Teenagerka hraje na kytaru jako staří bluesmani. Pouštěl mi je táta, říká

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Irská teenagerka za pandemie koronaviru nemohla ven, a tak se místo bojových umění začala učit na kytaru. Dnes je Muireann Bradley 18 let a zručnou technikou prsty vybrnkává sto let staré americké písně ve stylu country blues.

„Celé moje dětství je hrál táta. Když mě vozil do školy, poslouchali jsme v autě třeba Blind Lemona Jeffersona,“ vysvětluje, jak přišla k repertoáru atypickému pro svou generaci. I proto mají některá její videa na serveru YouTube stovky tisíc zhlédnutí a loni podepsala smlouvu s prestižní nahrávací společností Decca.

Sotva plnoletá hudebnice toto úterý přichází na pódium festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. V sukni a kožené bundě sedá s akustickou kytarou na židli a následující hodinu hraje skladby spojené se slepým bluesmanem Reverendem Garym Davisem, Mississippi Johnem Hurtem nebo hudebnicí Elizabeth Cotten. Zpívá vysokým, místy ještě dětským hlasem ostře kontrastujícím s texty. Písně zatím osobitěji neinterpretuje a ke konci už je koncert trochu jednotvárný, přesto teenagerka zaujme zjevným talentem.

Potleskem ho odměňují také posluchači, kteří kvůli 39. ročníku festivalu opět vystoupali do kopce s náměšťským renesančním zámkem. Pódium stojí v jeho zahradě, mezi dvěma kaštany. Několik stovek lidí soustředěně poslouchá na zahradních židlích. Další polehávají na dekách, někteří se psy nebo dětmi. Ty se baví také vzadu v šapitó nebo na výtvarných a divadelních dílnách v okolí.

Irskou kytaristku ze strany pódia pozoruje i umělecký ředitel celé akce Michal Schmidt. „Hlavní je, aby se to celé skládalo v dramaturgický celek a naplňovalo to téma festivalu,“ odpovídá dlouholetý organizátor na dotaz, jak sestavuje program dnes respektované, žánrově neohraničené přehlídky světové hudby.

Folkové prázdniny zvou interprety v rozpětí od world music přes jazz až po lidovou muziku od kořenů. V programu se hvězdy jako letos klavírista Omar Sosa, čtyřikrát nominovaný na Grammy, střídají s neokoukanými tvářemi typu Muireann Bradley, kterou v Česku dosud nikdo neznal.

Publikum už organizátorům natolik důvěřuje, že každý koncert v pětitisícové Náměšti navštěvují stovky lidí. „Ambicí je přivážet zahraniční hudebníky, kteří v Česku vystoupí poprvé nebo tu prvně představí nový projekt. Někteří se samozřejmě vracejí. Často nepřijíždí v rámci turné, ale přiletí na otočku jen za námi. I když je to velký luxus,“ připouští pořadatel akce, která hospodaří se zhruba šestimilionovým rozpočtem a každý rok ji navštíví v součtu 6000 lidí.

Týdenní slavnost v okolí řeky Oslavy zahrnuje leccos, od dětského divadla přes výstavy, filmové projekce a řezbářské či kovářské dílny až po komorní koncerty v kostele nebo barokní kapli špitálu, postaveného v 18. století jako domov pro přestárlé poddané náměšťského panství.

„Festival má ustálený formát, koná se vždy od soboty do soboty. Muzikanti tu mohou strávit pár dnů a neodjíždějí hned na další koncert, zároveň my nemusíme přeplácet jiné evropské festivaly, které se konají právě o víkendech. I pro nás pořadatele je nakonec těch osm dnů maximum, na co stačí síly,“ říká Michal Schmidt, podle nějž se do organizace zapojí až 150 lidí. Včetně desítek dobrovolníků, rozpoznatelných díky oranžovým tričkům.

Přes den program čítá desítky položek, každý večer jsou pak hlavní tři koncerty na zámku. Poslední začíná až po setmění, kdy cesty v parku lemují žárovky rozvěšené mezi stromy. „Důležité je, aby večerním koncertům nekonkurovaly jiné položky v programu. Aby si lidé mohli každé vystoupení vychutnat a nemuseli jako na jiných festivalech přebíhat z jedné scény na druhou. Snad i díky tomu udržujeme atmosféru, že se umělci rádi vracejí,“ věří Schmidt.

