Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když zmlknou zbraně, na scénu většinou vstoupí diplomaté. Vestfálský mír z roku 1648 ukončil třicetiletou válku. Po porážce Napoleona uspořádali spojenci vídeňský kongres, který v letech 1814-1815 vytvořil politický systém postavený na principech legitimnosti, stability a rovnováhy moci. Versailleská dohoda z roku 1919 formálně uzavřela první světovou válku.
Nic takového se po kapitulaci nacistického Německa v roce 1945 nestalo. Spojenci v protihitlerovské koalici si nikdy plně nevěřili, protože jejich cíle – demokracie vs. komunistická diktatura – se vzájemně vylučovaly. Své problémy dokázali skrývat, ale jen do března 1946, kdy Winston Churchill promluvil o železné oponě. Dokud žil Stalin, byla naděje na spojeneckou dohodu o poválečné Evropě nulová.
Nikita Chruščov si konferenci na nejvyšší úrovni přál. Chtěl, aby Západ přijal Sovětský svaz jako legitimní, světovou velmoc a uznal jeho územní zisky v baltských republikách, ve východní Evropě a na Balkáně. To se Moskvě z několika důvodů dlouho nedařilo. Kromě zmíněné nedůvěry mezi spojenci stál v cestě nejasný statut rozděleného Německa a překážkou byly i vnitropolitické důvody Západu. Rebelie ve východní Evropě v letech 1953 a 1956 ukázaly, že Spojené státy v té oblasti sice respektovaly sovětskou dominanci, ale žádný prezident si to z ohledu na americké voliče s kořeny v Polsku, Maďarsku nebo Československu netroufl říci veřejně.
Sovětský tlak na uspořádání celosvětové konference neskončil ani po Chruščovově pádu. Zorganizovat ji ale začalo vypadat reálně až po porážce Pražského jara v roce 1968 díky měnící se mocenské rovnováze sil mezi Východem a Západem na začátku sedmdesátých let. Byla to doba, v níž držel nejlepší karty kremelský šéf Leonid Brežněv a Západ ustupoval.
Mezinárodní situaci nejlépe charakterizoval ruský ministr zahraničí Andrej Gromyko, když v roce 1971 řekl, že na světové scéně se nestane nic, s čím by Moskva nesouhlasila. Nebylo to jen chvástání. Už od konce 60. let bylo vidět, že válka ve Vietnamu neměla z amerického pohledu vojenské řešení. Proto v lednu 1973 Henry Kissinger podepsal dohodu, která měla zajistit čestný mír. Ani on sám tomu nevěřil, ale v březnu se ze země stáhly poslední americké bojové jednotky. Jak se dalo čekat, vietnamští komunisté všechny sliby porušili a v dubnu 1975 vstoupili do Saigonu. Demokraté, katolíci a intelektuálové se pro nové pány země stali lovnou zvěří.
Ve stejném roce začal americký senát zkoumat chování amerických zpravodajských služeb. Výsledkem veřejného praní zpravodajského prádla bylo, že CIA, která byla do té doby jednou z nejprestižnějších vládních organizací, klesla v očích veřejnosti na příčku nejnižší.
Na pozadí těchto ponižujících okolností probíhala v Ženevě mezinárodní jednání, při nichž sovětská strana stále silněji prosazovala uspořádání celosvětové konference, která by udělala formální tečku za druhou světovou válkou a zároveň by uznala ruskou dominanci nad východní Evropou.
Veřejnost a politici ve Spojených státech nebyli vůči tomuto plánu Moskvy jednotní. Izolacionisté, antikomunisté a Republikánská strana explicitně dohodu se Sovětským svazem odmítali. V řadách odpůrců byl též americký ministr zahraničí Kissinger. Kolektivně proti byli Američané s kořeny ve východní Evropě. Nikdo z nich si nepřál, aby Západ uznal ruskou okupaci jako legitimní.
Mezi skeptiky byli též Američané, kteří dohodu s Brežněvem odsuzovali kvůli očividnému cynismu. Moskva trvala na tom, že mezi principy, které by měla konference uznat, patřily respekt k územní celistvosti státu nebo rovnoprávnost všech zemí. V té době si svět ještě pamatoval ruské tanky v Budapešti nebo v Praze. Tak si Moskva představovala nevměšování?
