Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ceny potravin, bydlení a energií. Tři z pěti největších starostí, které Češi přiznali v nedávném průzkumu STEM/MARK, se týkají zdražování zboží či služeb, které slouží k uspokojení základních potřeb. Není divu, cenový šok z let 2021 a 2022 ještě zůstává v živé paměti. Přesto je strach ze zdražování „přípravou na minulou válku“.
Česká inflace (měřeno Eurostatem) se totiž drží už druhý rok pod úrovní 2,5 procenta. Takových zemí dnes v Evropě najdeme pouze osm, mezi nimi i státy jako Německo, Francie a Finsko, které se dosud nevypořádaly s ekonomickou recesí. A neexistují vážné důvody, proč by se zdražování mělo v dohledné době vrátit.
Popsané statistické zjištění je v hlubokém rozporu se zkušeností inflačního šoku nedávných let. Pokud tedy žádné velké zdražování nehrozí, nemůže dnes Česko čelit stejným rizikům jako před pěti lety. To mohou makroekonomové potvrdit.
Náraz do inflační zdi
V ohledu měnové stability se počátkem dvacátých let jedenadvacátého století dostala do potíží celá Evropa. Exaktně to popsal německý profesor Gunther Schnabl v knize „Německá tučná léta skončila“. Zmíněná „tučná léta“ byla také léta nízkých cen, které celé Evropě zajistily dva „speciální efekty“, konkrétně záplava levného zboží z Číny a laciný ruský plyn. Proto také Evropská centrální banka (ECB) nemusela hlídat inflaci a místo toho mohla prostřednictvím nulových úrokových sazeb zaplavit Evropu lacinými penězi.
Během covidu však čínský hospodářský zázrak skončil, navíc byly porušeny globální obchodní řetězce. Po Putinově agresi na Ukrajinu se stal nedostupným také ruský plyn. Zboží zdražilo včetně energií, přitom vinou přebytku peněz na trhu mohly ceny růst dlouho nevídaným způsobem. Blahobyt zčistajasna skončil.
Nápadný byl fakt, že nejrychleji ceny rostly v jedenácti východoevropských členských státech EU, bez ohledu na to, jestli přistoupily anebo nepřistoupily ke společné evropské měně. Česko patřilo vedle Estonska a Maďarska ke třem nejrychlejším.
To se dá odbýt obecným tvrzením, že východní ekonomiky jsou méně vyspělé a každá nepříjemnost je rozhodí. Existuje však také jeden konkrétní důvod. Všichni východoevropští vládci v zemích od Bulharska po Litvu využili ekonomické prosperity před rokem 2020 k tomu, aby každý rok dvouciferným tempem zvyšovali mzdy zaměstnancům veřejného sektoru. Soukromým firmám nezbylo, než státním institucím konkurovat. Díky této praxi narazili Východoevropané do inflační zdi větší rychlostí.
Pokud mzdy rostou rychleji než produkce, dříve nebo později se dostaví také zdražení. Tento problém se ještě prohloubil po nástupu covidu, pokud se ti nejvíc populističtí premiéři snažili dotacemi udržet mzdovou úroveň i při výpadku výroby. Anebo dokonce zajistili větší přísun financí na účty zaměstnanců daňovým opatřením, jakým bylo například zrušení superhrubé mzdy v Česku.
Došlo k němu na návrh premiéra Andreje Babiše se souhlasem opozičních stran ODS a SPD, navíc bylo doplněno zvýšením daňových slev podle návrhu ČSSD a Pirátů. Vysoká inflace by Česko neminula v žádném případě, bez populistické mzdové politiky však nemusela dosáhnout osmnácti procent.
Východní inflace bez Česka
Evropa dnes už nespoléhá na laciné čínské zboží ani ruský plyn, ECB drží úrokové sazby aspoň nad dvěma procenty. Přesto strašidlo nové inflace Evropou obchází. Srpnová čísla Eurostatu říkají, že v sedmi zemích se inflace drží nad čtyřmi procenty, někde dokonce začala opět růst, v Rumunsku dokonce nad osm procent.
Zpravidla se to opět týká východoevropských zemí, jejichž vlády dosud neopustily mzdovou strategii, která se jim už jednou vymstila – platy státních zaměstnanců rostly také v prvním pololetí 2025 takřka všude dvouciferným tempem. Ze západních zemí hlásí „východní“ inflaci jenom Rakousko. Tam není viníkem vláda, jenom se zaměstnavatelé neodvážili vypovědět odborům základní pravidlo kolektivního vyjednávání, podle kterého se mzdy musí vždycky zvýšit minimálně o inflaci.
Česko se tentokrát k zemím východní Evropy nepřiřadilo. Vláda Petra Fialy čekala se zvyšováním platů ve veřejném sektoru až do volebního roku a spokojila se s navýšením „jen“ o sedm procent. Proto se mohly přes nedostatek pracovní síly držet zpátky i soukromé podniky. V důsledku je tuzemská inflace nejnižší z východního bloku a všechny prognózy hlásí přinejmenším setrvalý stav.
Protiinflační hlídky dnes už nesledují s velkým zájmem sezónní výkyvy potravin, natož překvapivě vytrvalý pokles cen energií. Nejpřesnějším ukazatelem inflačního rizika je vývoj ve službách (kde jsou důležitou položkou nájmy a další služby pro bydlení). Pětiprocentní růst tuzemských cen byl letos v srpnu vyšší než v evropském průměru a nutno přiznat, že v průběhu roku takřka neklesá. Přesto je ve východní Evropě třetí nejnižší.
Přeloženo do řeči předvolební politiky: Spoluodpovědnost za mimořádně vysokou inflaci let 2021-2022 nese premiér Babiš s přispěním opozičního vůdce Fialy, ten druhý se však po nástupu do premiérské funkce snažil svou chybu napravit.
Nezbývá než věřit, že také volební favorit Babiš si minulé pochybení mezitím uvědomil.