Jeho slova potvrzuje hvězda úterního večera, britský zpěvák a sběratel lidových písní Sam Lee, dříve nominovaný na cenu Mercury Prize. „Přijet sem je jako vracet se domů. Doufám, že si uvědomujete, jak mimořádný festival tu máte,“ zmiňuje uprostřed koncertu, načež nechává publikum zatleskat organizátorům.

Pětačtyřicetiletý absolvent umělecké školy Lee je tradicionalista hrající lidovou hudbu v netradičních aranžmá. V klobouku a fialové košili s vykasanými rukávy se v Náměšti při zpěvu doprovází na takzvaný shruti box, indický nástroj podobný harmoniu.

S kapelou zahrnující pianistu, bubeníka, houslistu a kytaristu uvádí nejdříve několik písní o ptácích, jejichž hlasy Lee jako muzikolog zkoumal a vydal knihu o slavíkovi. Následně zařazuje skladby kočovných travellerů odposlechnuté na romských tábořištích v Anglii a Irsku, kde prosil místní, aby mu zazpívali. Takhle přišel třeba k písni Meeting is a Pleasant Place, kterou natočil na loňskou desku Songdreaming.

„Naučila mě ji rodina Penfoldových. Asi v osm večer jedné chladné říjnové noci jsem zabušil na dveře jejich karavanu. Vylezl chlap jako hora, a protože se právě chystal večeřet, okamžitě na mě spustil, proč otravuju a jestli jsem od policie, z církve, nebo ze sociálky. Když jsem vysvětlil, že jsem zpěvák a sbírám písně, pozval mě dovnitř. A hodinu mi zpíval skladby z první světové války, které se u nich tradovaly,“ vyprávěl Lee v rozhovoru.

Dalšího tradicionalistu potkávají návštěvníci na půlnočním koncertu v náměšťském kostele sv. Jana Křtitele. Extravagantně oblečený, holohlavý multiinstrumentalista s náušnicí v uchu Tim Eriksen se podílel na hudbě k oscarovému filmu Návrat do Cold Mountain nebo letošním albu bluegrassové zpěvačky Alison Krauss. Zajímá se o lidové balady, církevní chorály a nejstarší vokální tradice z amerického Jihu či Nové Anglie.

V kostele se nejprve doprovází na akustickou kytaru, pak hraje smyčcem na banjo. Načež přizve asi dvacítku pěvců, s nimiž a cappella uvádí dávné, sborové duchovní písně zapsané ve stylu zvaném Sacred Harp. Všechny se silným komunitním a sociálním podtextem.

Přestože už odbila půlnoc, kostelní lavice jsou všechny obsazené a mladí posluchači sedí i na zemi v uličce vedoucí k oltáři. „Tim Eriksen už na festivalu v roce 2008 byl a vedl tu vokální dílny ve stylu Sacred Harp. Proto jsme ho letos poprosili o noční koncert,“ objasňuje dramaturg Schmidt. Podle něj se zpěváci rekrutovali z řad návštěvníků. „Dopředu se přihlásili do vokální dílny a Eriksen s nimi pár dnů vystoupení nacvičoval,“ dodává.

Druhý den ráno se Folkové prázdniny rozbíhají, ještě když lidé snídají po náměšťských kavárnách a cukrárnách. Na břehu řeky se probouzí kemp s desítkami stanů, kde se do noci sedělo u ohně. Teď už jsou někteří opodál ve staré tkalcovně. Bývalá tovární budova slouží v době festivalu jako tančírna, mléčný bar, výtvarný i dětský koutek. V jednom rohu si lidé prohlížejí starý tkalcovský stav, v dalším se právě promítá dokumentární film o básníkovi a grafikovi Bohuslavu Reynkovi.

Jinou výtvarnou osobnost připomíná Galerie 12 nad zámeckým parkem, kde jsou vystaveny práce devadesátiletého Jana Švankmajera. Od takzvaných přírodopisných kreseb až po umělecké objekty z letoška nebo litografii, do které proslulý surrealista zakomponoval fotografii Harryho Pottera.

Na náměšťském městském úřadu se mezitím místo politiky dělá kulturní politika. Podkroví na dva dny zabralo odborné kolokvium zaměřené na world music, kde se etnologové, muzikologové i novináři střídají se čtvrthodinovými přednáškami. Ve středu ráno tu mandolinista Jiří Plocek mluví o inovátorech a vzpomíná na setkání s průkopníkem bluegrassu Billem Monroem. Přední český expert na world music Jiří Moravčík zase rozebírá rozporuplnost stěžejních postav britského folku ze začátku 20. století Cecila Sharpa a Ewana MacColla. Příspěvky vyjdou v recenzovaném sborníku.

