„Doba se změnila.“ Pořadatel po 24 letech ukončil festival v Poličce

Festival Colour Meeting patřil k několika málo vlivným českým hudebním akcím, které podnítil boom takzvané world music v 90. letech minulého století. Multikulturalismus byl na vzestupu, žánrové fúze původní tradiční hudby různých národů se neomezeně množily a dalece překračovaly hranice svých regionů. A díky nim se také z útulné historické Poličky, kde se skoro hrabalovsky zastavil čas a kam je to ze všech mezinárodních letišť lán cesty, stal téměř pupek hudebního světa.

Zakladatel a dramaturg Dušan Svíba do malého města na samém okraji Českomoravské vrchoviny vozil určující osobnosti world music dřív, než třeba přerostly v opravdové hvězdy.

O uplynulém víkendu se tak stalo naposledy. Jinými úkoly vytížený Svíba se rozhodl, že letní festival, jehož dramaturgii určoval výhradně svým vkusem a nedělal komerční kompromisy, po téměř čtvrtstoletí skončí. Na posledním 24. ročníku vystoupili tuarežský kytarista Bombino, americký tradicionalista Tim Eriksen nebo český Dunaj se zpěvačkou Janou Vébrovou.

Svíba přiznává, že trochu vyhořel a chce mít víc času na jiné věci. Třeba i na obyčejnou vycházku do lesa.

„Doba se změnila, nedá se pokračovat ve stejném stylu dalších dvacet let, také publikum se změnilo,“ konstatuje šestašedesátiletý muž shodou okolností v době, kdy se změna projevila na jiném tuzemském festivalu, který má v názvu stejné slovo jako ten poličský – na Colours of Ostrava. Tam sedmašedesátiletou Zlatu Holušovou, zakladatelku zprvu skoro komorní akce původně postavené na podobné objevitelské dramaturgii jako Colour Meeting, nahradil o více než generaci mladší Filip Košťálek.

Dramaturgicky a ideově mohly oba festivaly ve svých počátcích připomínat jednovaječná dvojčata. „Shoda slov v jejich názvu je sice náhodná, ale doba tou barevností byla těhotná, hodně se mluvilo o multikulturalismu, prostě to bylo ve vzduchu,“ vzpomíná Svíba. Multikulturalismus byl po revoluci symbolem tolerance a respektu, jak ostatně zdůraznil svým názvem nejstarší český festival world music, pražský Respect, založený dramaturgem Borkem Holečkem koncem 90. let.

Jenže Colours of Ostrava především od roku 2012, kdy se přestěhovaly do industriálního areálu Dolních Vítkovic, nabraly jiný směr a narostly do obřích rozměrů velké firmy na výrobu festivalu. Jezdí tam desítky tisíc lidí, zatímco v parku u středověkých poličských hradeb se jich scházejí jen vyšší stovky – věkově pestrá směs návštěvníků s viditelným podílem mladých rodičů doprovázejících děti.

S poličskou přehlídkou je to jako s obrazy Vincenta van Gogha: Za svého života prodal jen jediný, to však nic nevypovídalo o skutečné hodnotě jeho díla.

„Mou největší slabinou je, že jsem si nedokázal vychovat nástupce,“ přiznává Dušan Svíba, který byl v dramaturgii nekompromisní a nenechal si do ní mluvit. Colour Meeting ostatně založil ze skoro egoistického důvodu. V podcastu Davida Pomahače před lety přiznal, že ho už nebavilo jezdit na festivaly, kde se mu ze dvaceti kapel líbila jediná, a tak si usmyslel, že udělá takový, kde se mu budou zamlouvat všechny.

Jeden aspekt podcenil: Jako pořadatel byl Svíba během koncertů neustále v pohybu a neměl čas si pozvané hudebníky v klidu poslechnout. Přitom se snažil program stavět tak pestře, aby si v něm ani dvě skupiny nebyly podobné. Také letošních sedmnáct skoro hodinových koncertů různých interpretů to bez výjimky potvrdilo – na čtyřech scénách včetně obou poličských katolických kostelů, kam Svíba umístil dva nejintimnější programy závěrečného ročníku.

