Hlavní obsah

Glosa: Jaromír Nohavica – zasloužilý umělec v sezení na dvou židlích

Foto: Profimedia.cz

„Teď už vím, že nešlo být uprostřed,“ říkal Jaromír Nohavica o spolupráci s StB. Puškinovu medaili nevrátí, ale Ukrajině peníze pošle.

Reklama

16. 3. 13:00

Vždycky když se kulturní establishment pohoršoval nad Jaromírem Nohavicou, ostravský písničkář z toho něco vytěžil. Ještě je to překvapivé? Dávno se pohybuje v nížinách, kam morální radar společnosti nedosáhne.

Článek

„Nejsem příznivcem laciných gest. Vracení medailí, poklekávání, mávání vlaječkami. Ale když je třeba pomoci, pomůžu,“ svěřil se na začátku března Jaromír Nohavica při svém online vystoupení. Medaili nevrátil, peníze pošle, vysvětloval. Jenže pak se ozval Člověk v tísni. Zisky z koncertů, které Nohavica chystal pro válkou zmítanou Ukrajinu, prý nepřijme.

Není to jediný výpad české „cancel culture“ vůči oblíbenému písničkáři. Nohavicu nedávno vytrestala také Univerzita Palackého v Olomouci, která mu v návaznosti na neochotu vrátit medaili od Putina zrušila koncert ve svých prostorách. A stejný krok učinilo i několik polských měst. Nic takového ale zasloužilého umělce nepoložilo a ani nepoloží. Nohavica je nejen talentovaný písničkář, ale také mistr v sezení na dvou židlích.

„Běž se oběsit“

Začalo to v roce 2006. Redaktor týdeníku Respekt Jaroslav Spurný vzal Jaromíra Nohavicu do pražské kavárny Rybka, kde spolu probrali písničkářovu spolupráci s StB. Z článku, který na základě společného rozhovoru později vyšel, to vypadalo, že zpokornělý Nohavica se chystá na hlubokou sebereflexi: „Musím se otevřít. Chci se pokusit všechno vysvětlit sobě i těm, kteří mě mají rádi.“

Pokus o pokání nastal o dva roky později s deskou Ikarus (2008) a nutno dodat, že se moc nepovedl. „Zas**né StB,“ zpíval Nohavica v úvodní písni Já si to pamatuju. Jen o pár veršů později bylo zjevné, že zpěvák si nestěžuje jen na traumatickou zkušenost s komunistickým režimem, ale hlavně na to, že odhalení jeho spolupráce s StB vyvolalo ostrou reakci veřejnosti. „Na četu ČT četují si s mačetami četné čety / jako před léty ty samé věty,“ glosoval zpěvák a tvrdil, že „to vše je zase tady“. Myslel tím kádrování a kolektivní šikanu.

Zpěvák nepochybně zažíval komplikované období plné agresivity směřované na jeho osobu. Zachycuje ho třeba další skladba desky, On se oběsil. Nohavica v ní dostává dopis obsahující jedinou větu: „Běž se oběsit.“ Nic nenamítá. Jenom řeší, jak to provede: „Tak teda nevím / kšandy, nebo provaz.“ Je to píseň, při které se občas posluchači smějí, ale přitom působí i velmi bolestně. Někde v ní je cítit zpěvákova chvilková rezignace a bezmoc. I tahle píseň ale nakonec může sloužit jako důkaz, že Nohavica na Ikaru nevyužil příležitost otevřít se vlastní minulosti. Raději se postavil do role oběti, otevřel se maximálně tak vlastní ublíženosti.

Chvíli po vlně negativní publicity (spojené i s vlažným přijetím alba) zpěvák utekl do virtuálního exilu — na „pravicově zaměřený názorový server“ Virtually.cz. Několik let zde pravidelně publikoval písňové glosy na lidová témata. Tenhle žánr si chvíli předtím úspěšně vyzkoušel na hitovce Ladovská zima, kterou si s láskou zpívali úplně všichni. Snad i inkriminovaní silničáři, jimž se Nohavica smál, že je sníh na dé jedničce opět zaskočil.

Na Virtuálkách Nohavica pořádal řízený sestup k obyčejnosti. Hledal nejnižší společný jmenovatel, kterým by k sobě ještě pevněji připoutal zbylých „dolních deset milionů“. Někdy nevinně zpíval o tom, že od Beskyd přichází teplý vítr a jaro, jindy o tom, že je škoda, že se nenarodil černý. „Dežo má nože / a já panebože / ani tyč,“ strachoval se Nohavica v písni o rasismu naruby, která sice opět šokovala poslední hrstku naslouchajících Pražanů, ale daleko početnější skupině „obyčejných lidí“ udělala radost. „Ježíšmarjá, Jarku, ty máš pravdu prostě FURT! Písnička je sice o Dežovi, ale platí i dnes o Ahmedovi,“ ulevila si jedna fanynka pod klipem s oblíbenou Nohavicovou písní.

Ostravský bard jako by poté, co se ho zřekli domácí intelektuálové, trochu paradoxně zažíval druhou mízu. Čeští písničkáři po revoluci těžce nesli absenci nepřítele. To, že se od Nohavici v novém tisíciletí postupně distancoval kulturní establishment, pro zpěváka znamenalo příležitost opět se stát rebelem, smíškem, který na mocných a bohatých nenechá nit suchou.

Novou roli hrál dlouhá léta velmi přesvědčivě — i ve chvíli, kdy se fotil s Tomiem Okamurou nebo přebíral vyznamenání od prezidentů Miloše Zemana i Vladimira Putina. Všichni jmenovaní politici totiž tehdy taky platili za „rebely“, byť je takové pojmenování dost extrémní hyperbola. V polovině března 2022 je to snad nezpochybnitelné. Vladimir Putin není rebel, ale válečný zločinec, který bombarduje civilisty.

Nejde být uprostřed

Dokonce i prezident Zeman veřejně odsoudil jednání svého oblíbence Putina. Nohavica volí mírnější strategii: znovu se vrací ke svému umění dvojakosti, které ovládal už za minulého režimu.

Není ale možné, že si ho bude opět vyčítat? Tak jako to dělal v době odhalení spolupráce s StB? „Teď už vím, že nešlo být uprostřed. Ten pocit, že jsem nade vším nějak rozkročen, je mylný,“ svěřoval se v roce 2006 Nohavica novináři Jaroslavu Spurnému nad šálkem kafe.

Ne, další výčitky svědomí kvůli nevrácené medaili jsou nepravděpodobné. Možná má Nohavica pravdu, když tvrdí, že by šlo o laciné gesto. Ostatně stejnou medaili obdržel třeba i bývalý prezident Václav Klaus – a nejenže ji kvapně neodeslal na zpáteční adresu, ale ani to po něm nikdo nechtěl. Klaus ale také nikdy nedojímal, nebavil, nesloužil jako morální kompas.

Na druhou stranu rozhodně není namístě Nohavicu litovat. Přišel o pár koncertů, ale jiné okamžitě vyprodal. Fanoušky nejspíš neztratil. Ti, kteří mu zůstali (je jich pořád velmi mnoho), jeho morální dilemata vůbec neřeší. Těší se na příští song.

Na bezelstnou, legrační rýmovačku o otravném ukrajinském imigrantovi jménem Vasil. Nohavica to zase řekl za nás. Jarku, ty máš pravdu prostě furt. To bude hit.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované