Recenze: Zpívat si jen. Jinou ambici oslavný film o Nohavicovi snad ani nemá

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„A ven z šatny,“ říká ostře protagonista dokumentu Jarek na kameru. „Buďte rádi, že jsem vás sem pustil. Do šatny normálně nikoho nepouštíme. Ani chlapy, ani baby.“ Snad aby bylo zcela zřejmé, že Jaromír Nohavica má svůj filmový portrét plně ve vlastní režii. On určuje, co a kdy se točí. A kdy se má „kamera“ poklonkovat za dveře. Stvrzují to už jeho úvodní slova: Prý má dost toho, aby mu někdo říkal, co má dělat, jaké číst knížky a tak dále. Chce si dělat věci po svém.

Snímek převážně televizní dokumentaristky Petry Všelichové, který od čtvrtka promítají kina, dává hned zkraje jasně najevo, že nepůjde o žádnou kritiku či sebereflexi. Oblíbený zpěvák tu figuruje jako průvodce vlastním životem, jako ten, kdo pečlivě vybírá, co mají filmaři zachytit a co ne. Za odměnu jim v jednu chvíli složí krátký verš. K čemu jsou však podobné mramorové pomníky dobré?

Dokument Jarek ukazuje zpěvákova oblíbená místa, ať už jde o nádraží v Těšíně, odkud „vlaky vyjíždí co čtvrthodinu“, chalupu prarodičů, případně kavárnu Avion, kde vznikl další slavný song.

Film naopak neodhaluje nic objevného o Nohavicově hudebním přínosu. Dozvídáme se, jak se dostal k písním Bulata Okudžavy díky práci v těšínské knihovně, kde byly k dispozici české i polské knihy a periodika. Jak se poprvé setkal s Karlem Krylem. Ale nic, co by překročilo rozměr historky. Navíc většina příběhů je známá.

Paradoxně v jedné chvíli muzikant vzpomíná, jak už za studií skládal písně, které v sobě měly protest a vzdor. Je smutné, že to říká zrovna protagonista filmu, jenž místo protestu, kritiky či svébytného hlasu působí jen jako bezpečné, konejšivé vyprávění stárnoucího muže. Podbarvují jej vzpomínky, archivní záběry a zinscenovaná setkání s představiteli institucí, kde působil či pobýval – od základní školy přes knihovnu až po psychiatrickou léčebnu ve Šternberku, kam roku 1991 nastoupil, aby se zbavil závislosti na alkoholu.

Téma alkoholismu zpěvák hojně zmiňuje jako jediný bolavý moment své minulosti. Popisuje, jak si na začátku tříhodinové jízdy vlakem na koncert dal tři deci rumu a cesta utekla sama. Jak s Karlem Plíhalem na začátku víkendového turné vypili dvě deci vodky „a najednou bylo pondělí“.

Muzikant přiznává, že porevoluční doba svobody pro něj začala až tehdy, dva roky po převratu. V něčem je to vlastně určující. Jakkoli to samotný snímek napřímo netematizuje, vyvstává tu před očima Nohavica jako člověk, jehož hlavním imperativem je dělat si, co chce. Tedy pojetí svobody v silně individuálním, nikoli širším či politickém smyslu.

Nohavica byl mužem mnoha tváří. V první polovině 80. let minulého století mimo jiné odvážným hlasem, z jeho protestsongů znělo odhodlání postavit se poměrům alespoň veršem. Zároveň to byl textař popových písní a autor se zálibou v jemné poetice a humoru.

Po revoluci se stal hvězdou schopnou vyprodávat sportovní haly, ale také někým, kdo se až podezřele bezstarostně zaplétá s představiteli moci, jako jsou prezidenti Vladimir Putin a Miloš Zeman.

V poslední třetině snímku přece jen přijdou otázky na tato témata, včetně hudebníkovy spolupráce s komunistickou Státní bezpečností. Ale tak jako jindy se ani teď Nohavica k ničemu otevřeně nepostaví. Putin je jeho slovy jen „úředník“ a v médiích hojně propíranou Puškinovu medaili od něj v roce 2018 dostal za své interpretace písní Bulata Okudžavy či Vladimira Vysockého, ne za své politické názory.

„Já jsem o žádnou z těchto cen nežádal. Já se k mocným tohoto světa nelísám. To oni chodí ke mně,“ vysvětluje zpěvák, proč si ponechal vyznamenání od Putina či Zemana. „Já jsem, když to přeženu, spíše ten šašek na tom královském dvoře.“

Bohužel má trochu pravdu, i když jinak, než by nejspíš chtěl. Jeho postoj, že si přeje jen zpívat, co chce, zní buď naivně, nebo neupřímně. Přece jen zpěvák mezi lety 2009 až 2012 působil pro otevřeně politický server Virtually.cz, kde pravidelně skládal písně na politická témata, vyjadřoval obavy před návratem komunismu či před evropskou integrací. Někdejší spolupráci s StB přitom bagatelizuje či o ní odmítá mluvit.

„Máte-li chuť, dohledejte si to sami. Já vám to říkat nebudu, nezlobte se,“ shrnuje ve filmu svůj postoj. A snaží se srdečně vysvětlit, že se s příslušníky Státní bezpečnosti sice scházel, ale nikdy nikomu neublížil.

Se stejnou rozhodností mluví o svých nechvalně proslulých písních Dežo či Arab mi šahá na babu, v nichž žertovnou formou nabádá k předsudečnému smýšlení o menšinách. „To jsem já,“ horuje zpěvák, že si za těmi skladbami stále stojí, stejně jako za oceněními, jichž by se nikdy nevzdal.

Snímek tak nechává zaznít to, co si protagonista přeje. Do konfrontace se nepouští, přestože v závěru ponechali tvůrci scénu, kdy Nohavica přiznává, že budou mít kvůli tomu filmu potíže. Že se na ně lidé sesypou, neboť točí s „hovadem“.

S hovadem jistě ne. Spíš se Nohavica vyjevuje jako tvůrce, který se z buřiče a lyrika přestylizoval do lidového baviče schopného předávat emoce širokým masám, který si chce jen tak prozpěvovat, jak se ukazuje v jedné scéně, kdy si slova „zpívat si jen“ notuje se školní mládeží.

Do pozice šaška se připodobnil sám. Kým skutečně je a jak smýšlí, se z jeho portrétu nedozvíme.