Naopak obhájci konference mezi Východem a Západem poukazovali na to, že se jim podaří do textu vsunout celou řadu principů, které posílí postavení sovětských a východoevropských disidentů. Důležitý bude důraz na svobodný tok informací a právo cestovat, protože se tím oslabí informační monopol totalitních vlád.
Přes všechna slibovaná pozitiva zůstával Washington až do poslední chvíle v moci oponentů. Připomínali, že konference dá sovětskému bloku to, po čem touží: legitimitu a výhody politického, vojenského a ekonomického rázu. Naopak Západ od konferenčního stolu odejde s náručí neprosaditelných abstrakcí, jako jsou právo na svobodu slova, shromažďování a náboženství. Jinak řečeno: Rusové dosáhnou svých cílů, zatímco Západ dostane metafyzické sliby.
Kissinger řekl prezidentu Geraldu Fordovi, že dohoda je bezvýznamnou a levičáckou iniciativou západní Evropy. Prezident se přesto nakonec rozhodl smlouvu podepsat, i když ho za to zkritizovali důležití senátoři a zástupci Američanů východoevropského původu. Není vyloučeno, že následující prezidentské volby prohrál částečně i kvůli své účasti v Helsinkách.
Dohodu v roce 1975 podepsalo 35 států. K překvapení kritiků a skeptiků tento diplomatický instrument způsobil triumf metafyziky nad hmotou. Ukázalo se, že klauzule politického a bezpečnostního rázu, na nichž trvala Moskva, byly sice konkrétní, ale jen pojmenovaly existující realitu. Naopak závazky morálního a lidskoprávního charakteru, které na sebe komunistický blok vzal, realitu měnily. Ve Varšavě, v Praze, Bukurešti i jinde během několika měsíců způsobily přímo tektonické změny.
V Polsku v roce 1976 vznikl KOR (Výbor na obranu dělníků), který odmítl dosavadní násilné protesty proti komunistické diktatuře. Pokojná celostátní stávka v srpnu 1980, kterou KOR vedl, umožnila vznik Solidarity, organizace, která změnila chod dějin. V Praze Václav Havel a jeho přátelé založili Chartu 77. Ta sice nezískala tak masovou podporu jako Solidarita, ale výrazné osobnosti (zejména Havel a Patočka) jí dodaly světovou prestiž.
Helsinská konference vládnoucí komunistické elity překvapivě oslabila. Až dosud estébáci ničili lidské životy s vědomím, že co dělají, je možná neetické, ale legální. Od Husákova podpisu na helsinské smlouvě se jejich chování, stejně jako rušení Svobodné Evropy nebo zakazování knih, dostalo mimo zákon. Disidentům narostla křídla a stali se z nich vymahači práva. Byl to naopak totalitní státní aparát, kdo zákony porušoval.
V první polovině 70. let ve světě dominoval Sovětský svaz, ale po helsinské konferenci se situace začala obracet. V lednu 1977 vstoupil do Bílého domu Jimmy Carter a hned postavil otázku lidských práv v sovětském bloku do středu americké zahraniční politiky. Policejní šikanování odpůrců sovětské diktatury přestalo být díky Helsinkám vnitřní záležitostí konkrétních států a stalo se porušením mezinárodní smlouvy. To mohl Západ využít. Moskva ztratila iniciativu, kterou si na začátku 70. let tak pochvaloval Gromyko, a až do nástupu Michaila Gorbačova zůstala v defenzivě.
Od konference v Helsinkách uplynulo půl století. Díky časovému odstupu je dnes vidět, že akcent na lidská práva zasáhl Achillovu patu ruského impéria. Soudruhy v Moskvě, ve Varšavě nebo v Praze neporazily západní tanky, ale přirozená touha všech lidí po pravdě a únava ze života ve lži, jak to popsal Václav Havel. Právě tyhle instinkty, často dřímající pod povrchem, v lidech probudil zdánlivě abstraktní text helsinské dohody.