Postupem let výběr interpretů world music rozšiřoval k elektronice, hip hopu, jazzu či rocku. Ovšem nikdy ne k takové hudbě, která by nabízela jen nezávazné rozptýlení bez vyšších autorských požadavků nebo opravdové autentičnosti.

Podle Svíbových slov to musely být „přesahové“ věci. Nechtěl poličské publikum ubavit k smrti, jak říká ve shodě s titulem slavné knihy amerického mediálního teoretika Neila Postmana z roku 1985, který v době zásadního vlivu televize skepticky analyzoval její dopad na společnost v nastupujícím „věku zábavy“. Ten věk trvá a nabývá na síle i 22 let po Postmanově smrti, i když už ne s televizí v hlavní roli.

Poličské „Barevné setkání“ se poprvé uskutečnilo v roce 2001. Tedy o rok dříve než „Barvy Ostravy“, jejichž dominantou se letos vedle vysokých pecí stalo také obří ruské kolo. „Festivalová scéna se změnila, dřív byly hudební festivaly postavené na muzice, to ostatní nebylo důležité. Dnes je to především zábava a muzika je na festivalech jen jednou z věcí. Abych přilákal nové publikum, musel bych jít touhle cestou, ale to nechci,“ vysvětluje Svíba.

Jeho Colour Meeting je dnes vlastně „stará škola“, jak říká. „Považuji se za hudebního dramaturga, ne abych dělal zábavu pro mladší publikum. Proč bych si měl hrát na dvacetiletého mladíka,“ konstatuje. Přitom jako posluchač prý neustále sleduje novou hudbu a k té staré se skoro nevrací.

Tohle nastavení není každému vlastní. Dokonce ani mladým lidem ne. Někdejší vášeň publika pátrat po nové hudbě podle Svíbovy zkušenosti trochu vymizela. Přitom právě na jejím objevování založil dramaturgii poličského festivalu.

K hudebnímu promotérství se Dušan Svíba dostal bizarní náhodou. Původní profesí truhlář v 90. letech s partnery provozoval benzinové pumpy. Když jim podnikání padlo, objevil na nástěnce úřadu práce neobvyklý inzerát. Tehdy už poměrně známá romská zpěvačka Ida Kelarová, sestra Ivy Bittové, hledala asistenta do své Mezinárodní školy pro lidský hlas. Založila ji v Bystrém ležícím deset kilometrů od Poličky, na vysočinském venkově, kam se přistěhovala po návratu z Walesu, kde žila od počátku 80. let.

„Říkal jsem si, že je to nějaká blbost, přeci takový inzerát nedáváš na pracák,“ vzpomíná Svíba. Ale přihlásil se, načež ho Ida Kelarová přijala. A tak se krnovský rodák, který dětství a mládí strávil ve Valašském Meziříčí a tehdy pobýval v Brně, na pětadvacet let přestěhoval k Poličce.

Zpěvačka mu po čase nabídla, aby jí zajišťoval také koncerty – tedy dělal pro ni booking, jak se říká v branži. „Byla to výhoda, že jsem začínal se známým jménem. Ne jako když se do toho pustíš a nikdo nezná nejen tebe, ale ani kapely, které bookuješ,“ pochvaluje si Svíba vydařený start nové profese. Dodnes se jí věnuje ve vlastní agentuře Earth Music, i když pro Idu Kelarovou pracoval jen několik let.

Nyní má Svíba v portfoliu mezinárodně pestrou dvacítku interpretů či skupin, kterým domlouvá koncerty po Evropě včetně Česka. Patří mezi ně třeba romská kapela Terne Čhave, která svou hudbu charakterizuje parafrází sloganu Rolling Stones It’s only rom’n’roll, nebo Dubioza kolektiv z Bosny a Hercegoviny, řazený k žádané špičce balkánské hudby. Svíba byl jako promotér už u jejích začátků, kdy jezdili po světě za pár set eur, zatímco dnes patří k dobře placeným skupinám svého oboru.

Příjmy z bookingu kapel, který ho živí a jemuž se teď chce zase víc věnovat, musel Dušan Svíba občas zacelovat finanční schodky svého poličského festivalu. „Člověk ale nemůže dělat spasitele,“ usmívá se.