I tady se do diskuze zapojuje umělecký ředitel festivalu Michal Schmidt. „Pro mě jsou ale Folkové prázdniny stále především koníček,“ vysvětluje pak na dvorku městského úřadu muž, který celoročně pracuje jako manažer softwarové firmy podnikající ve zdravotnictví.

První ročníky akce založené v roce 1986 pamatuje jen jako návštěvník. „Zpočátku byly Folkové prázdniny napojené na festival v Telči. Ale po revoluci konkurz na vedoucí kulturního střediska, které se stalo organizátorem festivalu, vyhrála moje první žena Drahomíra. S tou jsme začali jezdit nejprve na festival do německého Rudolstadtu, který se pro nás stal vzorem co do výběru muzikantů i organizace. A já po roce 2000 i na veletrh world music Womex, který je pro mě dodnes důležitý,“ popisuje Schmidt, jak sám objevoval hudbu, kterou dnes učí objevovat místní.

Zlom ve vývoji festivalu datuje okolo přelomu tisíciletí. „Tehdy se na programu poprvé začali objevovat zahraniční interpreti. A pak rychle převážili,“ říká Schmidt, který v programu již tehdy hledal tematické souvislosti. Ve stejné době se Folkové prázdniny sloučily s přehlídkou výtvarných, tanečních a divadelních dílen, z čehož dodnes čerpá doprovodný program.

Pro uměleckého ředitele nastal nejtěžší okamžik v roce 2005, kdy jeho manželka Drahomíra Schmidtová zesnula. „Bylo to hodně těžké. Zemřela v červnu a měsíc nato byl festival. Tehdy se ještě koncertovalo na nádvoří zámku. Iva Bittová tam měla úžasné vystoupení, hrála i na ochozech,“ vzpomíná Michal Schmidt.

Záhy poté nádvoří prošlo rekonstrukcí a festival se přestěhoval do zámeckého parku, kde už hlavní scéna zůstala.

Zhruba před deseti lety pořadatelé iniciovali projekt Struny nad Oslavou, v jehož rámci někdo z účinkujících vždy týden vymýšlí projekt přímo pro festival. Schmidta to napadlo s dnes již nežijící houslistkou a zpěvačkou Jitkou Šuranskou, která prosadila také vznik festivalového orchestru. „Dodnes ho vedou její kolegové, profesionální hudebníci. Vždy se v sokolovně propojí s amatéry a nacvičí úžasný program,“ shrnuje dramaturg.

Ten pokaždé zkouší vymyslet i maličkost navíc. Letos se třeba s rodinným ansámblem Muzikaša z Nivnice domluvil, že kromě nočního koncertu v kostele třikrát improvizovaně vystoupí v parku. „V pět odpoledne si stoupnou někam pod strom, rozdají noty a zkusí lidi naučit jednu písničku před začátkem večerního programu,“ popisuje Schmidt.

Středeční večer vrcholí nejprve příjemným koncertem kapverdského kytaristy Tcheky, doprovázeného kubánským pianistou Rolandem Lunou, a následně vystoupením kytaristy Justina Adamse. Někdejší syn britského diplomata strávil část dětství na Blízkém východě. V dospělosti hrál s rockerem Robertem Plantem nebo produkoval album Tinariwen, dnes slavných pouštních Tuaregů.

Do Náměště přijel Adams s italským houslistou a hráčem na rámový buben Maurem Durantem z italské folkové revivalové skupiny Canzoniere Grecanico Salentino. Společně v letech 2021 a 2024 vydali nadžánrové desky čerpající ze všeho od italské tradice přes pouštní blues po rock.

Adams nehraje žádná virtuózní sóla, nýbrž hluboké riffy a pozvolna gradující transovní rytmy, často s podladěnými strunami na elektrické kytaře Gibson Les Paul. Skvěle kontrastují s Duranteho čistým tenorovým hlasem.

Nejpozději u písně Leuca, pojmenované po vesnici z Duranteho regionu Salento, už to publikum nevydrží a desítky lidí se nahrnou tančit pod pódium. „Jste úžasní,“ děkuje pak kytarista po psychedelické skladbě Santu Paulu, věnované svatému Pavlovi. „Občas se sám sebe ptám, proč jsem svůj život zasvětil hudbě. Dost možná ze stejných důvodů, proč jste vy přijeli sem: Protože já v té radosti, kterou mi hudba přináší, našel smysl života,“ říká Justin Adams. Odezva z publika v tu chvíli značí absolutní soulad.