Invaze z Číny už začala, říká tchajwanský spisovatel. Napsal román o duších

Než vstoupil do svého pražského hotelového pokoje, tchajwanský spisovatel Kevin Čchen zaklepal na dveře. „Nemám ten zvyk rád. A stejně jsem to udělal,“ přiznává padesátiletý autor, který už přes dvacet roků žije v Berlíně. Některých zvyklostí z rodného ostrova se ale zbavit nedokáže. Poklepání na dveře má vyhnat duchy. Tchajwanská kultura je jimi prolezlá skrz naskrz, vysvětluje Čchen.

„Opravdu věříme na duchy. Na Tchaj-wanu jsou různá náboženství, žijí tu také katolíci, i podle nich ale duchové existují,“ říká spisovatel, který do české metropole přijel před několika týdny jako host veletrhu Svět knihy. Mluvil tu nejen o svém životě v Evropě, ale také o tom, jak se přízraky propsaly do románu, který nedávno vydalo nakladatelství Větrné mlýny v překladu Denise Molčanova. Jmenuje se Město duchů.

„Je to fikce, ale má autobiografický základ,“ popisuje Čchen svou sedmou prózu. Dočkala se třinácti překladů včetně anglického nebo francouzského. Vypráví o muži vracejícím se do opuštěné vsi uprostřed tchajwanského vnitrozemí po dlouhých letech prožitých v Německu. Protagonista přijíždí na „svátek patnáctého dne sedmého měsíce“, kdy Tchajwanci oslavují návrat duchů. Sám působí jako přízrak i proto, že velkou část života v cizině strávil za mřížemi. Zabil svého přítele.

Tragický příběh hlavního hrdiny zůstává ve Městě duchů dlouho nedořečený. Místo něj se děj románu, ohraničeného jediným dnem, věnuje dalším osudům. Na prostoru téměř čtyř stovek stran se kniha rozvětvuje do mnohohlasu, v němž se o slovo hlásí také protagonistovi rodiče, sousedé nebo jeho pět sester. Postav v knize je tolik, že si v úvodu publikace vysloužily glosář.

„Narodil jsem se jako devátý,“ vysvětluje Čchen, který má ve skutečnosti o dvě sestry víc než jeho hrdina. „Pocházím z velmi patriarchální rodiny, která tolik stála o syna, až se jim narodilo osm dcer. Až pak měli mého bratra a mě, ale ukázalo se, že jsem gay. Byl jsem jako osmá nechtěná dcera,“ dodává spisovatel, který život v Berlíně bral jako vysvobození.

„Vyrůstal jsem v prostředí, kde si člověk stále musel opakovat konfuciánská moudra, byla to noční můra,“ objasňuje prozaik, podle nějž je tchajwanská společnost konzervativně laděná. Coby ročník 1976 vyrůstal, když na ostrově panoval takzvaný bílý teror, stanné právo, které po druhé světové válce zavedl diktátor Čankajšek. Zrušeno bylo až v 80. letech. Na Svátek duchů.

Spisovatel mluví o komplikované historii i politické situaci na Tchaj-wanu. „Žijí tu čínští imigranti, bývala to japonská kolonie, v roce 1949 tu vypukla občanská válka,“ vyjmenovává Čchen, který je zvyklý odpovídat na otázky ohledně hrozící invaze z Číny. „Řeknu jen jedno. Invaze už začala. Probíhá skrze dezinformace a kyberútoky,“ míní spisovatel, podle nějž jsou čínské pokusy rozložit Tchaj-wan zevnitř efektivnější než nákladná vojenská operace.

Čchenův odchod do Evropy ale nebyl motivován politickou situací. „Chtěl jsem utéct od rodiny. Potřeboval jsem, aby mezi mnou a mými příbuznými stály oceány i kontinenty,“ tvrdí spisovatel. V Berlíně nalezl útočiště i způsob, jak se zbavit konzervativního pohledu nejen na svou sexuální orientaci, ale i na touhu živit se psaním.

Charismatický spisovatel, režisér a herec s evidentní vášní pro vyprávění anekdot vzpomíná, jak reagují tchajwanští kadeřníci, když jim při návratech na ostrov přizná, čím se živí. „Jakmile řeknete, že jste spisovatel, podívají se na vás s lítostí v očích: Ach můj bože, vy zemřete hlady,“ směje se Čchen, který v salónech zkouší reakce na různé odpovědi.

