěz 1980 z Moskvy. „Zlatou medaili mám schovanou v bance, v trezoru. Přece nebudu riskovat, že mi ji doma šlohnou. Co by po mně vnoučatům zbylo?“ povídá čerstvý sedmdesátník.

Vnoučat má šest, dvě holky, čtyři kluci. Od Pepy přes Marušku, Betynku, Maxima, Alexe až po Vincenta. Nikdo se nepodědil, na fotbal se mládež nedala. Zato děda Pepa v Tučapech, třicet kilometrů od Brna, skoro každý den nastartuje auto a jede do práce, protože v Artisu trénuje kluky do sedmnácti let.

Paní Vlasta si dávno zvykla. Příští rok s dědou Mazurou oslaví zlatou svatbu. „Měl bych vymyslet nějaké překvapení,“ říká prošedivělý kouč. Pod brýlemi mrkne na servírku, objedná si neperlivou vodu a vypráví o zchátralém stadionu nebo o Zbrojovce, která se po třech letech vrací do ligy.

Puberťáci, které trénujete, vás berou? Mohli by být vaši vnuci.

Kdyby mě nebrali, prdím na to ze dne na den. Ale vypadá to, že jim mám co předávat. Mě fotbal baví pořád stejně a s mladými aspoň nestárnu tak rychle.

S moderními trendy si rozumíte?

A víte, že mě to nabíjí? Nechci jen koukat na Ligu mistrů v bedně, líbí se mi být užitečný. Když se zápasy pěkně sestříhají, hledají se detaily, vysvětlují chyby. Obrázek leckdy vydá za tisíc slov. A já mezitím sleduju, jestli to kluci chápou a chtějí se zlepšovat. Navíc i já se v sedmdesáti pořád učím.

Co třeba?

Jak se nové metody projevují v praxi. Za nás jsme běhali jako mezci, tihle se tolik nenadřou, navíc daleko víc trénují s balonem. Je to správná cesta. Já si pak třeba na internetu pouštím kombinace a chci to po nich, což nám zatím moc nejde. Já totiž taky nebyl zrovna bůhvíjaký technik, přišel jsem do Zbrojovky z dědiny, kde mě techniku s míčem nikdo neučil.

Takhle mladé kluky trénujete úplně poprvé v kariéře. Co jste u nich poznal?

Že je holt jiná doba. Nechci je pomlouvat nebo soudit, ale často mi přijde, že si hledají výmluvy: Ježiš, trenére, mám rande, musím na trénink? Nazval bych tu generaci, že je zvláštní. Máme kádr sedmnácti lidí, najednou dva onemocní, další nemůžou a rázem jedeme na zápas s jedním náhradníkem. To je pak těžké vytvářet konkurenci. Přitom se jedná o ligový dorost, ve kterém by kluci měli přemýšlet o tom, že se jednou fotbalem můžou živit.

To jim říkáte?

Těm, kteří trénink neošulí a pracují navíc, to říkat nemusíte. U těch ostatních je to zbytečné. Třeba jim křivdím. Ale když se ptáte, tak na nich prostě nevidím ten zápal, který byl za nás.

Foto: Profimedia.cz

Když zemřel legendární Josef Masopust, delegaci ze Zbrojovky Brno vedl Josef Mazura. Za ním je kamarád Josef Hron.

Do kdy s trénováním chcete vydržet?

Chcete naznačit, že přesluhuju? Mě to prostě baví, fotbal dělám celý život a moc si neumím představit, že bych zůstal bez něj. Koukejte vedle u stolu, jak tam sedí Karel Kroupa s Pepíkem Hronem, moji spoluhráči z titulové sezony. Mají to stejné, fotbal nám koluje v krvi. Občas dávám k lepšímu, že bych nejradši trénoval až rovnou do smrti, ale vím, že jednou konec přijde.

A pak?

Tak se holt seberu a budu doma na zahrádce dělat profesionálního důchodce. Máme dvacet vzrostlých stromů minimálně. Loni z toho byla tuna jablek, úroda krásná.

