Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Od vzniku prvních významnějších takzvaných alternativních médií, zaměřených na české prostředí v rámci hybridní války po ruské anexi Krymu v roce 2014 s cílem zasévat nedůvěru a relativizovat prozápadní orientaci naší země, se datuje postupný rozklad veřejné diskuze do paralelních světů. A i když tu všichni žijeme pospolu, v zásadních věcech mluvíme každý o něčem jiném. Zdá se vám to přehnané? Není.
Od roku 2020 sleduji s kolegyněmi a kolegy nejprve ve výzkumném projektu Infomore a nyní v mezinárodním projektu ReMeD vývoj „reálných“ i online diskuzí o klíčových, společnost rozdělujících tématech, jako byla pandemie COVID-19 nebo jsou neustále imigrace, lidská práva či válka na Ukrajině. Děláme analýzy obsahu sítí i médií, mluvíme s lidmi, pozorujeme, jak vyhledávají informace, co jsou jejich věrohodné zdroje, a jak sami obsahy, které se pak šíří v online prostředí, vyrábějí. Zajímá nás, jak vnímají svobodu slova a co pro ně znamená demokracie. Je to fascinující i znepokojivá práce.
Fascinující proto, že jsme za těch skoro šest let nasbírali obrovské množství poznatků o naší společnosti ve vztahu k těmto tématům. Znepokojivá proto, že na vlastní kůži a „v první linii“ schytáváme ze všech stran frustraci lidí z nepochopení a obavy o budoucnost zakotvené v diametrálně odlišných východiscích a vidíme jen velmi málo pokusů o porozumění si.
Kariéra v podrývání systému
S tématem války v Gaze se začínají v poslední době jednotlivé skupiny poprvé více štěpit, ale je moc brzo říct si, zda to tak bude i nadále, nebo se jedná jen o výkyv. Proto když dosavadní poznání zjednoduším, na jedné straně stojí ti, co sledují tradiční média, která podporují demokracii a mají prozápadní orientaci. Na proruská nebo pročínská média nahlížejí jako na dezinformační.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii Česká volba, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Na druhé jsou ti, pro něž jsou synonymem dezinformačních médií média veřejnoprávní a liberální a jsou plně informačně zásobováni tzv. alternativními zdroji. Tyto alternativní zdroje pak nepředstavují jen média přímo či zprostředkovaně spojovaná s ruským nebo čínským kapitálem, ale jsou jimi i nejrůznější čeští influenceři a antisystémoví politici, kteří si na podrývání „systému“ vybudovali kariéru.
Jedna skupina se o demokracii a svobodu slova bojí v souvislosti s rizikem možného nástupu politického režimu projevujícího se autoritářskými prvky tak, jak je to třeba v Maďarsku nebo na Slovensku. Tohle je obecně známé a nijak překvapivé, zástupce těchto názorů máme v mediálním prostředí bohatě zastoupené. Co nám ale často lidé právě z této skupiny nevěří, je, že o demokracii a svobodu slova jde výrazně a opravdově i skupině na opačné straně názorového spektra. A že úkorně nese, že to ti druzí nevidí. Pro tuto skupinu je typické, že změnu režimu naopak chce. Ne proto, že by nechtěla demokracii, ale proto, že současné zřízení za demokratické nepovažuje (a tzv. alternativní zdroje ji v tomto přesvědčení utvrzují) a má pocit, že její názor je utlačován, nemůže ho naplno projevovat, tudíž nemá svobodu slova.
Dá se namítnout, že je přece jen jedna jasně legislativně definovaná demokracie a svoboda slova. Ano, pod to bych se ráda podepsala a zdůraznila, že si je nesmíme nechat vzít. Problém je, že tu máme relativně silnou skupinu, která tomu nevěří. Přispěla k tomu samozřejmě i změna komunikace aktérů napříč politickým spektrem (rozhodně se nedá ukázat jen na jednu stranu nebo hnutí) v předchozím desetiletí.
Fakta jako trhací kalendář
Díky vlastním sociálním sítím s přímým přístupem k veřejnosti, často výraznějším než počet předplatitelů tradičních médií, je možné jakýkoliv fakt (dokonce i jasně danou částku nebo jednoznačný dokument) rozmlžit tím, že je to jen zlovolná interpretace, zfalšovaný dokument nebo fake news. Spousta každodenních konzumentů podobných sdělení dospěla k názoru, že to tak je, a důležité není, „jak to je“, ale co si o tom oni sami myslí. Je to k dokonalosti dotažené Prótagorovo: „Mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou.“ Liberální i zcela pro-autoritářské.
V době covidové pandemie těsně před vypuknutím války na Ukrajině jsme se setkávali třeba s kreativním využíváním výroků Karla Kryla (mj. ikony odboje proti ruským okupantům Československa v roce 1968) bojovníky proti covidovým opatřením, aby hned o pár postů za tím byl Vladimir Putin jako jediný pravý obhájce svobody projevu a zastánce „normálního“ světa, kde jsou muži muži a ženy ženami.
Říkáte si – je to otázka vzdělání. Není. Řada lidí si dokáže informace kontextualizovat, ale myslí si, že si je může interpretovat, jak chce. Že důležité je, čemu věří. Bohužel se to však netýká jen jedné skupiny. Ta první, která se (zatím) řadí k mainstreamu, občas nijak nezaostává se šířením předpojatých polopravd směřujících k těm, co se v současné společnosti nedokázali z různých důvodů prosadit a z důvodu nejrůznějších obav věří dezinformačním narativům. Tím se však jen prohlubuje míra neporozumění a polarizace.
Logicky vyvstává otázka, co s tím dělat. Jak překročit hluboce vyhloubené příkopy. V první řadě tím, že nebudeme přilévat olej do ohně, zejména teď před volbami. Nebudeme šířit zesměšňující (ať už jakoukoliv stranu) agresivní obsahy politických marketérů. Nebudeme své problémy sebestředně přeceňovat a ostatní bez snahy o pochopení šmahem odsuzovat. A nejvíc bych chtěla apelovat na ty, kteří mají komunikační vliv, ať už na politiky, novináře nebo influencery – nefaulujte, nepřizpůsobujte si fakta a nepřispívejte k tomu interpretačnímu rozmlžování, které v kampani může krátkodobě pomoct, ale v dlouhodobé perspektivě nás od sebe otřesně vzdaluje.