„Někdy říkám, že jsem inženýr a vyrábím mikročipy. To spokojeně pokyvují hlavou. Když jsem naopak prohlásil, že jsem básník, nechápali, o čem to mluvím,“ líčí autor Města duchů. V Evropě je to podle něj jiné. „Líbí se mi, že si tady lidé pořád váží slova a kreativity.“

Čchen, který nedávno absolvoval také stipendijní pobyt v Brně, si ale na cizině užívá i nesrozumitelné místní názvy a exoticky znějící jazyk. „Potkal jsem na ulici turisty, kteří si každou ceduli překládali s telefonem. Já mám ale rád nejistotu, kterou ve mně cizí názvy vyvolávají. Je vlastně docela tvůrčí,“ vysvětluje spisovatel.

Na debatě v rámci knižního veletrhu ale o Evropě mluví i kriticky. Hlavně v souvislosti se vzrůstajícími nacionalistickými tendencemi. Tchajwanci si podle Čchena vždy vážili Německa za to, že nezapomíná na svou nedávnou válečnou minulost. „Jenže teď je podle průzkumů nejsilnější stranou v Německu AfD. Jsem z toho zklamaný,“ přiznává spisovatel.

Ze zvědavosti se nedávno zúčastnil shromáždění, jež Alternativa pro Německo zorganizovala pro místní vietnamskou komunitu. „Byli velmi chytří. Nachystali spoustu jídla - to my Asiati milujeme. A pak k nám velmi efektivně promlouvali. Říkali: nejsme proti vám, jsme proti ilegálním migrantům. Samozřejmě měli na mysli hlavně muslimskou komunitu. Jen to neřekli,“ vysvětluje Čchen, podle kterého je nejlepší politickou strategií dneška říkat věci, které nedávají smysl. „Stačí na někoho házet špínu. A vyhrajete,“ uzavřel spisovatel.

Možná, že kdyby rodný ostrov neopustil, svou knihu by nedokončil. Vzdálenost mu poskytla novou perspektivu, díky níž mohl Čchen psát o vůních, barvách či chutích, jaké nejde najít jinde než na Tchaj-wanu. „Potřebujete najít balanc mezi tím, kdy říkáte moc a kdy málo. Potřebujete získat určitý odstup, abyste se rozhlédl a rozmyslel, na jaký detail máte zaostřit,“ vysvětluje spisovatel, jehož kniha překypuje smyslovými vjemy.

„Toho léta panovalo ve středu ostrova ohromné dusno, chodník se odpoledne proměnil v rozpálený plát, na kterém jste si mohli usmažit rýži s vejci nebo ohřát polévku. To parno!“ píše ve Městě duchů, jehož název vychází z přezdívky opuštěné vnitrozemské vsi podobné té, v níž Čchen vyrůstal. Prý ji neznají ani rodilí Tchajwanci. „Teplota uprostřed dne tak vysoká, že se z ní zpomaluje čas, stromy v poledne nepohladí sebemenší vánek, a když zatajíte dech, uslyšíte pochrupovat dřímající zem. To dunění, kdy je spánek nejhlubší - půda se až do dalších dešťů nebude chtít probudit,“ píše Čchen.

Jeho protagonista o spánek přišel. Ztratil ho v německém vězení. „Můj způsob, jak čtenáře u knihy udržet, je postupně rozluštit, proč to můj hrdina udělal,“ přiznává spisovatel. V příběhu se o slovo hlásí i postava ducha - jeho existenci netvoří světlo, zvuk, žádný fyzikální jev, pouze text.

Čchenův román ovšem nemá být detektivkou, natožpak hororem. Klíčem ke čtení jsou zasuté vzpomínky, které se náhle vyjevují jako duchové uprostřed noci.

„Vybavovala si to úplně jasně: zrovna se připravovala zakázka červených polokošil na export,“ vzpomíná jedna ze sester Města duchů na tragédii v textilní továrně, při níž zřícené regály zabily několik dělníků. „Prodrala se vrstvami červené látky, už ho viděla lépe: hlavu měl úplně na maděru!“

Druhý den po tragédii, při níž zemřel i otec tří dětí, už v továrně nezbyla ani stopa. Všechno bylo jako dřív. Zůstali jen duchové. V románu prolézají kanálovými struskami, kam se odhazovaly mrtvoly psů, plavou ve stojaté vodě jezer, schovávají se v domě týrané Čchenovy sestry, nebo v opuštěném knihkupectví. Starali se o něj dva muži, které pronásledovali za jejich homosexuální orientaci.

Město duchů je román, v němž přízraky nejde vyhnat zaklepáním na dveře, jako to autor udělal při příjezdu do Prahy. Lepší je neuhnout před nimi pohledem - zkoumat je stejně bedlivě jako potlačované vzpomínky na temnou minulost.