Pálíte?

Ne ne, moštujeme, naposledy 150 litrů. Zbytek dáváme zvířátkům, sousedi mají koně. Dobrých skutků není nikdy dost.

A kromě zahrady?

Hodně procházkujeme. A taky celkem často jezdíme na kole. V našich letech už na elektrokole a nestydím se. Všude kolem jsou kopečky, na kterých už si rád nechám pomoct, abych nemusel jet za své.

Josef Mazura/SZ

  • Bývalý obránce fotbalové Zbrojovky Brno, se kterou v roce 1978 získal jediný titul v historii klubu.
  • Narozen 23. dubna 1956.
  • Jako hráč to dotáhl jen k jedinému utkání za reprezentaci, pomohl však olympijskému mužstvu ke zlatu v Moskvě 1980.
  • Po kariéře trénoval kromě jiného Drnovice, Trnavu, Zlín, Opavu, Líšeň a pochopitelně Zbrojovku. Nyní pomáhá s dorostem v Artisu, což je druhý profesionální klub v Brně (bývalá Líšeň).

Máte v sedmdesáti ještě nějaké sny?

Vidět hrát ligu na Lužánkách. Ten stadion byl pro nás pevnost, druhý domov, místo pro zážitky. Jenže už čtvrt století chátrá, je zarostlý. Ruina. Vždyť se tam ani nesmí, protože se beton drolí pod nohama.

Ale majitel Vojtěch Kačena slíbil, že postaví nový.

Ale toho já se asi nedožiju, což mě štve. Podívejte se po republice: Karviná postavila stadion, Pardubice s Hradcem taky, Plzeň za pochodu přestavěla Štruncovy sady. A Brno? Nic. Jezdíme sem naproti trénovat na umělou trávu a vždycky mě zabolí u srdce, když vidím tu hrůzu. Tam vzadu bylo ragbyové hřiště, kolem dokola vysypané piliny, po kterých jsme běhali. Těch betonových schodů, které jsme museli absolvovat. A teď všude lezou bezdomovci.

Třeba se dočkáte.

Rád bych se mýlil, ale jsem spíš skeptik. Přitom Lužánka měla takové kouzlo.

Však se tu vyhrál titul.

Toho dobrého fotbalu bylo!

Svůj vrchol jste ale prožil na olympiádě v Moskvě.

Už ta pozvánka byla zážitek. I když fotbal nepatří mezi nejsledovanější olympijské sporty, pro mě to bylo vyznamenání. Cestou jsme porazili celý východní blok, který byl enormně silný. Navíc pod trenérem Františkem Havránkem, což taky byla škola života.

Pamatuju, jak mě – nelyžaře – nahnal trenér Havránek v Novém Městě do stopy. Ale já na běžkách neumím, hájil jsem se marně. Strašně jsem se trápil. Zatímco kluci už byli ve dvanáct na obědě, já si až někdy o půl třetí vyzouval boty a snad jsem u toho rovnou usnul. Šílené galeje.

On byl diktátor a vy jste kliďas.

On byl velký diktátor, protože měl fotbal založený na síle a na vytrvalosti. Mám dojem, že pod ním se začalo jezdit na běžkách. Pamatuju, jak mě – nelyžaře – nahnal v Novém Městě do stopy. Ale já na běžkách neumím, trenére, hájil jsem se marně. Strašně jsem se trápil. Zatímco kluci už byli ve dvanáct na obědě, já si až někdy o půl třetí vyzouval boty a snad jsem u toho rovnou usnul. Šílené galeje.

Na co ještě vzpomínáte?

Že byl pedant. Důsledný, přísný. Hlídal kluky, aby se mu nikde netoulali. I tady ve Zbrojovce. Můj styl to není, ale fungovalo mu to.

A v Moskvě to pozlatil.

Vybavuje se mi, jak před olympiádou kolovaly fámy, jaké to tam bude protivné, kyselé obličeje, hnusné jídlo. Přitom všechno klapalo a ještě jsme viděli kus světa, protože čtyři zápasy byly v Petrohradě a vrchol pak v Moskvě. Fakt bych na tom nenašel chybu. Leda snad malér Honzy Bergera po finále.

Poslouchám.

Po sobotním finále se slavilo a Honza klasicky řádil. A v neděli se šlo do Kremlu k Břežněvovi. Výstavka všech olympijských vítězů. Dostávali jsme od politruků jednotlivě pozvánky a Honza tu svou obálku dával pořád na spodek balíku, načež se ozvalo: Já to srostlé obočí prostě vidět nemusím. Nesnášel komunisty.

Ještě jeden fotbalový flamendr se kolem vás motal, viďte?

S Petrem Janečkou jsem bydlel ve stejném baráku. Byl to živel, ale fotbalista geniální. Když už měl velké problémy s pitím, našel jsem ho ve Zlíně. Dostal jsem avízo od naše kamaráda Karla Jarůška, že tam Péťa žije na chodníku. Já zrovna ve Zlíně trénoval, tak jsem zkusil štěstí: celý zarostlý kajloval na benzince o peníze.

A vy jste ho vzal ho k sobě?

Nejdřív do hotelu, kde jsem bydlel, aby se aspoň osprchoval. Pak jsem mu nabídl práci v penzionu, který jsme provozovali: Za jídlo a za nocleh nám budeš sekat trávu. Dojel, makal, pil a za týden jsem ho vezl zpátky. Zastavili jsme na parkovišti, kde měl celý svůj život ve starém favoritu.

Který mu ukradli.

A dostal se ke mně domů. Povídám mamině: Musíme mu pomoct, jsme kamarádi. A tak bydlel šest týdnů u nás. Strašná prča s ním byla. Já vstával v šest, abych se do Zlína dostal včas na trénink, a jemu běžela v televizi pohádka. Chrápal u toho jako dudek. Bohužel se mu asi nedá pomoct. Ztratil manželku, děti, v kriminále byl. Tady kousek v Bohunicích, zašíval tam knoflíky. Když jsme (v roce 2013) dělali oslavu stoletého výročí, ještě s panem Masopustem, jeli jsme si pro Petra do basy, abychom ho mohli vyfotit s celým mančaftem, který vyhrál titul.

Vaši trenérskou kariéru znám, ale jak začala ta hráčská?

Byl jsem ucho z vesnice a hrával za béčko Zbrojovky až do devatenácti. Do áčka mě vzali, jen když jich bylo málo a potřebovali na doplnění. Pozor, to se hrál tehdy v lize skvělý fotbal. Vemte si, že vznikal reprezentační tým, který pak v Bělehradě vyhrál evropské zlato. Výborní Slováci, nabušený Baník, Bohemka, Dukla, Zbrojovka se rozjížděla.

Vy jste nakonec Brnu zůstal věrný celou ligovou kariéru, 163 zápasů.

A nikdy jsem nelitoval. Jednou si pro mě přijela Slavia. Sekretář Ivo Lubas přivezl nabitou obálku, ať nad tím přemýšlím. Nevzpomenu si, kolik peněz tam bylo, ale půlku baráku bychom postavili. Nakonec jsem obálku poctivě vrátil a zůstal. Aspoň jsem si udělal při večerní škole maturitu. Pak to ještě zkusila Olomouc, ale tam mě zase nechtěli pustit Zbrojováci. A když mi bylo třicet, mohl jsem jako olympijský vítěz jít do Rakouska, kde jsem pár šilinků vydělal.

Vaše milované Brno se zase dostává do fotbalového laufu. Zbrojovka je zpátky v lize, Artis si o ni možná zahraje v baráži a oba majitelé mají velké plány. Jak to prožíváte?

Umím si představit krásné derby. Ještě by to chtělo ten stadion.

Související témata:
Josef Masopust
Karel Kroupa
SK Artis Brno

Doporučované